NETYPICKY V MINULOSTI-9

Pan Pokustón byl hodně naštvaný, ale podařilo se mi ho přemluvit, abychom navštívili mého pradědu, který byl bláznivým vynálezcem. A tak jsme se časem rozjeli do konce třicátých let 20. století.

„Proboha, brzděte!“ vyjekl pan Pokustón.

„Mně nějak ztěžkla noha na pedálu od plynu,“ řekl jsem.

„A co ta noha na pedálu od brzd!?“

„Ta se mi vyzula!“
„No to snad ne! Dostaneme se o pár let později!“

„Už brzdím! A před námi je nějaká polní cesta. Po ní někam dojedeme a já se zorientuji, kde jsme,“ řekl jsem, když automobil přestalo obklopovat bílé světlo.

„Doufám, že rychle. Ježišmarja! Támhle stojí nějaké auto! Z našeho vozu budou v šoku!“ vyhrkl pan Pokustón.

„Já projedu kolem nich rychle!“ řekl jsem a sešlápl jsem pedál od plynu. Dva muži, co stáli u automobilu, byli ohozeni blátem i vodou z louže.

„To se vám zase něco povedlo!“ vyhrkl pan Pokustón.

„Touhle cestou k pradědečkovi nedojedeme. Musíme zpátky,“ mínil jsem a zařadil jsem zpátečku. A při couvání jsem se rozhodl oněma dvěma mužům omluvit se. Vůz jsem u nich zastavil a stáhl jsem dveřní okénko.

„Já se vám omlouvám a chtěl bych se vás zeptat, jak se dostanu do vesnice…“
„Proboha, jeďte! To jsou gestapáci!“ zařval pan Pokustón.

„Tak vám se teda omlouvat nebudu!“ vyhrkl jsem do zkoprněných a zároveň naštvaných tváří mužů. Vůz se mi podařilo rozjet, načež gestapáci nasedli do automobilu a rozjeli se za námi.

„Jsme v období okupace!“ řekl pan Pokustón.

„Jestli jsou to gestapáci, tak asi ano,“ mínil jsem.

„Jeďte na plný plyn! Moje auto je mnohem rychlejší!“

„Ty nás nedoženou! Nebojte!“
„Proboha! Vždyť jste sjel z cesty!“
„Já si toho v té rychlosti nevšiml!“

„Vidíte ten aspoň ten stoh!?“

„Vidím!“

A vzápětí jsme do něho v plné rychlosti vjeli a celé vozidlo v něm zmizelo.

„To se vám zase něco povedlo!“ rozkřikl se pan Pokustón.

„Náhodou je to dobré maskování.“
„Proboha! Oni jsou tady nějací lidé!“ vyhrkl pan Pokustón, když se z vnější strany předního skla objevila dvojice vyděšených obličejů ženy a muže.

„Poznávám tvář prababičky! Takhle přesně vypadala na starých fotografiích! Ale tem mladík není vůbec podobný pradědečkovi. Co asi tady spolu dělají?“

„Co asi!?“ vyhrkl pan Pokustón a chytl se za hlavu.

„Já se jí na to zeptám!“ mínil jsem a podařilo se mi vylézt ven otvorem dveřního okénka. Za chvíli od stohu prchala ječící žena a vyděšený muž.

„Neutíkej! Já jsem syn otce, který bude synem tvého syna!“ snažil jsem se jí vysvětlit. Ona však za jekotu doběhla k domku se zahradou, zatímco mladík běžel k jinému stavení.

„Aha! Tak to nebude můj pradědeček!“ řekl jsem si a ten se vzápětí objevil ve dveřích domku.

„Ahoj pradědečku! Já tě přijel navštívit!“ vyhrkl jsem a on na mne vytřeštil oči.

„Já se to už snažil vysvětlit tvé manželce, ale ona mě asi nepochopila. Já jsem překvapen, že jsem jí potkal v seníku…“
„Co to meleš, ty blázne!“ rozkřikl se pradědeček a poté popadl vidle.

„Já nejsem blázen! Já jsem tvým potomkem!“

Záhy jsem musel prchat před rozkřičeným pradědečkem napříč vesnicí, abych poté skončil na kapotě automobilu, ve kterém seděli špinaví gestapáci.

„Aby vás vzal čert a toho vašeho vůdce taky!“ rozkřiknul jsem se. Za okamžik jsem pro změnu prchal před nimi, ale jen do té chvíle, než se splašilo několik býku, kolem nichž jsem běhal. Gestapáci o mne rychle přestali mít zájem a za křiku utíkali pryč. Já jsem běžel směrem k seníku, z něhož se podařilo panu Pokustónovi vyjet s automobilem.

„Usedněte rychle za volant, já nastavím v počítači ten den, z něhož jsme odjeli do minulosti!“ vyhrkl pan Pokustón. Zanedlouho jsme jeli velkou rychlostí a začali se přemisťovat časem.

„Huráá! Zabrzdil jste taky v pravý okamžik!“ vyhrkl radostně pan Pokustón.

„Jsme na nějaké divné silnici, co má po stranách mantinely s nápisy,“ řekl jsem.

„To je závodní dráha!“

„Máte pravdu. Vidím závodní auta.“

„Proboha! Jedou přímo na nás!“

„Také jsem si všimnul. Přidáme se k nim? Já jsem ještě nikdy žádné automobilové závody nejel.“
Moje snaha zapojit se do závodu skončila hromadnou bouračkou všech závodních vozů, z nichž okamžitě vylezli naštvaní závodníci. I pan Pokustón se naštval a za okamžik jsem prchal před ním i před rozkřičenými závodníky.

KONEC