Vítej zpátky

„Ksakru, tohle nejde“, zaklel a překulil se na záda. „To tady hraje pořád?“  Beethoven jistě při skládání zrovna nepomyslel, že by jeho hudba se Schillerovými verši mohla být tím ideálním doprovodem k sexu. Asi tehdy nebyl v nejlepším a nepíchal štětku, kterou sotva znal půl hodiny.

„To sousedka. Je to její miláček, nic jinýho neposlouchá. No tak, pojď do pelechu a ser na to,“ pobídla ho peroxidová blondýna s rudou rozmazanou rtěnkou a poněkud nevkusně protaženými očními linkami.

Zkusil se přenést přes ohavnosti linoucí se z pokoje dámy v důchodovém věku a silou vůle a s výplodem velmi bujné fantazie, že v posteli leží Julia Roberts, se vrhl na celulitidové tělo a donutil své topořivé těleso k poslušnosti.

Poslední tóny slavné deváté dozněly, Lopuch natáhl své rifle a chystal se k odchodu.

Pro dnešek splněno.

„Tak čau, třeba zase někdy,“ mrkl na dívku, která právě dokuřovala desátou cigaretu od doby, kdy ji potkal na baru.

„A to je jako všechno? Si myslíš, že se vymrdáš a vypadneš?“ probodla ho ledovým pohledem lemovaným tmavofialovými stíny.

„A co jako? Chceš pusu na rozloučenou?“

„Ty hajzle, buď zaplatíš, nebo…“

„Sem netušil, že si kurva.“

Tušil. Ale přeci nebude zbytečně utrácet.

Mozeček velikosti lískového jádra začal pracovat mladici na plné obrátky.

„Ty, ty, to ti jen tak nedaruju. Se jako nenechám vodit za nos. Tohle sme si nedomluvili. Ses potřeboval vyšukat, já potřebuju prachy, tak dělej, chci svůj litr, nebo volám cajtům, žes mě znásilnil, ty prase jedno,“ rozohnila se.

„No, no, za tolik to zase nestálo, moc si věříš. Tak pa, puso,“ zamával jí a než se stačila probrat, vyběhl z bytu k výtahu.

„Sis to posral, hajzle,“ zaculila se ve dveřích. Si udělej testy, budeš se divit, že máš ajcko, zlatíčko,“ rozchechtala se náhle smíchem, který jistě odpozorovala od Jokera z Batmana.

Co to ta holka plácá? Jaký ajcko? S pohledem na hodinky to vzal tryskem přímo do osmičky tramvaje. Před deseti minutami mu právě začaly chemické výpočty, kde měl perlit se svým elaborátem.

Semestr se blížil ke svému vyvrcholení v podobě stresujících zkoušek, i proto šel Lopuch raději domů, svalit se do učebnic. Svůj privat shledal nedotčený, jeho spolubydlící se už týden neukázal. K večeři ohřál zbytek leča od snídaně a počal se probírat goniometrickými funkcemi.

Soustředění mu však kamsi unikalo. Ajcko? Ajcko?! Ajcko… Jak to ta děvka myslela? To jako že by snad…jako AIDS? Ne, to je blbost, to by neudělala. Ne! Uklidňoval se, ale tu noc probděl. Strach se ho zmocnil jako ještě nikdy. Zašel do ledničky, aby si nalil panáka domácí šedesátiprocentní slivovice, pozůstatek po návštěvě z Moravy. Nakonec vylokal mnohem víc.

Co když je to pravda? Ulehl do postele a hypnotizoval suk v palubkách. Z uší nemohl vygumovat tu prokletou melodii Ódy na radost. Paradox, jak mozek blbě funguje.

Jedna hodina, druhá, třetí.

Digitální budík červeně ozařoval jinak světlehnědou stěnu.

Vstal, přes tmavomodré pyžamo navlékl froté kradený župan z hotelu Qeune v Řecku, který mu kdysi darovala matka k narozeninám, a odešel na balkon.

Zapálil si. Kouřil jen výjimečně. Dnešek byl výjimečný. Skleněnýma očima pozoroval noční život velkoměsta. Světla od neonových reklam, televizorů v oknech nespavců a reflektorů aut toliko pročesávaly tmu, že ani hvězdy nebylo možno spatřit.

