Jak se moli rojili

Byli nebo nebyli, ale pravděpodobně spíš byli, protože je nám známo, že společně žili v jedné malované skříni, moli. Hlavou rodiny byl mol Ole, kterého molí Bůh obdařil milou chotí Motyldou, syny Lassem, Bossem, malým Olem, Kulim, Ulim, Kdoulem, velkým a malým Koulem, celkem velkým Hlynurem, dcerkami Holi, Doli a benjamínkem malou Moli, a neskutečně velikými křídly, jež oplývala nebývalou silou. Žili spolu v království kabátů, které se rozpínalo po tyči od stěny až ke stěně. A byli spokojeni, protože molí život ve staré skříni celkem ujde, pokud si ovšem potmě omylem nenarazíte ramínko. Vzdor malým molím nehodám se ale linuly jejich dny velmi plynule.

            Nejlépe se měly molí děti v létě – ve visících svrchnících jim bylo blaze. V takových utěšených dobách trávili malí moli čas hodováním. Když měli plná bříška a nastal čas spaní, vykládala jim maminka o říši za skříňovými dveřmi – o zaslíbeném tetiččině šatníku, kam naftalín nepáchne, kožiších a závěsech, křupavých křeslech i legendárním šuplíku se spoďáry... Prostě o světě, který poznala, než se vdala za Oleho.

            Takhle si tam všichni žili rok za rokem až do oné zimy, kdy mrzlo, až zdi vrzaly. Tenkrát se obleky i kulichy ocitly na lidských tělech a molům nastaly plané časy. Když bylo nejhůře, svolal Ole moly a povídá: „Milí moji moli, již nelze déle otálet – čeká vás váš první výlet, na kterém si nacpete pupíky. Vyletíme do světa zaslíbeného, kožichy a plyší oplývajícího.“ Hladoví moli rázem pookřáli. „Hurá, hurá!“ volali, až se blahem tetelili.

„Zavrtáme se do křesel!“ hlaholila Holi.

„Proletíme kulichy!“ smál se Lasse.

„Zládujeme bambule?“ zajímalo Bosse.

„Já chci cucat límce!“ bulil Uli.

„Užijem si v závěsech!“ výskal celkem velký Hlynur.

„A provětráme spoďáry!“ těšili se velký a malý Koule.

„Všechno bude, všechno bude...“ tišil nadšení otec.

„A co je to vlastně ten... plyš?“ zajímal se ještě malý Ole.

„To je pro nás moly něco jako pro lidi strdí,“ odbyl ho tatínek, spiklenecky mrkl na Motyldu a krovkami do ní něžně žďuchl. Malý Ole valil bulvy, ale dál se nevyptával.

            A letělo se. Stařík Ole třískl obřími křídly do pootevřených dveří dřevěné skříně, a moly od letu do světlem zalitého světa už nic nedělilo. Nahrnuli se do lidského obydlí, jako by se za zdmi nechumelilo; vzali příbytek útokem a náhle jich bylo všude plno, a plenili a plenili.