I sametová princezna má svá trápení, část 1/2

Běžela jsem potemnělým hradem, utíkajíc před svým budoucím mužem. Nechtěla jsem už  poslouchat jeho rozkazy, jeho hrubé chování mě sráželo k zemi, ale neměla jsem sílu, říct mu to do očí. Chtěla jsem být konečně svobodná. Jen najít ten průsmyk, za kterým jsou bezpečně schovány tajné dvěře mé svobody. Šaty jsem se zachytila o hrot trčící z brnění. Zvuk ,který vyšel, mohl probudit komornou, která měla komnaty hned vedle. Rychle jsem vysmekla šaty z uvěznění. Přitom se ozval dlouhý zvuk trhající se látky. Super. Mé kroky se dál ozývaly tichým prostředím hradu. Klep, klap, klep klep... Zrychlený dech jsem se snažila ztišit, abych slyšela blížící se nebezpečí. Zahýhnouc doprava jsem konečně narazila na tajný obraz. Potlačila jsem a scházela pomalu dolů do temna sklepení, které mě mělo vyvést ven.  

Když jsem konečně  ucítila teplý vánek na svém obličeji, dech se mi sklidňoval. Teď už jen vyřešit ten problém s hradní stráží. Za jedním z keřů už mě čekalo domluvené oblečení. Jako selku mě určitě nikdo nepozná. Ne ve tmě. Pomalu jsem se táhla hradní branou ven. Cítila jsem na sobě pohledy. Neodvažovala jsem se otočit. Jakmile jsem prošla ven, rozutíkala jsem a nezastavila, než jsem byla daleko, hluboko v lese. Až teď mi začalo docházet, jak těžké bude žít bez sluhů, bez luxusu, bez svých oblíbených šatů, nóblo jídla... bez Jindřicha, mého manžela, krále celé Ibie. Moje mysl se dostala do režimu vzpomínek. Vzpomínala jsem dlouho na to, jak jsem Jindřicha potkala, jak jsem věděla, že to je můj „princ na bílem koni“, že s jiným žít nechci. Na naši první procházku, na první rande, první polibek, první „miluji tě“. Do očí se mi vedraly slzy. Nikdy mě nenapadlo, že by se to mohlo zvrhnout do takového stádia. A mohla jsem za to já. Já mu dala příležitost se mnou maniulovat. Byla jsem mu naprosto oddaná. Štastně a radostě jsem s ním trávila všechen svůj čas a pomáhala mu řešit plány na budoucí kralování, na jeho budoucí ženu. Opravdu mi věřil, miloval mě. Viděl ve mně oporu, možná větší, něž jsem mu mohla být. Vše se změnilo tak rychle. Jednou večer za mnou přišla komorná, že to není v pořádku. Že trpím. Jak jsem to mohla nevidět? Tu manipulaci, zneužívání, sobeckost. Slzy jako hrachy se mi draly z očí stálě ve větším množství. Jsem srab, utekla jsem, mohla jsem mu to říct, mohla jsem si pomoct... Nejhorší bylo, že čím víc jsem si tohle všechno uvědomovala, tím víc jsem chtěla být s ním. Děsilo mě to. 

Když jsem se ráno probudila, všude kolem mně byl jen les. Světlo prosvítalo skrze stromy a já si uvědomila, že jsem moc daleko. Moc daleko od všeho. Byla mi zima a chtěla jsem jíst. Vydala jsem se směrem, který byl dle mých odhadů ten správný. Šla jsem asi tři hodiny, když jsem uslyšela dusot kopyt. Schovala jsem se do křovin. Koně zastavili. Trvalo asi půl minuty, než mě něčí ruka popadla a vytáhla z mého úkrytu.

