Vyšívaná mříž

  Seděli těsně vedle sebe na kraji postele, kde po dvacet let spávala sama. Potom na tři noci během měsíce žní porušil její samotářský zvyk a v září se vrátil se zralým návrhem.

  „Ty musíš odtud!“ řekl jí a myslel si, že to lépe přijme, když jí bude něžně šeptat do ucha. Neodpovídala. Opřela se mu hlavou o rameno, cítil, jak vraští čelo, křečovitě žmoulala jeho zápěstí, jako by předem žádala odpuštění za svou váhavost.

„Vidím ti to na očích, natolik už tě znám!“  pousmál trochu kysele.

„Možná ano. Ale nech mě přemýšlet!“ lehce se vyvinula z jeho náručí.

„A jak dlouho? Věrko, takovou cestu jsem kvůli tobě vážil.“

„A toho si vážím, ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi přijel, ale...“

„Ale? Myslel jsem, že je to námi už na vážno.  Co ty desítky dopisů? Nic neznamenají? Měla bys je vidět, schovávám je v šuplíku ve dvou sloupcích, Věrko, a vzpomeň na naše tři krásné dny, to nic neznamená? Zamiloval jsem se!! A doufám, že jsi na tom stejně...“

„Neboj, já také, Petře, jak bys mohl pochybovat!“ a přitiskla se k němu, jako by do něj chtěla přelít všechno opravdové, čím přetékalo její srdce. „Věříš mi?“ Cítil, jak přes její tenké domácí šaty dýchá nahá pleť, připadala mu vždy hřejivě vzrušující jako nádoba teplé našlehané smetany. Proto se jí rád držel nablízku.

 „Věřím.“

„Já musím ještě popřemýšlet, není to tak jednoduché... Ráda bych s tebou šla, kdyby nešlo jen o mě!“  lísala se k němu, ale pohledu do očí se vyhýbala.

„Aha. Ty myslíš na babičku!“ zhluboka vydechl a sklopil hlavu. Co mám s tebou dělat? Hladil její smolné vlasy tekoucí pod sponkou. Žmoulal její zápěstí, už docela netrpělivě. Mračil se. Pomalu, bázlivě přikývla na ta poslední slova.

„Nemůžu ji tu  tak najednou nechat...“  špitla.

„Můžeš...“ Chtěl ji co nejdříve. Díval se přes její rameno po stěnách pokoje a zachmuřeně po nich jezdil očima, obklíčilo jej to zas,  kam oko dohlédlo, visely ty obrázky, rozeseté všude tam, kam nezasahovaly hrany nábytku, tvořily téměř jednolitý obklad zdiva,  byly poskládané bez ohledu na velikost, takže tapeta mezi  rámy připomínala uličky středověkého města, obrázky nebyly malované, jednalo se o výšivky bílou nití na pohřebně černé látce, nejčastěji zachycovaly Pannu Marii bez tváře, jen jako prázdný lampion omotaný závojem, potom motýly nebo vážky s pavučinově jemnými křídly a také ptáčky a květinky, jaké si ukazují děti ve školce, a samozřejmě kočky, kočky a zase kočky, koček tam bylo nejvíce, a ještě jim to nestačilo, rozlézaly se z těch rámečků, převtělovaly se do sošek, plyšáků a talismanů,  zatrůnily všude možně, skupinky, klubka, hroudy, bataliony, legie koček, mazlíci  všech nálad, výrazů, složení i rozpoložení, dřevěné, plastové, vycpávané, a samozřejmě vyšité. Šťastně stočené, naježené, v póze sfingy důstojně vztyčené i žebravě hrbaté, vrnící, prskající, na lovu i spící, hladově úskočné i teple  přítulné, tajuplně morousovité i něžně lísavé, dlouhá police s útvarem halabala vysázených koček, plný koš plyšových koček, na polštářích kočky, na pokrývkách kočky, na pohlednicích kočky a na skříni a na okně i na hodinách, všude aspoň obrys kočky. Soustředily se v tomto pokoji, ze všech stran mňoukaly do uší jednoho živého kocoura, tři skoro bezesné noci onoho srpna byly jeho společnicemi. A byla tu vedle něj ještě jedna živá  a točila se do klubíčka.

„Na co teď myslíš?“ zavrněla.

