Vánoční

Až to budete číst zavřete oči.

               V malé hospůdce na předměstí Londýna bylo poměrně živo. Chlapi, kteří neměli rodiny se tu scházeli po večerech a ty co je měli se tu scházeli taky. Byla už slušná zima. Včera napadl první sníh a vypadalo to, že do vánoc ho ještě hodně přibude. Pěna na pivě připomínala sněhovou peřinu a svým dílem přispívala k vánoční náladě.

Sean Douglas, zdejší pošťák, byl jedním z mnoha Irů, kteří se přestěhovali do Londýna za lepším. U Kelly znal všechny. Byla to jeho práce. Za svými ovečkami docházel i do hospody. U místních se těšil velké vážnosti, protože to byl první z mála irských pošťáků. Někdo dokonce prohlašoval, že byl kdysi vysvěcen na kněze. Tak jako tak, jeho kompetence se rozhodně neomezovali jen na roznášení zásilek.

Mezi nejoblíbenější štamgasty patřil John Moriarti. Svou popularitu získal především díky svým písničkám. Patřil mezi nejlepší zpěváky na předměstí a U Kelly by to bez něj nebylo nikdy víc, než jen další hospoda. Když měl dobrou náladu, dokázal zvednout každého k tanci. Ale když ji neměl doháněly mnohé jeho písně k slzám.

Sean se posadil vedle Moriartiho, který právě hrál melodie z rodného Donegalu. Usrkl piva a nechal se ukolébávat pravidelným rytmem. Přemýšlel o Moriartim. Kdyby nechodil ke Kelly, tak by ho snad ani neznal. Za těch patnáct let, co tu roznášel noviny, se ještě ani jednou nezastavil u Moriartiho dveří. ‚To nemá rodinu nebo přátele ?‘ Uvědomil si, že o něm téměř nic neví. Možná, že ho to dráždilo, protože byl zvyklý, že se mu každý svěřuje a o každém téměř všechno ví. Možná, že byl jenom zvědaví, co se skrývá, za touto tajemnou tváří. Jediné co věděl bylo, že si Moriarti vydělává hraním na živobytí. Podíval se něj. Přestože melodie byla veselá, Moriarti se tvářil velice zamyšleně a ztrápeně. Jako by to ani nehrál on a jako by to ani neslyšel.

Venku začalo hustě sněžit. Hospodou se linulo teplo z kamen a směsice vůní jídla a piva. Sean se zahleděl z okna a přisunul si pintu blíž. Přemýšlel, co koupí dětem k vánocům a kolik bude mít zase práce s vánočními pohledy. Dělal svou práci rád a obzvláště o vánocích to bylo, i přes ty hromady dopisů, příjemné.

Moriarti dohrál. Pak se postavil a těm, kteří poslouchali vážným hlasem řekl : „Poslyšte chlapi, já ... už nemůžu hrát.“

Pak se posadil, opřel ruce o stůl a zíral do svého piva. Sean Douglas se otočil a chvíli muže pozoroval. Moriartimu se leskly oči a za chvíli bylo vidět i malou slzu, jak padala po ztrápené tváři. „Jedete na vánoce domů ?“, osmělil se Sean. Moriarti zvedl hlavu a zahleděl se z okna. Nevzhledná a blátivá ulice se začínala právě halit do krásného bílého kožichu. Sklopil hlavu zpět, jakoby Seanovu otázku ani neslyšel. Sean si pomyslel, že mu není do řeči a zase otočil. Moriarti se nadechl a pomalu se rozhovořil.

„Ne. Doma jsem nebyl už dvacet let. Možná víc. Nejspíš by mě už ani nepoznali.“

„A kde je to doma ?“, Sean se zahleděl na Moriartiho.

„Narodil jsem se na malém ostrově na západě. Bylo to poslední místo, které Bůh stvořil. A také nejkrásnější. Byli jsme chudí, ale šťastní. Takovým tím prostým způsobem.“, Moriarti se na okamžik odmlčel, „Ach Bože, kdybych tak mohl být zase chlapcem. Otec a bratři, ať jim Bůh požehná, utonuli jedné hrozné noci na moři. A nechali matku samotnou, ať se o mne postará.“, Sean poslouchal i když si nebyl úplně jistý, jestli to říká Moriarti jemu.

„Později sem se s mladým McCarthym vydal do Anglie, abych si něco vydělal. Řekl jsem tehdá  svojí staré mamince, že se brzo vrátím. Čas plynul a osud mě zavál až sem. Doma, v Irsku, jsem se od té doby už neukázal. Ale já vím, že tam na mně stále čeká. A každý den mě vyhlíží.“

Sean byl zaskočen a nebyl si jistý, jak by měl zareagovat a tak jen lehce pokýval hlavou a díval se jinam. Nevěděl jestli by mu měl na to něco říct nebo ne. Moriarti stále zíral do piva a na obličeji se mu zračila potlačovaná bolest vzpomínek.

Někdo začal zpívat „Už ho vidím ve sněhu“ a v Moriartiho výrazu se náhle něco změnilo. Byla to píseň, kterou jeho matka často zpívala, když čekala jestli se vrátí její muž a synové. Zvedl se. A rozhodně slíbil : „Na vánoce pojedu domů.“ Sebral všechny mince na stole a odešel z hospody.

Vlak uháněl Irským vnitrozemím na západ a Moriarti se už nemohl dočkat, až na Štědrý den překvapí matku a až ji po letech znovu obejme a políbí na její starou tvář. Všechno co měl v Londýně prodal, aby měl na cestu, ale nelitoval, už dlouho se chtěl vrátit. Štědrý den je nejlepší čas pro návrat.

Sean Douglas roznášel dopisy. Bylo to zvláštní, po patnácti letech první dopis pro Moriartiho. Došel až k domu, kde Moriarti bydlel a pode dveřmi jeho bytu prohodil malé psaní.

Moriarti dorazil do Doreen. Odtud už přes moře viděl svůj rodný ostrov. Hvězdy zářily jako v kostele a měsíc zářil na malou bílou chaloupku, Moriartiho domov. Cestou na břehu potkal starého muže, který ho pozdravil. „Dobrý den na plavbu, co ?“

„Nevím. Byl jsem dlouho pryč.“

Ve studeném počasí ho zalil sladce hřejivý pocit. „Díky, díky Bohu. Budu zas doma na Štědrý den.“

V jednom malém bytě na okraji Londýna ležela na podlaze obálka. A v ní smutné psaní : „Pane Moriarti, s lítostí Vám oznamujeme, že Vaše maminka zesnula. Bude pohřbena v Doreen, po mši, na Štědrý den.“

---