Melancholicky zavzpomínal, jaké to bylo ještě s Evou. Jak šťastný byl ten předloňský rok, kdy ho budila kávou a omeletou. Po snídani se milovali. Pak ji zavezl do školy, ale než se rozdrnčel zvonek, ukončující vyučování, už na ni opět čekal. Po obědě se milovali. Romantické vycházky a návštěvy divadel, společné brigády v samoobsluze, nakupování dárků, které se ani jednomu z nich nehodily. Večeře v restauraci a milování v přísálí starého zavřeného kina, které sloužilo coby skladiště vysloužilého nábytku z kancelářských budov firmy Ivanka. Mladost – radost, hlásalo heslo na poničené a oprýskané dřevěné ceduli visící nad zazděným hlavním vchodem. Noční bloudění po pajzlech všeho druhu, kde je odpradávna ta nejlepší zábava, nesmělo chybět alespoň třikrát do týdne. Smávali se společně opileckým radám a utahovali si ze stáří.

I o půlnoci se milovali.

Jenže – kde že loňské sněhy jsou. Dodělala střední s maturitou s vyznamenáním, z velké míry i jeho zásluhou díky doučovacím kurzům a až nadměrně individuálním přístupem. Přijímačky na veterinu do Brna nebyly problémem, život po nich už pak ano. Vztah na dálku. Jistě, telefonovali si, e-mailovali, smskovali, vídali se. Jenže.

Potkal je v místě, kam ji vzal prvně na rande – u parkové fontánky na lavičce s vyznáním lásky, které jí tehdy vyřezal – Evičko, mé srdíčko, jsi mé sladké jablíčko. Úsměv tvůj tak krásně září, když tě hladím v hebké tváři. Miluji tě, lásko, navždy, klidně spáchám – dvě tři vraždy. Bohyně, ty buď jen má, co si řekneš, to ti dám. Nutno dodat, že to byl jeho vrchol básnického umu a vyznání působilo spíše komicky. Tehdy jí to nevadilo.

Psala mu sice, že má jiného, ale že by to bylo takhle vážné, tomu až doposud nevěřil. Chtěl přerušit studium a jet za ní, alespoň na semestr, ale když je tak spatřil, jak se cicmají, a mezi nimi to vyřezané vyznání obtažené černou lihovkou, měl chuť skočit pod vlak.

Spatřila ho, vstala a došla k němu. Úplně uvolněná, v pohodě. Jako by se nechumelilo.

„Ahoj, jak žiješ?“ pronesla se sladkým úsměvem.

Jejich oči splynuly a řekly mnohé, však se znaly dlouho na to, aby si uměli číst v myšlenkách.

„Ale jdi, přece jsi to musel vědět. Už je to za námi. Mladická láska, teď musíme pokračovat. Jsme přeci dospělí. Jistě sis taky někoho našel, ne?“

Nebyl schopen smysluplné věty, tak raději mlčel. Tohle je podpásovka.

„Chceš, představím tě Karlovi. Studujeme spolu, jel sem se mnou takovou dálku vlakem jenom kvůli tomu, že jsem si tu minule vyhlídla ty suprový kozačky, chtěl je taky vidět, že prý mi je koupí…“

Dál nemohl poslouchat, otočil se a utíkal, aniž tušil sám kam. Mluví se mnou jako  se starým známým od vedle…Tak moc se změnila. Ta dětinskost, ta nadutost. Už jsme dospělí…. Marně pak po nocích bloudil kolem kina, z něhož na podzim vystěhovali nábytek a chystali jej přestavět na supermarket. Marně popíjel v restauracích čtvrté cenové skupiny, jež jim onehdy zajišťovaly společné večeře, marně se utápěl ve vzpomínkách a vyzýval temné mocnosti k zásahu. Marně doufal, že u něj jednou zazvoní a řekne, že to byl vše jen hloupý žert. Okamžitě by jí odpustil, takový už prostě je. Jen vrátit ten čas bezstarostnosti bujarého mládí, bezcenných dárků a nesmírně intenzivně promilovaných minut.

