KDYŽ SE VYBÍRÁJÍ SCHRÁNKY-3

Karel točil volantem doprava a poštovní vůz zahnul do ulice, kde měla být na zdi poštovní schránka. K jejich překvapení však uviděli na jejím místě jen železa.
„Hele, kde je schránka!?“ vyhrkl tázavě Petr.
„Jak to mám vědět. Asi jí sundali,“ řekl Karel.
„To by nám řekli, ne.“
„Znáš to. Už několikrát nám údržba nic neřekla.“
„Já zavolám na poštu,“ pronesl Petr a vytáhl z kapsy mobilní telefon.
„Čau Jardo. Hele, tady v Korytný není schránka. Vona je sundaná?“ řekl po chvíli tázavě do mobilu.
„Jak není schránka!? To je zase nějaký váš vtípek?“ uslyšel vzápětí Petr ostrý hlas.
„Ne, my jsme k ní přijeli, ale vona tu není.“
„Co to plácáš!? Co tam vy dva vyvádíte!?“
„Nic. Ta schránka tady fakticky není!“
„Ale to je divný. Já zavolám na údržbu, jestli jí nesundali. Počkej chvíli!“
„A jéje. Tak to tak vypadá, že jí někdo šlohnul,“ mínil Karel.
„Lidi už ukradnou všechno,“ řekl Petr.
„Tak to je průser! Tu schránku údržba nesundala!“ ozvalo se po chvíli z mobilního přístroje.
„Zatracení zloději!“ vyhrkl Karel.
„Porozhlídněte se kolem, jestli se tam někde neválí!“ uslyšeli naštvaný hlas vedoucího z mobilu, načež vystoupili z vozu.
„To je fakt bezvadný! Schránku jsem teda ještě nehledal,“ řekl Karel.
„Hele, vidíš ten kontejner, co je plnej krámů! Tam by mohla bejt!“ vyhrkl Petr a rychle k němu došel.
„Sakra! Je támhle navrchu!“ řekl Karel.
„No vidíš to, měl jsem pravdu! Já pro ni vlezu!“ pronesl rozhodně Petr a začal lézt na kontejner. A za okamžik se dostal až ke schránce.
„Je tady madrace. Já jí shodím dolů a na ní pak tu schránku,“ řekl. Záhy se však věci v horní části kontejneru začaly sesouvat, načež se ozval ohlušující rachot.
„Do prde…!“ procedil mezi zuby Petr, který se propadl do nitra kontejneru.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho Karel, jenž hleděl na schránku a na předměty, co vypadly.
„Jsem, ale musíš mi pomoct ven.“
A tak se několika kolemjdoucím naskytl pohled na to, jak jeden pošťák tahá z kontejneru druhého.
  Za čtvrt hodiny poštovní vozidlo přijelo ke schránce zavěšené na zdi, před kterou byl výkop.
„To se mi snad zdá! Ten výkop tady včera nebyl!“ vyhrkl Petr.
„Není širokej! Stačí se jen naklonit,“ řekl Karel.
„Já tam nechci spadnout!“
„Dej mi klíček a brašnu! Není to poprvý, co budu vybírat schránku přes výkop,“ pronesl Karel a zanedlouho stál u výkopu. Naklonil se, zasunul horní část brašny do spodní části schránky a pak chtěl klíčkem otevřít víko schránky. Přitom však brašna spadla do výkopu a to zrovna v ten okamžik, kdy otevřel schránku, ze které se vysypaly pohledy a dopisy.
„Do hajz…!“ vyhrkl a zadíval se na dno výkopu.
„A sakra!“ ozval se Petr, který k němu přišel.
„Nesakruj! Já tam vlezu a až to všechno sesbírám, tak ti podám tu brašnu a ty mi pak pomůžeš nahoru!“ řekl Karel a vlezl naštvaně do výkopu.
  Ulicemi města začal vát silný vítr, který byl předzvěstí, že se něco žene.
„Snad stihneme vybrat těch pár schránek, než začne lejt,“ řekl Karel.
„Máme už před sebou jen tři schránky. To zvládneme!“ mínil Petr a za chvíli vystoupil z automobilu. Pak doběhl ke schránce, která byla v ulici, co vedla k nábřeží. A v ní vítr dost silně vál, čímž nebyl překvapen. Rychle nasadil brašnu, přičemž si stoupl ke schránce bokem, aby tělem bránil větru. Pak otevřel víko schránky, ale z ní nic nevypadlo, což ho překvapilo.
„Přeci není prázdná!“ pomyslel si a v tu chvíli se ohnul, aby se podíval do nitra schránky. A jak tušil, uviděl spousty listovních zásilek, které byly zpříčené v její horní části. Sáhl na ně rukou, a když se daly do pohybu, tak náhle prudce zafoukal vítr. V následujících vteřinách se desítky pohledů a dopisů rozlétly ulicí, po níž vzápětí běhala dvojice pošťáků, která za začínajícího deště honila listovní zásilky všude možně.
KONEC