Zatemnění věčných svitů

Kratka hra s magickorealistickou poetikou

Ve chvíli, kdy dopisoval poslední stránky své rodinné genealogie, vzpomněl si Seňka Nikolajevič Petrarchov, že se již notně dlouho vaří na plotně voda na jeho tradiční odpolední dávku maté, které je nedílnou součástí už tří generací mužského pokolení rodiny Petrarchů, přesně od doby, kdy Seňkův dědeček Daniil Antonovič Petrarchov tuhle exotickou pochutinu, mýtickou manu jihoamerických indiánů, přivezl v roce 2005 (před 60-ti lety) z Argentiny, kde strávil dva týdny na mezinárodní konferenci astrofyziků bádáním, zda by ta hezounká a sexy recepční Maria Juanita del Piedro, později Seňkova babička, nezašla na jistojistě výtečnou večeři do místní vyhlášené restaurace La Poste na rohu ulice Saint Martin a třídy generála Gerinelda Delganida, což za těch 336 hodin vybádat nestačil a musel proto po třech měsících do Argentiny znovu, aby se mohl narodit Seňkův otec Nikolaj Daniilevič Petrarchov, aby si Daniil mohl přivézt sem do Lvova Marii Juanitu a k tomu tří generační zásobu onoho čaje nečaje, kterou po pětihodinové cestě vlakem z kyjevského letiště shodil z ramen se slovy: „Konečně jsem doma!“ na náměstí obrostlém čerstvě vykvetlými keři šeříku a šípkových růží a hned to vzápětí doprovodil hlasitým nadechnutím a teatrálně dramatickým gestem snoubící radost z vydařeného zahraničního lovu s tím nadnášejícím pocitem kdesi ve vašem vědomí, že se už opět nacházíte mezi svými v rodném kraji, ačkoliv kolemjdoucím připadal spíše jako člověk, jenž právě prohlédl vesmírnou podstatu salámu v igelitovém sáčku a to nejen proto, že měl na sobě zrovna jihoamerické pončo a slaměný klobouk, ale hlavně z důvodu Mariiny sexuální náruživosti, neukojitelnosti a chtíče, který si nezadal s touhou holé stěny být provrtána a ověšena rodinnými, umělecky i společensky neatraktivními fotkami z dovolené a vsazené do KlipArtu, díky čemuž posledních 10 dní prakticky nespal a jeho vzezření připomínalo něco mezi hladovým vlkodlakem a mouchou po zimním spánku, a to i přes úpěnlivou snahu Marie Juanity vysvětlit mu, že v Argentině lidé spí hlavně odpoledne a v noci se baví, na kterýžto systém Daniil nedokázal nikterak přistoupit ze své přirozenosti ukrajinského venkovského chlapce, jehož otec po obědě sednul do kombajnu, pálil jednu cigaretu od druhé, nohy na volantu, brázdil ten širý ukrajinský lán černozemě až do večera, kdy konečně sundal nohy, otočil se a zamířil zpět k domovu stejnou cestou, jen o dva metry více vpravo, i proto každý den bloudil Daniil strhaný prázdnými ulicemi argentinského San Rafael a to v něm vzbuzovalo stále větší a větší přesvědčení, že když nikdo jiný ten sluneční žár nevydrží, pak jedině on zůstane tím slunečním mužem (obyvateli města označován jako „Ten, jehož nohy vydrží i rozpálený asfalt“) a musí tedy ve svém vysilujícím a „o úpal si říkajícím“ snažení pokračovat, až si nakonec z té záplavy horkého svitu uhnal zánět spojivek a od té doby nevidí na pravé oko, pročež tuto útrpnou zlomyslnost onoho zářivého a životadárného kotouče nad naší hlavou označil za zhýralost a podlý akt, jímž Daniilovi Antonovičovi nejen ukradl celou polovinu viditelného světa (včetně Mariina levého prsa, které bylo za dosud záhadných okolností daleko hezčí, oblejší a alabastrovější než pravé, stejně jako její stehno), ale jímž si vysloužil hlavně ztrátu jeho náklonnosti, což Daniil projevoval svou novou neřestí, závislostí na jedné ze dvou indiánských posvátných rostlin, které zbyly po matce Gaie ve chvíli, kdy se obětovala za lidské pokolení, tabáku, jehož kyslíkaté deriváty s velikým potěšením a pocitem zadostiučinění vyfukoval z úst v pravidelných intervalech ve snaze vytvořit taková oblaka dýmu, která by navždy zakryla onu fádní a nudnou masu vodíku a helia s lehkou příměsí těžších prvků na obloze a dala tak vale veškerým plážovým povalečům a piknikovým pobudům, zlozvyku našeho století, a vypadal přitom přesně jako ta konvice, z níž se právě s obrovským hukotem valí vařící pára, sráží se na oknech a stěžuje tak jakémukoli přírodnímu světlu proniknout do kuchyně a odkrýt nešťastného Seňku, kterak se snaží přes horkou stěnu vodní emulze vypnout sporák, což se mu nakonec taky podařilo, ačkoli konvice za tu chvíli, kdy se z ní vypařila veškerá tekutina, ztratila svou původní kovově stříbřitou barvu a získala tak novou bronzově popálenou, nezdravou, a celá už vůbec vyhlížela dosti zbídačeně.