Jsem naiva. Típl cigaretu o parapet a cvrnkl vajgl sousedce pod ním do truhlíku mrazem strádajících hvozdíků.

Klidně spáchám dvě tři vraždy – teď by stačila jedna.  Ale tohle už měl za sebou. Nekonečné hodiny sebeobviňování, utápění se v levném alkoholu, kašlání na školu a svět kolem sebe. Vzchopil se jednoho rána po dlouhých zbytečných měsících a řekl si dost. Vzal přehršel brigád, ponořil se do učení, navštívil příbuzné a pro ukojení nejzákladnějšího pudu občas zašel do vykřičených domů. Jen na ni nemyslet, na tu Evu z ráje.

Přebolelo to. Jako přebolí každá rána osudu. Avšak šrámy zůstaly. Tělo má větší schopnost regenerace než duše, ty dlouhé měsíce stesku a křivdy, ty stehy zakrývající nitro bolesti nikdy nebyly s chirurgickou přesností odstraněny a hnijí v něm dodnes.

Kolem projel červený vytuněný favorit s tuc tuc hudbou a z výfuku vypustil denní dávku oxidu uhelnatého do ovzduší. Pracovníci ČHMÚ mohou o nějaké to procento zase zvednout pravděpodobnost zničení modré planety lidskou činností a někdo od Greenpeace se pověsí na komín.

Co se od té doby změnilo? Auto mu ukradli, program divadel znudněl a cena vstupenek se zvedla. Levné pajzly hostí nové opilce, těm starým játra vypověděla poslušnost a rozkládají se osamoceně na hřbitovech. Postoupil do pátého závěrečného ročníku a Eva od setkání u fontánky už nenapsala. Dvojice zamilovaných se obměnily, jen ty opilecké rady, chechot a utajené milování zůstávají. Jenže jiným.

Odplivl si a odešel do bytu. Z lékárny vyndal tři prášky na spaní, věrného to přítele v těžkých nedávných časech, loknul si ještě slívky a ulehl do vystydající postele.

Čtvrtá, pátá, šestá.

Budík nemilosrdně poskakoval po nočním stolku a pokoušel splnit svůj úkol, leč marně. Lojza Puchař, aliaz Lopuch tou dobou už v koupelně prováděl očistu. Kéž bych tam to svinstvo mohl jednoduše smejt a spláchnout ho mezi sračky. Mezi sračky i ze všema děvkama a takovejma těma Karlama, co můžou za to, jak je tenhle hnusnej svět nespravedlivej…

Při holení se řízl. Nevěřil těm nových trojitých ochranným břitům s neotupitelným ostřím, stačily mu kopáčky za pětku od Vietnamce z pasáže.

Vztekle mrštil holítkem do umyvadla a vysál ranku papírovým kapesníkem. Zadíval se na ni. Na tu barevnou tekutinu, která měla rozhodnout o tom, zda-li ho čeká další odporná část života s vyhlídkou na obhajobu inženýrského diplomu, práci chemického laboranta, průměrný plat a společnost čtyř stěn v bezvýznamné čtvrti bez Evy, snad ale trošičku více jar, návštěv rodičů a možná i třeba… někdy… daleko, nové holky a rodiny. Nebo téhož, jen s časovým limitem několika let, možná měsíců s ohledem na zanedbávaný imunní systém, který mu měl rozhodně co vracet.

Spláchl krev a zadíval se na sebe v zrcadle. Proč takhle uvažuju? Copak už ksakru umírám? Ne, už jsem toho v životě dost překonal, nenechám se přeci zastrašit nějakejma kecama bezvýznamný coury.

Budík to vzdal a do místnosti teď jen proudil hluk provozu ulice. Nechal v noci otevřené balkónové dveře a záclony se nasytily smogem.

Vyšel z koupelny připravený na všechno. Proč ale se mu do mozku vtírala ta neskutečná melancholie, proč se mu stále zdálo, že musí rekapitulovat, proč se cítil jako stoletý děda a všechny ty jemu blízké věci byly náhle tak vzdálené?

Rozhlédl se po bytě. Ne, neloučím se. Brzy přijdu.