„Na kočky! Máte jich tu celou armádu...“ Kult koček. Nebýt jich a vaření a počasí, čím jiným žilo by toto království tří žen? Co snědl, kde spal, jak zapištěl... Co budeme kuchtit zítra?

Věra se pousmála. „Ty jeden. Já ti dám kočky! Dokážeš myslet na něco jiného?“

„Třeba na vaše kytky!“ Už nevydržela a plácla ho do zad. Aby ses nezadusil smíchem!

  Ale jak nezmínit všudypřítomné rostliny? Málem přes ně nebylo vidět do zahrady ven, představovaly miniaturní botanickou zahradou uvnitř. Makavými šlahouny prorůstaly bytem, tykaly si se stoly, židlemi i parapety, ovívaly dřevo listím, během tří dnů je důvěrně poznal.    Gloksinie lechtaly, sukulenty píchaly, vůbec veškerá flora všelijak  osahávala kolemjdoucí. Přes květináče nebylo skoro možné prodrat se na balkon, musel s nimi  ztěžka manévrovat, když chtěl na čerstvý vzduch.

  „Neškádli mě pořád s kytkama. Haló, nač myslíš teď?“ zamávala mu rukou před očima. Vždycky ji znepokojilo, když začal přemýšlet. Doposud se jejich láska odehrávala bez brzdy myšlenek a srdce v ní bylo hlavní našeptávač, nikoli rozum. Krom toho úvahy vedou k pochybám a pochyby jen kalí štěstí a to nepřipadalo v úvahu!

  „Teď jsem si vzpomněl na tvou babičku!“ odpověděl klidně.

 Když babička přicházela napájet zeleň, brala to jako  zpestřující dobrodružnou výpravu džunglí, která jí sahala po prsa, jen místo mačety do ní nosila konvičku dešťové vody. Odněkud mohla vyskočit kočka a překvapit ji, pozvednout adrenalin, který účinkoval v nucené stojatosti krve jako vítaný opiát. Jinak celé dny strávila vsedě v křesle nebo napůl vleže, hlavu podloženou pyramidou polštářů, dívala se přes brýle na své prsty, když pavoučí pílí pletly, háčkovaly, paličkovaly a samozřejmě... vyšívaly.

  „Ach tak. Na babičku. A Věra tě nezajímá?“

 „Ťuk hřebíček na hlavičku! Právě že  zajímá... A odpusť, víc než babička. Přece kvůli Věře jsem přijel,“ bezradně se brodil rukou v jejích vlasech,  nechtělo se mu vracet k palčivým otázkám, kterého ho sem původně zavedly. Bylo bezpečnější mluvit o kultu koček a  zhuštěné zeleně. Věra v tom vyrůstala dlouhá léta, zhruba od té doby, kdy se rodiče rozvedli. Zhrzená choť nechala péče o muže a plně obrátila zájmy srdce na svou dcerku a nemocnou matku, v rámci koníčků pak na domácí botaniku a kočky. Věra nakonec všechny olistěné výrostky přerostla, kromě těch, které lodyhou prorážely stropy, ale i mnohé tyto hrdopýšky olysaly a skláněly listy s tím, jak ona dozrávala v ženu. Stala se jediným skutečným květem v obklíčení těch rostlin a zůstalo otázkou, nakolik je srostlá s domácími kořeny, zda vydrží přesazení do jiné půdy. Petr ji chtěl v nejlepším věku utrhnout pro sebe.

 „Ale květince to nedělá dobře, když ji najednou vyrveš z hlíny, kde vyrůstala...“ šťouchala ho do žeber. Snažila se vážné téma udržet v rovině žertování, rád jí vyšel vstříc.

„Ty moje bylinko, neboj, já jsem zkušený zahradník!“ z jednoho květináče za jejími zády vytáhl malý rýček a začal jí sypat na temeno hlavy spršky hlíny.

„Pane zahradníku, fuj! Nechci ještě přesadit!“

„Je vám to třeba, milá kytičko!“ lopatku zahodil do nejbližší skrumáže koček, pár jich překotil, rozprskly se, zamňoukalo to v rohu, rozhodně povstal, vzal ji za podpaží a vyzvedl ji jako oddanou loutku z vyseděného důlku na posteli. Když oba stanuli proti sobě, musela  se mu podívat do očí. Takhle ji vídal, když ji učil polibky, i nyní se ústa chtěla do sebe zaklesnout, ale ona tomu zabránila otázkou, která letěla na tryskách laškovného smíchu.