Chvíli ji pohledem měřil, přemýšlel, ale nakonec ji stejně vyhodil, jako to udělal kdysi jeho otec Nikolaj, v jejich rodinném domě na jediném použitelném náměstí ve Lvově, když si celý rozechvělý už po dvacáté nahlas přečetl dopis z Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku Spojených států Amerických, NASA, že je jediným civilním uchazečem, navíc ukrajinské národnosti, který byl vybrán pro historicky první misi na pokoření planety Mars, zkr. FATSORPIH – the First Attempt To Step Onto the Red Planet In History, a to všechno se událo několik měsíců od čistě pragmatické, ale strategicky velice účinné akce Seňkovy matky, nemluvit s otcem ve snaze donutit ho, aby si sehnal práci, na což Nikolaj zareagoval prostým postavením vody na maté, jak to dělá jeho otec ve chvílích houstnoucí atmosféry, i když ho pak stejně nepije, a rychlým prohlédnutím titulní strany Lvovského zpravodaje, kde stála tehdy laickou veřejností fanoušků kosmického turismu otřásající zpráva, že NASA vyhlásila konkurs na civilního člena FATSORPIHu, kterému se nejen dostane patřičné publicity, jak to dnes bývá, ale podstoupí osmiměsíční astronautský výcvik a samozřejmě obdrží roční plat amerického astronauta, pokud mise dopadne dobře, v opačném případě dostanou dvojnásobek této částky jeho nejbližší příbuzní, což celkově Nikolaj zhodnotil jako jediné možné povolání budoucnosti, tyhle civilní astronauty, a jal se vyplňovat předepsaný formulář v příloze zpravodaje, kde stojí snad za zmínku jen, že k otázce „Co přinesete misi FATSORPIH a americkému kosmickému programu?“ odpověděl po krátké poradě s matkou Marií Juanitou, „Jsem vším, jen ne výjimečný!“, jak sám může dokázat kdokoli z jeho přátel, neb ve chvíli, kdy odnášel dopis na poštu patřičně ho odeslat, zlákal ho jeho bývalý spolužák Teračinskij k návštěvě baru „U hezké Rosity“ a Nikolaj, po otci tradiční slovanský pijan a po matce latinsky temperamentní obdivovatel tělesných krás, neodmítl a z baru se vypotácel dlouho poté, co na poště zavřeli, nepopsatelně trapným způsobem se dostal domů, vyskákal po jedné noze schůdky, aby je pak za hlasitých zvuků svých vzlykajících útrob mohl pozvracet, a pak se zhroutil na rohožku s nápisem Bůh žehnej tomu domu, a že by měl ten starý pán sakra co dělat, kdyby Nikolaje ráno neobjevil nečekaně přišedší Daniil Antonovovič, zlostně pomrkávaje prázdným pravým okem, v levé ruce cigaretu, probudil svého syna doprovázeje to kletbami zašlého egyptského národa a po čtvrt hodině klení se ho zeptal, co zde dělá, na což mu Nikolaj odpověděl, že jde odeslat dopis a bude slavným, ačkoli si právě ne a ne vzpomenout, kde ten dopis má, ale naštěstí šel kolem Teračinskij, teprve teď se vracející od Rosity, mávaje na něj dopisem skrz živý plot ne zcela vzrostlých tůjí a na požádání jej Nikolaji hodil k nohám, zcela poblitý a provlhlý, jak později popsali dopis na poště a do kolonky podavatel přidali: „má křivý nos, ale jinak fotce v průkazu totožnosti odpovídá,“ čehož si Nikolaj samozřejmě nemohl všimnout, poněvadž si nos zlomil ve chvíli, kdy upadal do deliria u domovních dveří, před kterými o tři měsíce později nalezl upozornění o příchozí doporučené zásilce s adresátem Nikolaj Daniilevič Petrarchov a než by řekl švec si ji vyzvedl na poště, vrátil se domů a, když si její neuvěřitelný obsah stačil po dvacáté přečíst, vypařila se všechna voda z konvice, kterou pak stejně jako teď Seňka vyhodil, i když rodinu doprovázela už po staletí, ale rozhodně nebyl první, kdo ji vyhodil a ve městě na blešáku sehnal jinou, hodně podobnou, jako to udělá po něm Seňka a před ním spousta jiných, a to proto, že zrovna rozhodně nemá náladu na to být zasmušilý kvůli stoleté konvici, když je teď slavný, a navíc jeho žena konečně zase jednou vypadá, že by večer k něčemu mohlo dojít, protože voní, jako už dlouho nevoněla, snad leda když tuhle zavítali o Vánocích do kostela, ale kdo ví, však jedno je jisté, Nikolaj se po rychlém návratu z nákupu levné nápodoby stoletých rodinných čajových konvic vrhne přímo do náruče své ženy a bude se milovat, protože jako jediný civilní uchazeč, navíc ukrajinské národnosti, který byl vybrán pro historicky první misi na Mars, za něco stojí, protože jeho otec Daniil musel vykonat pouť do Jižní Ameriky za Marií Juanitou, aby na svět přivedli jeho, Nikolaje Daniileviče Petrarchova, který bude prvním civilistou stanuvším na rudém povrchu boha války Marse, prvním, který se smočí v jeho krvavých pouštích, ale teď, teď ho čeká ještě jeden zcela jiný úkol, zplodit syna, dnes, tento večer, tuto noc, syna Seňku, Seňku, který o 37 let později seděl v kuchyni ve svém rodném domě ve městě Lvov, kam přivedl Daniil Marii a odkud odešel Nikolaj směr Mars, a přemýšlel, zda tu konvici skutečně vyhodit, protože pak by musel okamžitě zajít pro novou a teprve následovně si udělat další maté, nebo ji ještě chvíli znásilňovat touhou po uvařené vodě.