Kdysi dostal v jedné anketě otázku, co by dělal, kdyby věděl, že za hodinu bude konec světa. Co to tenkrát plácnul? Něco ve smyslu, že by ji promrdal.

Co může hodina změnit, nic se nedá napravit v tak krátké době. Přitom kdosi moudrý kdysi pronesl, že každý den by se měl žít tak, jako by to byl ten poslední. Ale nikdo to doopravdy neumí. Možná jen zbytek křováků v Africe.

Sedmá.

Ocitl se ve vydezinfikované místnosti na koženém křesle, rukáv vyhrnutý do podpaží a pozoroval mladou sestřičku, jak umně nasává životodárnou tekutinu do injekční stříkačky.

„Tak, hotovo. Tohle si tam přidržte, až se vám tam neudělá modřina,“ sladce se usmála dívka v modrobílém erárním oblečení.

„Ještě dnes to pošleme na rozbor, výsledky budou kolem páté odpoledne. Zavolejte si sem,“ podala mu narychlo načmárané číslo starší, jistě chorobami nenáviděná Mudr. Svatošová. „Nebo přijďte zítra.“

Žádný výraz soucitu, otrlá dáma v nejlepších letech se s podobnými případy setkávala více než často, než aby měla čas a chuť mladé neuvážené pitomce politovávat. Baba Jaga, uvažuje. Oproti její mladé optimistické pomocnici je jako led. Jako život a smrt…

Desátá.

Zašel na palačinku do jednoho z těch nově vybudovaných megamarketů a pozoroval cvrkot kolem. Copak nikdo už nepracuje?A haranti maj zase prázdniny? Matky s kočárky nakupují kdejakou kravinu pro svá ještě ne zcela zkažená mimina a budují u nich tu svinskou lidskost. Bezdětné páry, které by raději neviděl. Mladé rodiče s děckem, co právě duplo prošedivělé babičce na nohu, protože ho nechtěla pustit sednout na přeplněnou lavičku. Začala lamentovat.

„Ale paní, vždyť je to ještě dítě…“

Milý pan otec se jen usmál a pohladil chlapce po vlasech.

Starší rodiče s utrápenými obličeji a rozjivenými výrostky.

„Sakra, Pavle, říkám ti naposled, pojď ke mně a přestaň tady lítat, nebo uvidíš…“

…využijte naše povánoční slevy na výprodej zimního oblečení…

Chtělo se mu zvracet.

Zabalil vystydlou palačinku a hodil ji psovi na ulici.

Nebýval vždy takový. Vlastně nikdy. Člověk se může změnit velice snadno, aniž by to sám tušil. Nechtěl být zlý a závidět, nechtěl ani mluvit sprostě. Vždyť mu jen stačilo žít. Toho, co včera ještě považoval za zbytečné, se mu dnes katastrofálně nedostávalo.

Žebrákovi bez nohou, jenž se zoufale snažil vyloudit nějaký nefalešný tón na housle, hodil do papírové krabice stovku. Klobouky už vyšly z módy.

Jedno slovo. Co to s křehkou duší lidskou může udělat... Náhlá nesnášenlivost k čemukoli krásnému, klidnému a lehkovážnému. Neskutečná odmítavost lásky a náklonnosti k veselí.

Vlna lítosti ho zaplavila jako tsunami Indonésii. Špoušť v nitru byla obdobná. Hned pláč, hned vztek. A strach. To byl on, ten nepoznaný. Nikdy se nebál. Ani otce, když se řítil po dálnici dvě stě a on seděl nepřipoutaný na zadním sedadle. Ani zkoušek ve škole, ani srážky Země s meteoritem. Teď si však uvědomil, že nechce zemřít. I když to všechno nestojí za nic.

Poledne.

Vytočil matčino číslo.

„Puchařová, prosím,“ ozvalo se.

„Tak haló, je tam někdo?“

Rád slyšel její hlas. Měl by asi taky promluvit.

„Dělej si srandu z někoho jinýho, blbečku!“ prudce položila sluchátko.