„Myslíte si, že jen tak sbalím listy, svinu stonky, zavřu květ a postěhuji se?

„Jako sůl je vám to třeba...“ nabral do prstů zrnka hlíny a na oko to kytičce osolil.

Plácla ho přes zápěstí, nato ji objal pevně, jako by z ní chtěl vyždímat do poslední kapky cit,  kterého se nemohl nasytit, nalehl na ni celou  vahou, ochotně se  podlomila  v kolenou a zvrhla se zády na lože jako při nějakém roztodivném zápase ve volném stylu. Byl to milostný zápas, řekněme spíše tanec. Jeho prsty sjely do měkkých žlábků jejích slabin, tam byla lechtivá. Osolím ti to, osolím... Její první vyjeknutí  utlumil polibkem, poté se začala  zmítat pod deštěm jeho doteků. Věděl, kam je směřovat, aby slast vystoupala co nejvýše, spoutal ji zápěstí za hlavou jediným stiskem své dlaně, druhou objížděl siluetu jejího těla. Radostně se cukala,  svíjela v pase, polykala vzlyky a  její obrana byla jen zdánlivou, vždy ráda podléhala v tomto kočkování. Takto se milovali.

  Najednou ve vedlejším pokoji vrzly dveře. Setrvačná rozkoš ho vábila k pokračování, ale ona nepřístojně zvážněla, prst na ústech. „Babička!“ Měla už pro její příchody vytříbený sluch.  Oba rázem znehybněli jako sousoší. Babička se právě vracela ze zahrady, kde byla věšet prádlo. Ale protože začínalo pršet,  znovu je hbitě poskládala. To nic, jen přeháňka, v rádiu to hlásili, počká, až přežene. Teď si zavolá na vnučku.

„Věro? Jsi tam?!“ Petrovi to drnčí v mozku a zatíná nehty do Věřina zápěstí.

  Ano, stále to samé „jsi tam?“,  dokáže si představit, jak to slýchá po dvacet let. Věro ve své komoře, jsi tam? Protože kdybys nebyla, moc bys mě zklamala, ty tu musíš být, tvá povinnost, tvé poslání... Kolik už výšivek jsem nechala pověsit  do tvého pokoje, aby se ti příjemně usínalo, proč koukat do bílé zdi? Na obrázky se dívej, kde každý steh je tepem mého srdce, které miluje svou jedinou vnučku. Máš mámu, babičku a koček milion, co ti tu schází? Jen mi za to buď při ruce vedle, ve dne i v noci ať jen stěna dělí nás... Věro, jsi tam? Děvče, teď se dobře rozmýšlej, protože pokud jí znovu odpovíš ano, dáš souhlas láskyplnému žalářníkovi na další dny a roky dopředu... Ale je načase, abys tam jednou nebyla. Kritickou hranici už jsi překročila, copak necítíš, že stěny, které chránívaly dívenku, stávají se ženě vězením?. Ty už jsi vyrostla a tady se třeš a tlučeš o hrany všeho. Proč zůstávat v kukle, když jsi už hotovým motýlem? Ty bys měla rozevřít křídla, aby je prosvítilo slunce a jejich barvy se bez ostychu ukázaly celému světu. A mně.  

  „Jsem tu!“ zavolala a vyprostila se mu. Posadil na kraj postele a  zachmuřeně se díval do houští zeleně naproti, klimbal nohama. Ano, jsem tu také a musím se dělit o vaši vnučku.

„Představ si, byla jsem pověsit prádlo a začalo pršet. Musím s tím počkat, až se to vyprší!“ hlásí přes dveře.

Jen ať sem nechodí! Zde už se také vše vypršelo, naše těla jako dva oblaky, našlehaná smetana a hladový mračoun, jiskry mezi nimi přeskakovaly, schopné podpálit seno ve stodole na opačném konci vesnice.

„Nediv se, hlásili to v rádiu, babi!“ volá Věra.

„Divím se, že se tentokrát nespletli mudrlanti! No nic...“ a babička vedle pustila rádio, jež tvořilo stálou zvukovou kulisu  její přítomnosti. Dechovka jí hrála na dobrou chuť k obědu i večeři, noční zprávy ji uspávaly. Ztlumené rádio připomínalo zurčení potůčku a po tři velmi krátké noci v srpnu se jimi nechal také unášet do snění. Ale nyní mu trhalo smysly.