„Věděl jsem, že tu bude.“, řekl muž, kterého jsem neznala. „Slyšel jsem tu v noci vzlyky. Odměna bude velká!“

Přehodil mě velmi neohrabaně  přes koně a vydal se mým původním směrem. Jeli jsme, netroufnu si odhadovat jak dlouho, jen vím, že sedlo mě na břichu tlačilo stále víc a víc. Nevím, kde přesně mě shodil z koně, ale asi 3 míle jsem musela jít pěšky v pevném sevření. Konečně jsem uviděla hrad. Před ním se tyčil velký pergamen s vypsanou odměnou každému, kdo mě najde. Zahřálo mě u srdce, že se o mně bojí. Moje obavy se ještě zvýšily. Co mě čeká? Co bude následovat? Co řeknu? 

Přivedli mě do přijímacího sálu a vzdálili se. Takže jen já a Jindřich. Nelíbilo se mi to víc a víc. Nechtěla jsem tu být, ale zároveň jsem mu chtěla být poblíž. Mohla jsem utéct, jenže touha ho vidět byla větší. Přišel do sálu ani ne pět minut po mně. Byl vystrojený a ve tváři se mu značil hněv a rozčilení. Čekala jsem, kdy vybuchne.

„ Jak sis užila svůj malý výlet?“

„ ...“

„ Hmm, takže mi k tomu nic neřekneš?“

„ Já...“ sklopila jsem oči, aby neviděl, že se mi chce plakat.

„ Chtěla jsi prostě upláchnout. Utéct a nechat mě tu, topit se v nehorázné ostudě. Co si o tom mám myslet?“

Najednou jsem sebrala nečekanou odvahu: „ Mysli si o tom co chceš, ale pravdou je, že už  mi lezou na nervy všechny tvoje příkazy a zákazy. Všechno tvoje provokování a otázky. Nemáš na mě čas ani pět minut denně. Už nemám chuť být s tebou celý život. Hnusíš se mi!“

V jeho tváři se oběvil smutek, možná zamyšlení. Přemýtala jsem typy odpovědí, jaké mi mohl dát, ale on se rozplakal.

„Vím že jsem ti ublížil, jsem sobec, větší než jsem si chtěl připustit. Myslel jsem jen na sebe a své dobro, to ale nemění nic na tom, že tě mám rád a že mi na tobě záleží. Změním se... kvůli tobě, lásko. Pokud teda chceě být mou láskou...?“

„ Já už nevím co chci“ popošla jsem krok k němu, stále udržujíc odstup.

„ Nevíš jestli mě miluješ?“

„ Nemiluji toho člověka, co předemnou stojí, stýská se mi po tom starém Jindřichovi, kterého jsem milovala.“

„ Co mám udělat, aby se vrátil?“

„ Ty musíš vědět nejlíp, kde jsi udělal chybu!“

„ Chyby, chyby! Všichni vydíte jen chyby“, rozzuřil se, „ale já vím, jak to vyřešíme. Vidíš chyby, já se změním, ale ty mi v tom bráníš. Chci být jiný, dobrý král. Proto to bude takto: Odjedu a už se nevrátím. Neřeknu kam, abys mi nemohla psát. Nechci vědět jak se ti daří a nezajímá mně, jestli si najdeš muže. Prostě na tebe zapomenu. Ty udělej to samé a budeš štastná. Sbohem.“ 

Od té doby jsem ho neviděla. Od té doby jsem platila za svou jedinou, nepromyšlenou chybu. On byl dokonalý, to já byla jiná. Nechtěla jsem, aby to dopadlo takhle, ale pro mně asi žádný konec v knížce není. Každý den jsem na něj musela myslet. Každou noc jsem ho viděla ve svých snech. Každou vteřinu jsem slyšela jeho hlas. Změnilo se mnoho, ale já ne. I po pěti letech se stále utápím ve vzpomínkách a touchách. Doufám že se jednou stanou skutečností. Tenkrát jsem byla dítě a nevěděla, co chci. A tím jsem ztratila vše, na čem mi v životě záleželo. Nemám ani zázemí, ani rodinu. Zámek jsem prodala a za svůj titul se stydím. Nechci, aby se mi lidé klaněli. Nechci, aby mně znali. Přestěhovala jsem se do vesnice, daleko od zámku a tu vás v příběhu opustím. Zatím.