Musel se usmát. Jeho matka. Vždy trochu horlivá…

Pak mu došlo, že to nezvládne. Nezvládne všem říct, jak na tom je, že je smrtelně nemocný. Nemohl by přestát ty lítostivé pohledy, výčitky a postupné odumírání organismu. Jestli  to dopadne špatně, skončím to. Žít chvíli navíc, co z toho? Celou tu dobu myslet na to, až to se mnou šlehne, a nechat tak zhořknout všechny svý krásný vzpomínky na doby ještě šťastný. Dívat se, jak se mi lidi vyhejbaj, pozorovat matčiny záchvaty pláče a prohlubování vrásek. Na to jsem fakt srab. Kurva život. Vezmu to zkrátka. Jestli jako ta děvka fakt to, tak to vyřídim z jedný vody na čisto. Nejdřív pude vona, pak já. Sedmý patro. To je jistota.

Zapadl do putyky, objednal láhev rumu i s panákem a zaplatil. Radši se vožrat. Přisedl ke staršímu týpkovi, který měl i přes brzkou hodinu již značně upito, a začal lokat panáky. Tři na ex, až se mu málem otočil žaludek.

„Co tě žere, mladej,“ ušklíbl se pijan.

„Asi mám AIDS,“ překvapil sám sebe. Nechtěl se svěřovat. Ale nějak to přišlo samo.

„Ajc? Jo tak, AIDS. Na to ser. To má dneska kdekdo.“

No, fakt útěcha. Znovu se napil, tentokrát z lahve. Utopit se v chlastu. Určitě nejlepší smrt.

„Chceš říct vtip? Mně napadá.“

„Ne, dík.“ Teď chci bejt hlavně sám ne si povídat s kreténama.

„Ale, vole, proč bys tu jinak tvrdnul? Chceš rozveselit, na to mám čuch, to poznám už z dálky. Tak hele: Chlápek byl na vyšetření a lékař, jako doktor, mu oznamuje: "Je to zlé, váš test na AIDS je pozitivní." A ten chlap jako říká: "Pane doktore a nemůžete mi nějak pomoct? Dobře zaplatim." No, a doktor na to: "Bohužel, na to je medicína zatim bezmocná. Vy jste homosexuál?"A ten pak vodpoví že jo. "Tak potom bych pro vás jeden recept měl,“ říká ten doktor.“Vezmete kilo neumytejch rajčat,“ sleduješ, vole, “shnilou rybu, půl druhýho litru mlíka, půl kila syrovýho masa, co už začíná páchnout, do toho pět litrů vody,“ che,che, “pořádne rozmixovat, nechat tři hodiny pracovat a potom v průběhu jedný hodiny vypít." Taková sračka, ne.. No a on zase: "Děkuji, pane doktore, už se běžim léčit!“ řiká ten homouš.
Když jako pak vodešel, sestřička se ptá: "Pane doktore, vždyť ten test na AIDS má v pořádku, tak proč jste mu předepsal takový projímadlo?" A doktor řekne:"Aby si ten buzerant konečně uvědomil, k čemu má prdel ...chápeš to, ne, co? Dost dobrý, ne?“ rozchechtal se na plné kolo, aby plynule přešel do tuberáckého kašle.

Lopuch si prohlédl chlápka blíže. Vychrtlej, jistě dlouho nedělá již nic jinýho, než že chlastá a nežere. Bídák jeden.  Kde bere ten optimismus? Chtě nechtě se musel usmát taky.

„K čemu má prdel…“ opakoval tlemící se ožrala, div mu to neroztrhalo plíce.

Ten blb má vlastně pravdu. Rozesmál se též, teď už naplno. Doprdele, řechtal se. Ani ne tak vtipu, jako tomu neskutečnému paradoxu. Von tady chcípá u chlastu a směje se blbejm vtipům…Okolosedící se na ně jen soucitně podívali, někteří zvráceně odvrhli své pohledy raději jinam. Takhle se opít v ještě před obědem…

Už tu nepotřeboval být. Vstal, přestože se mu silně zamotala hlava a zvedl žaludek.
Ale bylo mu líp než před minutou.

„Pro tebe, kamaráde,“ podal neznámému vtipálkovi zbytek rumu a vypotácel se ven. Pozvracel se. ClH a pepsin mi při dlouhodobějším působení rozeřerou vnitřnosti a rozpustí zubní sklovinu, usoudil nelogicky k situaci a dal svým šťávám volný průchod k prozkoumání opačné části těla, než kudy měly původně putovat.

