Město

Mnich prozřel a těžce se nadechnul. Odpoutal se od té živé mrazící vize a zachlemtal, utápěn ve svém vlastním chladivém potu. Přikován ke zdobenému sedadlu, snažil se lapit dech. Nejasná světla tiše plápolala u podlahy. Gotická, temně zelená róba, jež měl na sobě, se mu tesknivě lepila k tělu, zmáhaná reakcí na předešlý proces. Zdobený nákrčník, symbolizující konečnost Města, se stále upínal kruhovým emblemem na jeho solar plexus. Co to vlastně viděl? Kam se to v té vidině dostal? Kde je?

Ne, stále je ve své Oválné pracovně. Vydechnul. Byla to jen vize. Bizardní svalovitá vize, která však vzbuzovala úzkost a hluboký nepokoj v jeho srdci. Nevybavoval si ani píď z toho, co mu před chvílí zjevila, nebo to byl jen strach z její neúplnosti? Pravdivosti. Vyhrnul dlouhý rukáv a změřil si puls. Usoudil, že je stabilní, srdce však tlouklo ostošest. Rozšířené zorničky, klepající se ruce. Vypadal tak staře, zšedlé lokny vlasů se snášely do jeho zhublého vráskovitého obličeje a ladily tak s gregoriánským odstínem očí. Díky orlímu tvaru nosu, škvírkovitým ústům a mírně zarudlému zbarvení obličeje připomínal supa, avšak kdesi za tím fyzickým vzezřením se skrývala nekonečná moudrost a dodávala jeho osobě autoritativní vzhled.

Ovšem, předešlý transvizuální zážitek vymazal všechny kvality jeho osobnosti. Neměl na takové věci věk. Věděl to. Neměl však na výběr, respektive ho neučinil – byl vybrán. Konečně se uvolnil. Jako by neseděl, svezl se hluboko do koženého sedadla a spustil víčka. Pocítil přitom nepopsatelné uvolnění. Bylo to teprve podruhé, co se ponořil do těch prazvláštních liknavých vidin z jiné dimenze, neuspořádaných hodnot vyššího rozumu, již teď se ale podvědomě upínal k pocitu blaha, který zažíval pokaždé, když ho opouštěly. A to nesměl dopustit. Nesměl se stát pouhým zvířetem, kontrolovaným svými pudy, narkomanem, jenž vyhledává další dávku, směrovaným čímsi zhůry, neschopným To identifikovat. Musel být silnějším než ony, pokořit jejich podstatu, pohlédnout do jejích útrob a uvidět svůj odraz. Jen tak mohl je ovládnout,  jen tak mohl v nich číst.

Zašátral po mohutné knize připravené na stolku po jeho pravém boku. Otevřel ji v půlce – v jediném možném místě – a dovolil halogenovým světlům z jejího vnitřku padnout na své tváře. Obraz se aktivoval a zobrazil název – Cronica Magnum Maleficum VI. Přelistoval na volnou stránku a svou vizi zapsal, pak těžce povstal a zasunul knihu do příslušné přihrátky. Složitý mechanismus uzavřel přístup a rotací navodil iluzi lesklé kammené zdi, takže by žádný z nezasvěcených nepoznal, že stěny Oválné pracovny představují rozsáhlou knihovnu. Dokonale kopírovala tvar místnosti, rozdělena do horizontálních článků sestupně podle vládnoucích Představených. