Zrcadla

Měla být druhou Madonou

Eleanora se nepohodlně převalovala na své části postele. Byla již skoro půlnoc a stále nemohla usnout. Její manžel na druhé straně totiž nepředstavitelně chrápal a funěl. Nahodila si na paži spadlé ramínko a otočila se na druhý bok. Tohle bude ještě hodně těžké. Přeci kvůli manželovým výstřelkům nebude každé ráno maskovat ty kruhy pod očima.

Před několika dny totiž na panské sídlo přijel jakýsi architekt z Itálie. Měl tenký podvodnický knírek, dlouhé černé vlasy sepnuté do culíku a zlatě lemovanou kamizolku. Pod paždí nesl dřevěné tenké zdobené desky, z nichž vykukovalo pár papírů.

Eleanora jej pozorovala z okna svého pokoje. Manžel si na zámek neustále zval cizí umělce, vědce a kde jaké kumpány. Většinou přijeli ráno, kníže je osobně provedl po luxusním sídle, zavedl k sobě do společenského salonku, kde hráli šachy a probírali důvody cizincovi návštěvy. Eleanora jenom očekávala, s čím přijde manžel tentokrát.

Po pracném vyšívání se kněžna rozhodla, že si ještě na chvíli lehne. Tu noc se jí nespalo dvakrát dobře. Celý den totiž projezdila v kočáře, když byla s manželem na lovu, a to ji velmi vyčerpalo. Věděla sice, že se to příliš nesluší, že choť bude pravděpodobně vyžadovat brzy její společnost, ale tělo si nedalo poručit, a tak do několika minut usnula.

Když se probudila, musela se štípnut do zápěstí, aby se ujistila, že ještě nespí. Nad hlavou se jí totiž modralo nebe a vedle postele stál košatý platan. Kousek opodál zurčela voda v potoce. Byla v zámecké zahradě a vůbec netušila, jak se tam dostala. Opatrně se posadila, sundala si punčošky, aby si je neumazala, a spustila se na travnatou zem.

Prošla prvním i druhým nádvořím a zabočila doprava. Mířila do salónku svého muže. Cestou narazila pouze na služebnou, která čistila vypreparovanou hroší hlavu v lovecké místnosti.

„Gertrudo, neviděla jsi mého manžela?“

„Milostpaní, měla jsem za to, že jste spolu. Již asi před hodinou se totiž pan Rodrigo se svým hostem přesunul k vám do pokoje,“ odpověděla poslušně služebná.

Eleanora se mírně zarazila, ale přesto se nakonec vydala do své ložnice na druhém křídle. Musela usnout skutečně tvrdě.

Když otevřela dveře svého pokoje, naskytl se ji věru podivný pohled. Ložnice prošla poměrně zásadními změnami. Místo původní čajové soupravy stála na podlaze kamenná zástěna, za níž byl stolek s vodou, noční mísa a mužský plášť. To by ale bylo to nejmenší. Místo postele, která teď stála opuštěně v zahradě, stála na jejím místě veliká lenoška, na níž byly dvě peřiny a pár polštářů. Byla to evidentně postel královských rozměrů. O to překvapující bylo, když na ní leželi její muž se svým architektem.

„Věřte pane, nebudete litovat. Již žádné noční cestování přes celý palác, abyste...aaa paní kněžna,“ vyskočil na nohy černovlasý mladík, až se mu zatřásla paruka.

„Odpusťte, že jsme vás takto zaskočili, ale nechtěli jsme vás budit, madam,“ koktal cizinec.

„Drahá, no nezdá se vám to úžasné? Je to prý nová italská móda! Spát odděleně již není pro šlechtu přípustné. Kdo nesdílí lože se svoji ženou, jako by nebyl,“ pousmál se Rodrigo a poposkočil na nové posteli. Byla skutečně výrazně širší, než jakou kdy Eleanora viděla a po obou stranách byly zabudovány malé skříňky. Nikdy by ji ani nenapadlo spát celou noc vedle svého muže.

„Bude to mnohem praktičtější, nemyslíte? “zaculil se kníže. Eleanora chabě úsměv opětovala. Od té doby měly linkovat každý den její oči tenké namodralé proužky a ruce chovat co rok nové robátko.

Měla nosit zlatou masku

Markéta seděla na „dlouhé židli“, která sloužila mladým dámám pro odpočívání, při němž nemusely pokládat na polštáře hlavu, aby si nepocuchaly účes. Markéta totiž měla čerstvě do vlasů vpleteny dřevěné hrušky a jablka, mezi kterými proplouvala malá plachetnice. Do bílé paruky měla navíc zamotané bledě modré a světle zelené stužky.

Se zavřenýma očima lehce oddechovala a čekala, až za ni přijde švadlena s šaty na dnešní ples. Po chvilce se otevřely dveře a do pokoje přišli tři pikolíci, kteří nesli obrovské roucho vážící zhruba 10 kilo a široké dobré dva metry. Jejich kostru tvořila křehká obruč, jež dávala šatům svůj kuželovitý tvar.

„Madam, a co tyhle?“ nadskočila služebná a ukázala na hromadu krajek, mašliček a průsvitných sukének. Markéta otevřela mírně oči a podívala se na róbu.

„Neříkala jsem náhodou, že bych si přála bílé s modrými a zelenými závoji?“ usmála se kysele milost slečna.

„Ale madam...“

„Už jsem řekla.“ protáhla nekompromisně Markéta, upravila si účes a opět se ponořila do dřímání. Potřebovala si před večerním plesem odpočinout a ta neschopná služebná ji neustále nedokázala přinést šaty, které by podtrhly její osobitou eleganci a šarm.

„Co dělá venku takový rámus?“ zeptala se nezúčastněně ještě předtím, než stačili služebníci odejít.

„Lidé milost slečno, lidé se bouří, že prý nemají ani na chleba,“ odpověděla služka a mnula roh nevyhovujících šatů.

„Nechápu, proč tedy nejedí koláče,“ odvětila suše, znovu se uvelebila do své lenošky a mávla rukou pikolíkům směrem k odchodu. Markéta byla velice rozmarná. O chodu světa za zdmi zámku neměla ani potuchy. Jediným jejím zájmem byly francouzské moderní voňavky, krajky, pudry a nekonečné řady bálů a přehlídek. Když jí bylo šestnáct let, otec pro ni nechal na zámku dokonce vybudovat dvě místnosti, které sloužily jako taková pohyblivá vitrína. Místo podlahy zde rostla tráva a sloupy nahradily umělé stromy. Několik sluhů zde začalo poskakovat, když Markéta přišla do místnosti. Byli oblečeni jako venkované. Hrabali listí, vázali obilí či sklízeli ovoce. Nebýt tohoto „opičího pavilonu“, nejmladší princezna by ani nevěděla, jak takoví vesničané vypadají.

Když se služebná již příliš dlouho nevracela s novými šaty, rozhodla se Markéta, že se půjde osvěžit trochou čerstvého vzduchu na balkónek. Mírně naklonila hlavu ke sluníčku, které příjemně hřálo její kopretinově bílé tváře. Těšila se. Plesy byly její život. Měla ráda, když ji lidé zahrnovali pozorností a lichotkami. Cítila se...bezpečně.

Zrovna se chtěla opřít lokty o kamenné zábradlí před sebou a pokochat se pohledem na rozkvetlou zahradu, když v tom zahlédla něco věru netradičního. Na klasické vyřezávané posteli tam pod platanem ležela její sestra a spala. Byla z toho pohledu tak překvapená, že se jí ruka podlomila a nečekaně zakopla. Dopadla svými ňadry na zábradlí a celé její velkolepé „jablkové hnízdo“ letělo z hlavy přímo dolů pod balkón.

Přidušeně vykřikla, jako když křepelka snáší vajíčko, chytla se za odkrytou hlavu a vběhla zpět do ložnice. Když se ale snažila rychle najít nějakou jinou paruku, uvědomila si, že si ji vlastně nikdy sama nenandavala. Nicméně otevřela skříň, ve které byly paruky srovnány, vzala jednu a neobratně si ji posadila na temeno hlavy. Za dveřmi již slyšela dupot služebných. Přiskočila rychle k futrům, otočila klíčem a odstoupila o kousek dále. Klika cvakla na prázdno.

„Nechci být teď rušena, není mi dobře, přijďte později,“ koktala Markéta.

„Nemáme zavolat lékaře slečno?“ pípla komorná.

„Ne, to nebude potřeba, ale vyřiď každému, ať mě teď alespoň hodinu nevyrušuje.“

Měla jediné štěstí, že z balkónu vedly schody přímo na zahradu. Musela si ale pro svoji paruku dojít tiše a nepozorovaně, aby neprobudila sestru, ať už se pod ten platan dostala jakkoliv. Mírně si dřepla a zvedla svůj pletenec s lodí a jablky. Když se chystala vystoupit zpět do své ložnice, uslyšela za sebou sestřin hlas. Lekla se, ale poté se opět uklidnila. Eleanora stále spala, pouze mluvila ze spaní a drmolila cosi o harému plném černých ďáblic. Markéta neměla ale čas, musela zpět do své ložnice a pokusit se naaranžovat zpět paruku. Nestrpěla by, kdyby ji někdo viděl v tak trapné situaci. Došla před zrcadlo, sundala černou paruku a chtěla si na hlavě vytvořit ten samý kousek jako měla předtím. Pak se podívala před sebe. Seděla tam žena bílá jako smrt s propadlýma očima, prořídlými vlasy a vychrtlými lícemi.

Měl být kamenným kustodem

„Drahá, ty opět vypadáš úžasně, jak to děláš? A ta vůně...co to je?“zeptala se sestry Eleanora při lovecké vyjížďce lesem.

„To víš Eli, “ ušklíbla se Markéta a snažila se za houpání kočáru udělat na svém líčku elegantní pihu pod okem. „to jsou dny dřiny. Mohu si to naštěstí dovolit, protože manžel pro mě existuje zatím pouze v tatínkových iluzích,“ obě sestry se žoviálně uchechtly. Markéta vyndala flakónek s průzračnou kapalinou a stříkla si rozprašovačem trochu do výstřihu.

„To je vůně spadlých jablek. V módě jsou teď venkovské motivy a víš, jak se já o prostý lid zajímám,“uculila se a zastrčila flakónek zpět do jedné z kapsiček na svých širokých šatech.

„Drahá, obdivuji tě. Tolik lásky a času, co věnuješ svému manželovi, je naprosto enchanté...Tak roztomilé. Vypadá jako ten nejšťastnější muž na světě,“ a pohlédla směrem k Rodrigovi. Eleanora se jenom usmála. V tom si všimla nějakého prazvláštního tvorečka, který se prokousával skrz haldu umělých vlasů její sestry.

„Markéto, proboha, něco odporného ti leze po hlavě!“ vypískla Eleanora. Sestra se ale příliš překvapeně netvářila. Vzala podivné malé visací kladívko, připevněné k šatům na tenkém řetízku, a lehce ťukla přímo do místa, kam Eleanora ukazovala. Poté otočila kladívko, kde byl malý tupý hrot a poškrábala se jím pod parukou.

„Nevšímej si toho drahá, pro krásu se zkrátka musí trpět...“

„To jistě...“utrousil kysele její bratr, který zrovna projížděl okolo kočáru.

Alexander byl nejmladší ze všech sourozenců. Bylo mu teprve šestnáct let a měl za sebou tvrdou otcovu výchovu. Mladší sestru nemohl vystát. Byla tak prostoduchá a umělá, až z toho pálily oči.

Od svých sedmi let jej otec bral na parfurzní hony, vojenská cvičení a ve svých jedenácti letech byl poprvé i živě v opravdové bitvě, když došlo k vzbouření rolníků na nedalekém panství. Jeho život byl nalajnovaný, tak jako u každého mladého šlechtice. Od svých třinácti let byl zasnouben s dcerou rodinných přátel, učil se dvornímu bontonu a připravoval se na post vrchního správce, jež měl být pravou rukou bratrovy královské vlády.

Jelikož všichni sourozenci, až na staršího bratra, byli od sebe jen rok, vyrůstali spolu v matčině područí a dětství trávili pohromadě. Když tedy poprvé dvorní malíř maloval Alexandra, měl dlouhé vlasy, šatičky a v ruce vycpaného králíčka. Vypadal jako jedna z jeho sester. Byl to zvyk. Chlapci přicházeli k tvrdší výchově až v sedmi letech, do té doby se k nim chovali, podobně jako k dívkám či jako k roztomilým pejskům s mašličkou. Pak přišly postřižiny a chlapci sukýnku vyměnily za rajtky. S odstupem času, když na toto období vzpomínali, nebylo to nic příjemného a nastrojené sestry v nich staré „rány“ často obnovovaly.

Jelen už byl na dohled a skupinka bíglů utíkala za ním. Alexandr se vydal za nimi s dalšími lovci. Když už byl jelen na kraji svých sil, zastavil se a obrátil parohy proti skupině psů, aby se bránil. Vrchní hajný seskočil z koně a chtěl mu podseknout šlachy u nohou, aby jej panovník mohl vítězoslavně a bez problémů střelit. K jelenovi ale nedošel. Jak spěchal, nedíval se pod nohy a padl do ozubeného oka. Pištěl a úpěl, jako by ho někdo mučil. Alexandrovi se v ten moment vyjevil obrázek z minulého měsíce, když ho otec vzal do sklepení, kde žalářníci vyslýchali nelidskými způsoby mladého muže. Alexandr nemohl nic dělat, jen tam tak stál a pozoroval. Němě, přesto s jazykem na pokraji vzplanutí. Dlouho do noci se mu před očima vyjevovaly ostny zatínané do masa na zápěstí. Když to už nemohl vydržet, rozhodl se za mladíkem vydat do sklepení.

Jelen už padal na kolena. Alexandr zvedl pušku a střelil ho s kamennou tváří do hlavy. Skácel se na zem, z hlavy mu tekl tenký čůrek krve. Musel. Princ si přejel rukou po krátkých vlnitých vlasech. V zápěstí ho zabrnělo. Před očima se mu opět rozbouřilo vlnobití vzpomínek. Díval se na malého plavovlasého chlapce, kterému dlouhé kadeře padaly zpod nůžek od hlavy a třely se o jeho řasy.

Měl hrát první housle

Na nedalekém palouku od zámeckých zahrad ležela v trávě skupinka asi třiceti bíglů. Celý obrovský prostor byl ohraničený, na jednom konci u psů stáli dva muži a na druhém pracovník s liškou v náručí. První z mužů ukázal asi na deset psů a pokynul pomocníkovi po levici. Ten si psy přivolal k sobě, vzorně je srovnal do jedné roviny a mávl na druhou stranu ohrady. Muž položil svoji lišku na zem, tleskl a zrzavá společnice se rozeběhla od něj pryč po směru hrazení. V tom skupinka vybraných psů vyběhla za ní a mohutně štěkala.

Rudolf se díval na svůj psí výběr a zavíral při tom blaženě oči. Rukama obkresloval ve vzduchu ladné křivky, jako by dirigoval orchestr. Jen takový trochu jiný...

„Výborně Alfréde,“ promluvil ke svému pomocníkovi nejstarší princ. „Myslím, že tito psi se výborně hodí na příští lov. Ten včerejší byla naprostá tragédie, nedalo se to poslouchat. Štěkot těchto psů je velice dynamický a dobře sladěný. Propojuje hluboké i nízké tóny, táhlejší vytí i úsečné chraplání. Odveď je prosím do jejich klubovny, ať si před honem náležitě odpočinou.“ Alfréd se uklonil, písknul na psi, ti neochotně opustili výpravu za zrzavým ohonem a připojili se k dalším povalujícím se kamarádům.

Rudolf byl nejstarší ze všech sourozenců a očekávalo se od něj, že převezme po otci korunu. Měl ale úplně jiné zájmy, než strategické šachy na politickém poli či drnčení zbraní. Na to byl lepší Alexander, ten měl tvrdou hlavu i tělo. Před několika týdny si to mohl na vlastní oči potvrdit. Společně s otcem a Alexandrem se totiž vydali do kasemat na obhlédnutí mučitelských praktik. Když předstoupili před jednoho zloděje, kterému měli ostrým drátem řezat zápěstí, Alexander se ani nehnul a jen sveřepě pozoroval chlapcovo utrpení. Rudolf se na to nevydržel dívat a při prvních úpěnlivých výkřicích z mučírny odešel.

Rudolf se zajímal o hudbu, hrál na několik nástrojů a vyžíval se ve společenských radovánkách. Miloval ženy, víno zpěv. Doslova. Oproti zbytku svých sourozenců se ale stranil šlechtickému vyšperkovanému způsobu života. Často jezdil po okolních vesnicích, kde si našel své přátele, o kterých jeho rodina ani netušila. Plesů se účastnil, protože se rád bavil s lidmi, ale mezi těmi všemi cinkrlátky působil jako šedivý poutník.

Toho večera se chtěl rozptýlit. Nebylo mu moc dobře, a tak zašel za vězeňským hlídačem, s kterým se vždy dokázal náramně pobavit.

„Ale ale, dneska se to tady princátky jen hemží...“uchechtl se hlídač, když spatřil Rudolfa.

„Jak to myslíš?“ zarazil se princ.

„No tvůj bratr před chvílí proklouzl do kasemat.“ Rudolf se zarazil. Bylo na výsost divné, že jeho mladší bratr by se v noci potuloval právě tady. Rozhodl se tedy za ním vydat, s hlídačem prohodil pár slov, zeptal se ho, kam se bratr vydal a odešel.

Když zaslechl zpovzdálí šum hovoru, zastavil se, sedl si do výklenku a poslouchal. Bratr se bavil právě s tím mladíkem, kterého viděli při mučení. Když slyšel chlapce promluvit, nemohl si nevšimnout, jak jemný má hlas. Skoro jako on sám.

„Hrál jsem na housle, což teď asi nějaký čas nepůjde. Ukradl jsem na tržišti chleba, měl jsem hlad. Naše rodina nemá už několik dní co jíst. Prosím, nedělal bych to, kdybych nemusel...“ vysvětloval úpěnlivě mladík Alexandrovi. Ten pouze tiše něco zašeptal, Rudolf mu moc dobře nerozuměl.

„Udělám cokoliv, prosím...“žadonil chlapec. Rudolf z toho neměl vůbec dobrý pocit. Nevěděl proč, ale bál se toho, že Alexandr přišel vězňovi něco provést. Bylo mu ho líto, ale bál se zasáhnout. Znal svého bratra, dokázal být tvrdý a šel z něj strach. Proto se rozhodl, že situaci vyřeší diplomatičtěji.

Psi olízli svému pánovi ruce a nechali Rudolfa odejít do královských zahrad. Měl ještě něco na práci. Něco velmi důležitého. Po cestě do svých komnat narazil na na Rodriga s nějakým černovlasým hubeným mládencem.

„Víte, přeci jen je dobré mít vlastní ženu co nejblíže u těla. Nikdy nevíte, kdy parohy poletují nad vámi ve vzduchu, že a...,“ zarazil se a podíval se na svého zetě „...a Rudolfe, tak jak proběhlo cvičení našich zbojníků?“ koktavě dodal.

„Celkem dobře, myslím, že příště to bude ta pravá tónina.“ uculil se. „Kam máte namířeno, pánové?“

„Ale, chystám pro Eleanoru takové malé překvapení, víte?“ mávl rozpustile Rodrigo rukou.

„Prosím, drahý, měl bych na vás jednu prosbu.“ pokračoval Rodrigo, aby změnil téma hovoru. „Markéta mě poprosila, abych ji z města přivezl tento náhrdelník, který si tam nechala zhotovit. Buďte tak laskav a doneste jí ho, určitě vás ráda uvidí. Já musím ještě něco důležitého zařídit.“

„Dobře Rodrigo, že jste to vy, co bych pro vás neudělal.“ usmál se s úklonou Rudolf a vydal se k sestřině ložnici. Když ale zaťukal na dveře, ozval se podrážděný hlas.

„Říkala jsem vám, ať vypadnete!“ zakřičela Markéta tak, jak ji Rudolf nikdy neslyšel.

„Drahá, to jsem já, Rudolf, stalo se něco?“

Markétě se evidentně ulevilo.

„Rudý, promiň, není mi nějak dobře, co bys potřeboval?“

„Nesu ti od Rodriga náhrdelník, který ti přivezl z města.“ Markéta přišla ke dveřím a otevřela. Její oči byly narudlé a nos červený, paruku měla trochu pocuchanou, ale jinak vypadala stejně precizně jako vždy.

„Co se stalo sestřičko?“ zeptal se znovu Rudolf.

„Ale nic drahý, to bude dobré, jsem jenom trochu nevyspalá a nerudná, protože mi ještě nepřinesli šaty, které by mi sedly.“

„Podle mě vypadáš úžasně.“ usmál se bratr. Markéta ale odvrátila od něj zrak.

„Můžeš mi říct, co dělá Eleanora v té zahradě?“

„Nevím, asi se tam prochází nebo...“

„Ale ne, ona tam spí na své posteli!“ vyhrkla Markéta a do obličeje se jí vrátilo trochu barvy. Rudolf se šel podívat z okna a zasmál se.

„Myslím, že v tom má prsty Rodrigo.“ Poté předal Markétě náhrdelník, pochválil jí nádhernou vůni a galantně odešel, aby nerušil.

Vydal se do své komnaty s hudebními nástroji. Sedl si do pohodlného bílo-zeleného křesla a hrál se zavřenýma očima na loutnu. Těšil se na večer, moc se těšil. Tak nějak tušil, že to bude grandiózní podívaná. Čistá a bez bolesti. Jen aby to vyšlo.

Za chvíli za ním přišel do pokoje sluha a pravil, že jeho host čeká za dveřmi. Rudolf se uculil a vyzval sluhu, ať jej pozve dál. Bylo to tady. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil muž zahalený v bílo-šedé kápi. Měl modré oči a krátké světlé vlasy. Nebylo mu ještě ani dvacet a jeho hubená zápěstí byla obtáhnutá po obvodu hlubokou narudlou ránou.

Měl slepit vnitřní zrcadla

Dav okolo zámku se pomalu shlukoval. Lidé křičeli a na vstupní bránu házeli shnilé ovoce a zeleninu. Strážníci se snažili dav rozehnat, ale ten se neustále rozpínal jako bující nádor.

„Chceme jíst!“ zvolal jeden vysoký muž a hřmotným hlasem překřičel zbytek ševelícího zástupu nespokojenců.

Matyáš byl schovaný pod pláštěm s širokou kapucí. Nemohl si dovolit, aby jej někdo poznal, znamenalo by to totiž nepříjemné problémy nejen pro něj, ale i pro celou rodinu. Už tak měl problémů u vrchnosti víc než dost, ale nemohl si to odpustit. Musel sem jít.

Ohledně dvořanstva měl poněkud rozporuplné mínění. Král v něm vzbuzoval nepředstavitelný odpor. Jeho pompéznost, nadutost a samolibost by rozběsnila i hlemýždě. Právě proto byl zde. Vladařovy rozmary se už nedaly déle přehlížet. Pokud člověk nemá co jíst, veškerá filozofie o lidském bytí jde stranou.

Matyáš se okolo dvora pohyboval více než by si možná přál. Byl to hudebník a to ten nejlepší široko daleko. Jeho účast na plesech a zámeckých slavnostech byla čím dál tím častější. Navíc chodil dvakrát týdně na zámek za dalšími tajnými záležitostmi, o nichž jeho přátelé či matka neměli ani tušení.

Bylo mu necelých sedmnáct let a jelikož otec umřel krátce po jeho narození, byl hlavou rodiny on. Měl ještě starší sestru a životem ztrápenou matku. Osudem proplouvali jako vlas v polévce. Ale nikdo se neměl k tomu, aby je vylovil.

Přišel domů, shodil ze sebe plášť a šel za svoji sestrou, která v koutě tiše předla. Pohladil ji po vlasech, usmál se na ni a vyrazil na pole, kde společně s matkou a dalšími vesničany pracoval na úrodě, která měla skončit celá v leníkově kapse.

Večer se oblékl do svého muzikantského nazdobeného obleku a vydal se směrem na zámek. Dnes večer totiž panstvo pořádalo veliký ples.

Hudebníci to na dvoře ale neměli dvakrát jednoduché. Bálová síň totiž byla od zámku oddělená, měla kruhový půdorys a vysoký strop. Podle bontonu se však neslušelo, aby hudebníci setrvávali v jedné místnosti a tak jim byl vybudován speciální prostor pod sálem. Bylo to klasické sklepení, z něhož do horní taneční místnosti ústila díra o velikosti talíře. Na tuto díru se postavila váza z tenkého porcelánu, jež neměla spodní podstavec a tvořila tedy jakýsi trychtýř nebo trumpetu. Zatímco hudebníci dole hráli, hudba touto vázou prostupovala vzhůru do místnosti. Díky dokonalým prostorám sálu byl zvuk sytý, čistý a hlasitý. Po hudebnících přitom nebylo ani vidu.

Matyáš hrál na housle. Ve sklepení bylo přitom pouze sporé osvětlení a hra byla tedy značně obtížná. Výhoda takového hracího prostoru byla snad jen v tom, že zvuk prostupoval vázou i směrem od dvořanů dolů. Pokud tedy někdo stál v blízkosti vázy, jeho rozhovor nebyl „sklepním uším“ utajen.

Toho večera se u vázy velice často vyskytovala slečna Markéta. Oproti jiným dnům ale byla poněkud podrážděná. Každého se nejapně vyptávala na to, co si myslí o jejím dnešním vzhledu. Většina v rozpacích odvětila salvou lichotek, které ale Markétu kupodivu příliš nepotěšily a z jejího tónu bylo slyšet, že pochlebníkům moc nevěří. Po každé lichotce se navíc omluvila a vzdálila se pryč.

Těsně před koncem večera se objevila u vázy naposled. Tentokrát se svoji sestrou Elenorou. Ta byla ale rozrušená snad ještě více než Markéta. Hlas se jí třásl a nervózně přešlapovala.

„Drahá víš, chtěla jsem se tě na něco zeptat,“ začala hlasem, který na sobě nesl již podpis alkoholu.

„Ano, jen se ptej, “popostrčila ji sestra.

„Máš se ráda ?“

než ale stačila Markéta vůbec něco říct na tak nečekanou otázku, přerušil všechny v sále mužský hlas. Byl to Rudolf.

Matyáš věděl, že právě přišla jeho chvíle. Chvíle, které se z každého večera obává nejvíce. Přitáhl si k otvoru nad ním vyšší stoličku a vystoupal co nejvýše to šlo. Pak zaklonil hlavu a díval se skrz vázu na strop místnosti. Po chvilce strop zmizel a viděl pouze bílou kachlíkovou clonu s dírou uprostřed. Ta stála několik čísel nad hrdlem vázy.

Byla to věc, která mu stále vrtala v hlavě. Nechápal, proč musí tohle dělat. Ale musel.

Stalo se to asi před měsícem. Zámecká stráž ho zavřela do vězení, za to že na tržišti kradl. Mučili ho. Pak ale jeden z královských bratrů za ním v noci přišel a slíbil mu, že jej dostane ven. Proč? To netušil. Ale stalo se. Matyáš byl svobodný, leč pod jednou podmínkou. Že bude hrát v zámeckém orchestru a že bude „pomáhat“ Rudolfovi.

Tehdy ještě nevěděl, co se onou pomocí myslelo, ale záhy mu to došlo. Rudolf si jej totiž bral k sobě na hodiny zpěvu. Byl evidentně uchvácen jemností Matyášova hlasu. Každý týden pracovali na jedné písni. Matyáš nejdřív nechápal proč tak znamenitý zpěvák, jako byl Rudolf, se zaobíral právě s jím. Pak ale pochopil.

Každý ples Rudolf zakončil svým pěveckým vystoupením. Pochopitelně za doprovodu orchestru. Ve skutečnosti se ale měl pouze postavit na speciální kachlíkový stupínek, který sluhové postavili nad vázu, a němě otevírat ústa. O zpěv se měl postarat Matyáš.