Nakonec se rozhodl pro to druhé, neboť mu přišlo zbytečné zanechávat dům samotný kvůli takové prkotině, jako byla stoletá konvice na čaj, a tak raději do té staré opět vlil trochu vody a postavil ji na sporák, doprovodil to hlasitým povzdechnutím, která dnes vyluzoval často, protože po včerejším pohřbu Marie Juanity zde v domě nezbylo nikoho a i přes to, že Maria mluvila španělsky, čemuž Seňka nikdy neporozuměl, byla to velice milá babička, ačkoli po tom, co zemřel děda Daniil, ztratila spoustu své životní energie, jenomže co na to má říkat Seňka, když jeho vlastní otec měsíc po jeho početí, odletěl za Atlantský oceán a v den jeho narození startoval z kosmodromu vzhůru k hvězdnému nebi, avšak z mise FATSORPIH, poté co vesmírný modul na zpáteční cestě zasáhla zaběhlá Halleyova kometa, se bohužel nevrátil, čímž zarmoutil matku, která samým žalem utekla i s penězi od Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku, a teprve pak si Maria a Daniil uvědomili, že se nikdy vlastně ani nedozvěděli její jméno a že jim na krku zůstal malý Seňka, kterému to bylo pro tu chvíli úplně jedno, neb se právě zabýval cigaretou, která mu vlétla do kočárku potom, co ji vítr odfoukl jistému pánovi v parku z ruky, a hrozivě ho popálila těsně nad pravým okem u nosu a vytvořila tak malé spálené kolečko, což některé ženy považují za ohromně sexy, ale Seňka kvůli tomuto tragickému mementu nad okem nekouří a tak jedinou jeho uklidňující činností je maté, protože jako cukrovkář ani nepije, nicméně jistý druh žen na to letí, ale naneštěstí pro Seňku mají většinou lehce sadomasochistické sklony, jako jeho poslední známost Natálie Alexandrovna Poljačinská, co ho donutila, aby ji přivázal nahou k posteli, zakryl ji oči, a pak čekala, že ji bude mučit rozpáleným voskem, čehož se Seňka chopil činiti jen s krajním odporem, ale hlavně přitom převrhl svíci, která zapálila Natáliin byt, a přes veškeré Seňkovi pokusy o její záchranu nakonec uhořela připoutána na lůžku, stále čekající na ten rozžhavený vosk, který Seňka už dávno pustil z hlavy a i přes hrůznost posledních chvil nedokázal myslet na nic jiného, než jaké má štěstí, že požár nevypukl u nich doma, jako před několika okamžiky, kdy se vypařila z konvice všechna voda, ale ta mlha, co stále z té konvice proudí halí celou kuchyň do záhadného oparu, a nejen kuchyň, a nutí Seňku, aby přestal psát, neboť se mu v té mlze ztrácejí písmenka, a tak knihu zavře a pomalu a tiše se vypaří...

---