„Mamča se ještě nevrátila z práce?“ ptá se Věra a omluvně pohlíží na Petra. 

„Ne! Ale každou chvíli by měla, jsou čtyři pryč!“ pružiny v gauči zapraskaly, jak babička ulehla k pletení.

„Věro... A ty bys také měla pryč!“  Posmutněla. Jak může vědět, co by měla?

„Nechceš vyměnit obklady, babi?“ volala dále přes-dveřním telefonem.

Věro, ty mě trápíš víc, než já tebe, když tě lechtám. Až se budu ptát „Věro, jsi tam?“ jak dlouho mi budeš odpovídat  své ano? Povíš mi vůbec někdy ano?

„Ještě jsem neřekl to nejdůležitější.  Sehnal jsem dobré bydlení v Hradci. Utáhnul bych to sice taktak ze svých peněz, ale udrželi bychom se. A kdyby ses ještě ze studia utrhla na nějakou brigádu, bylo by to v suchu...“

Ale co je teď v suchu? Přeháňka už přešla a prádlo bude možno usušit. Babička zatím nepotřebuje vyměnit obklady.

„Věro, posloucháš mě? Nejsou to snad pro tebe dobré zprávy?“

Oči jí zavlhly jako studánky, když tuší bouři. Pravda, takové pěkné zprávy  ještě v rádiu  neslyšela, i když tu ten elektronkový společník šumí a prská od rána do noci.

 „Poslouchám a věř mi, tak ráda bych. Ale nemohu tu babičku jen tak nechat na holičkách. Dokud mě potřebuje...“ Pláč jí už visel na krajíčku řas.

„Přece tu má svou dceru, neměla by jí být bližší než vnučka? Ty máš nárok odejít. Dokonce to předpokládají! Promiň, je mi hloupé takhle ti to říkat! Samozřejmě na to, co od života chceš, musíš přijít sama.“  Podruhé se ozvalo zavrznutí dveří odvedle. Věrčina maminka se vrátila ze zaměstnání a vstoupila do kuchyně, kočky zamňoukaly a Petr si představoval, jak otírají hlavy o její lýtka, jiskry odletují a zapalují stohy na protějším poli. Přes dveře něco proniklo. Ženy se bavily se o prádlu, k jehož věšení nedošlo. Mluvily o nejbližší perspektivě deště. Matka pronášela věty bezbarvým, utahaným, loudavým hlasem, jako by se pohybovala v oblaku zasněnosti, a kdo jí naslouchal, tomu čas plynul pomaleji. Babička oproti ní měla v hrdle zvon, v každé větě rozhoupala celou místnost, od podlahy ke stropu. Lustr se chvěl, dcera couvala.

 „Kytky vevnitř zalila, na balkoně to nebylo třeba, když nám sprchlo. A taky jsem dala  kočkám, už si vrněj, ale všimni si, jak je Mates vyplašenej, Věrka tu má pánskou návštěvu,“ řekla a poslední slova zadrmolila se zvláštním důrazem.

„On je tu Petr?“  ožila matka, hlas odkvetlé bledulky pookřál.

Ať sem nechodí, přál si Petr. Ale i kdyby, byl připraven se o Věrku bít, přinejmenším tak silně jako tehdy v první den jejich lásky bil ten zvon, když jej zavedla do místního kostela. Směla si půjčit obrovský klíč od neméně velké brány, protože zpívala v místním chóru. Petr nezapomene, jak sáhla do křtitelnice, přežehnala se a jak rychle poklekla před oltářem, jen orazítkovala kolenem dlaždice. Velice jej to dojalo, přesto sám nepoklekl a když se na točitém schodišti uhodil do čela, říkal si, že to je trest pro neznaboha. Snad byl zasloužený. Vystoupali na chór a odtud dvířky jen nedopatřením odemčenými vkročili do zvonice. Cvakal tam hodinový stroj, součástky za sklem se hemžily a lesky v neustálém pohybu jako rybky v mechanickém akváriu. Odpočítával vteřiny, sladké a nekonečné. Z povinnosti si přečetli , kdo ulil zvon a  za okamžik Bumberin ukryl jejich první polibek, rozkoš je pálila na špičkách jazyků jako nepoznané ostré koření, ve chvíli, kdy pozdní oranžové slunce vniklo okénkem do prostoru a proměnilo ho v jantarovou komnatu, neunesl už  ten horký nával štěstí a zatahal za lano. Museli potom prchat jako uličníci ještě těsněji svázáni  nechtěným spiklenectvím, klíč hodili za vrata psovi a pokračovali do údolí, kam spolu s nimi klesal soumrak. Ale ten výjimečný hlahol ještě vlnil teplým vzduchem, šimravě procházel jejich nervy a vedl je k dalším objevům. Tři dny a noci stačily a když se loučili, řekli si: Musíme spolu jít i nadále údolím života, i kdyby právě nevyzvánělo, i kdyby se před námi zvedaly příkré hory.