Jejich hlasy byly velice podobné a zvuková kulisa tak dokonalá, že nikdo nepoznal, že Rudolf ze sebe nevydává ani hlásku. Dokonalá iluze. Když se jednou Matyáš odvážil prince zeptat, proč nezpívá sám, Rudolf se na něj jenom s úsměvem podíval a odpověděl: „Jak víš, že umím zpívat?“

„Vždyť mi každou píseň nejprve sám zazpíváte a pak mě ji učíte! A slyším, že hlas máte nádherný!“ odpověděl Matyáš. Princ na chvíli zavřel oči a poté mu odvětil: „Lidé nám říkají spoustu věcí o nás samých. A říkají nám je tak často, až se nám zaryjí pod kůži. Stanou se tak pevně naší součástí, že si nedovedeme ani představit, že bychom o ně mohli přijít. Stanou se pro nás pravdou. V ten okamžik ale naše pravé já umře. A pokud se jej nepokusíme oživit, vždy místo něj bude v nás žít něco, co do nás zasadil někdo jiný. A to i pouhým slovem...“ víc neřekl. Matyáš si ta slova neustále opakoval, ale pořád jim nemohl porozumět.

Orchestr dohrál a poslední pěvecké tóny utichly. Sálem se rozlehl mohutný tleskot a volání dvořanů. Rudolf se několikrát uklonil a poté odešel ze sálu. Matyáš jenom tiše stál na stoličce pod sálem, měl zavřené oči a poslouchal nadšený dav. V hlavě mu přitom pořád zněla Eleonořina otázka. „Máš se ráda?“

Hosté postupně odcházeli, až se celý sál vyklidil. Zhasly se svíce a padla tma. I hudebníci už byli ti tam. Jen Matyáš seděl na své stoličce pod vázou a přemýšlel.

Pak se zaklonil a podíval se okem do potemnělého tanečního sálu. Nevěděl proč, ale chtěl zpívat. Jeho hlas zněl prázdným sálem jako mohutná ozvěna. Nebyl zde nikdo, pro koho by zpíval. Zpíval pro sebe a bylo mu krásně. Konečně to byl on a konečně se tak cítil. Když v tom uslyšel jak ze shora ze sálu se ozývá druhý hlas a doprovází ho. Na chvíli přestal a poslouchal. Hlas to byl hrubý a ne příliš čistý. Rudolf to být nemohl, jeho zpěv znal. Poté se k němu opět přidal.

Když dozpívali, rozběhl se Matyáš ven ze sklepení. Vtrhl do sálu, ale tam nikdo nebyl. Otevřel tedy dveře ven do zahrady a v dáli uviděl muže. Šel pomalu směrem k zámku. Rozběhl se za ním a volal na něj. Muž se ale neotáčel. Když jej Matyáš doběhl, chytil jej za rameno a muž se konečně otočil. Na tváři měl zlatou masku, v ruce housle a na tunice obraz panny Marie. Natáhl k Matyášovi ruku a podal mu v ní zrcátko.

„Jdi okolo zámku a rozbij jej. Pak každý střep hoď do trávy někam jinam.“ více neřekl, jen se naklonil k Matyášovi a jemně jej políbil.

Matyáš byl z toho poněkud mimo a dřív než se stačil vzpamatovat, byl muž již pryč. Chvíli tam tak stál a přemýšlel, co bude dělat. Nakonec se rozhodl, že udělá to, oč jej muž ve zlaté masce požádal.

Další den ráno byla obloha jako vymetená a slunce tak mělo volnou cestu při své každodenní pouti. Na trávě se leskla rosa a u jezírka kvákaly žáby. Když slunce zalilo zelený trávník okolo zámku, na čtyřech různých místech se zem rozzářila. Paprsky se odrážely od kusů rozbitého zrcadla a dopadaly do zámeckých oken všech čtyř sourozenců. Když se Eleanora, Markéta, Rudolf i Alexandr probudili podívali se přímo do zrcadlového odrazu slunce. V ten okamžik se dveře v jejich myslích otevřely. Stáli sami před sebou. Okolo nebyl nikdo jiný pro koho by měli být tím, co jim bylo určeno. Rudolfovi vypadly z rukou housle, Eleanoře zhasla svatozář a Markétě z tváře zmizela zlatá maska. Alexandr se usmál. Skrz odraz světla se zadíval za hradby zámku a potichu začal zpívat.

»fin«

Ondra Moravec

---