Pes se dožadoval další palačinky.

Patnáctá hodina.

Dalo se do deště.

Kocovina se dostavila v plné míře.

Ležel na lavičce v parku a ignoroval dopadající kapky. V hlavě mu hučelo. Ještě dvě hodiny a dozvím se pravdu.

V dětství rád sportoval. Hrál závodně fotbal, ale pak mu protihráč přelomil holenní kost na dvakrát a prodělal dost operací. Zkoušel se vrátit, ale bolelo ho to. Tak na sport zanevřel a dal se na klavír. Půl roku se učil stupnice, až si paní učitelka Mrázková pozvala rodiče a referovala jim o synově antitalentu. „Za celou svou praxi jsem se nesetkala s méně hudebně vnímavým žákem. Měl by změnit obor…“

Zkusil ještě papírové modelářství, když však přidělal věžičku jižní strany Karlštejna k jídelnímu vozu Orient Expresu, vykašlal se už na všechno.Ve třinácti usoudil, že sudičky hold měly tehdy špatný den. Nejspíš byly u Mirka z céčka, který uměl téměř vše, na co sáhl.

Dlouho na dětství nemyslel. Proč teď? Copak rekapituluju?

Rodiče byli velmi smyslní a aktivní, a tak o bratříčky a sestřičky nebyla nouze. Díky příkoří osudu mezi ostatními čtyřmi sourozenci ztrácel motivaci prosadit se a vydobýt si rodičovské uznání. Zapadl do průměru a nehodlal se z něj vyhrabávat. Ve škole však perlil. Nikdy nepotřeboval otevřít učebnici, stejně vždy dostal výbornou. Mohl si vybrat, co bude dělat. Kolik lidí má tu možnost? Rozhodl se pro chemii. Zatracená chemie. Nikdy by nepotkal Evu…

Šestnáctá.

Už lilo a park se vylidnil. Vzduch se pročišťoval, těch pár trpících stromů, co nestíhají likvidovat nápor lidských výdobytků moderní přetechnizované doby, konečně dostal svůj díl blahodárné sprchy. Příroda je spravedlivá.

Šestnáct padesát devět.

Vyťukal číslo od lékařky.

Počkám ještě chvilku. Ještě minutu naděje. Ta přeci umírá poslední. Dřív než já. Dřív než moje sobecká duše.  Upřeně zíral na displej. Jedno tlačítko stačí zmáčknout. Několik vteřin. Třicet, dvacet devět…

Palec nechtěl, ruka se třásla. Zhluboka se nadechl, zavřel oči a už nevyhrožoval. Prosil. Zoufale prosil bohy, že jestli má mít alespoň někdy v životě štěstí, ať je to teď.

Spíš než povel z centrální nervové soustavy to byl chybný výboj odkudsi z krajiny srdeční. Zmáčkl.

Ozvalo se klapnutí a milý ženský hlas.

„Já, tady Alois Pucháček, volám kvůli výsledku testu…Víte? Aha. Číslo narození….Kdy sem se to kurva narodil? Někdy snad v minulým století…15. 6. 1981. Moment. Jistě, hledáte. Já nespěchám. Tak sebou ksakru hoď, ty lemro jedna líná…Negativní? Jste si jistá, slečno?“

Novej začátek, život má zase smysl. A bude oslava. Pozvu všechny kámoše, vybílím konto a udělám mejdan roku. Rodičům koupím letenku do Egypta. Na čtrnáct dní. A strávím s nima příští Vánoce. A tý děvce, jak jen se to vlastně jmenovala, snad Kristýna, řikala, pošlu děkovnej dopis a taky největší kytici, co budou u Krejcárků v květinářství mít.  Že mi votevřela voči. Teď už vím, jak žít. A Eva? Čert ji vem. Takových chodí po světě stovky… Chraňme radost, dceru z ráje… zanotoval si.

Ještě jednou se usmál a běžel na osmičku tramvaj. Snad tentokrát stihne anorganiku včas.