  „Věro, jsi tam?“ zanotovala maminka a její silueta se nebezpečně  blížila ke skleněné výplni dveří. Řekni jednou, že tu nejsi, prosil, hladil její obnažené lýtko, štíhlé a měkce tvárné jako oltářní svíce, hlavu položenou v jejím klíně jako odsouzený na popravě. Řekni jedno nepříznivé slovo a ostří mě setne.  „Věro, můžeš na chvilku?“ Oslovená nic neříká a hladí  po skráni čekajícího odsouzence.

Ale hlas bledulčin zahlušil netrpělivý tenor. „Věro, můžu na chvíli? Věro, překvapení! Matka Tereza, ta ti ještě chybí!“ péra zapraskala, velká pletačka se zvedala z gauče s novým došitým kouskem. „Pomoz mi! Nějak mě to dnes bere“ zabroukala na dceru mezi skřípěním zubů a ischiasu. Odsouzený vedle svíral Věřino lýtko, druhou ruku se držel poutek mašle za jejím pasem, Věrko, udělej mi radost, odmítni ji,  pro tentokrát jí řekni, že nemůžeš.

  Právě nesou další cihlu do zdi tvého vězení. Bál jsem se povědomě, kdy bude zaplněn i poslední volný čtverec na stěně a nyní se to blíží. Babička přede a přede a každý další steh zpevňuje tvé vězení, den co den chodí sem zalévat květiny, zelené šlahouny zarůstají výhled i dvířka na balkon, a mříže vyšívané i zelené kolem tebe houstnou. Děje se to příliš pomalu a dokola, než aby sis ty sama nastavila budík. Říkám ti, co když právě dnes ucpe i poslední skulinu k útěku? Možná nastala poslední šance odmítnout, nepromeškej ji. Pro mě bylo hezké spát tu vedle tebe po tři noci. Ale představit si mezi tisíci fetišů umělých koček celý  osamělý život jedné živé? Prosím, odejdi se mnou co nejdříve a jestliže se nemůžeš hned rozmyslet, dovol mi hrát si na rytíře a ty se udělej uvězněnou princeznou v této výšivkami opředené pevnosti, a ať budu dobývat zdejší tvrz nebo tvou zatvrzelost, dej mi příležitost o tebe usilovat. Jakékoli rány snesu, jen mě nepřesvědčuj, že už mě nemiluješ.

  Toto vše si říkal jen v duchu, aniž  by jí našeptával, jako by ji chtěl zkoušet a ponechat ji pouze o vlastní vůli. Své karty už vyložil, nyní se ona ocitla před velkým rozhodnutím. Na tomto bolestivě se větvícím rozcestí života poprvé pocítila hranici, za kterou zamilování mohla přejít v lásku, protože se do ní přimíchaly úvahy o hodnotách. Petr, babička, matka, poslání, štěstí budoucnost... Létalo jí hlavou. Toto nebude čekání na kuličku v ruletě, v jaké přihrádce zastaví? Volbu má ve svých rukou.  Nyní v nich žmoulala křížek, který vylovila  z brázdy mezi  svými prsy.  Z jejích rtů se začala odchlipovat slova modlitby. Petr jim  nerozuměl, tvořila jen jakýsi povzbudivý podtón jeho myšlenkám, které samovolně směřovaly po proudu těch jejích. Bože, přej jí sílu k rozhodnutí, ať můžeme ještě mohou jít a mít zvony v zádech.

  Náhle ten nezřetelný slovní tok přehradila: „Už nechci, díky!!!“ To už nešeptala. Pohladila ho po šíji. Schoulen, hlavu až v jejím klíně, neviděl její potutelný, téměř ďábelský úsměv.

Z V O N E C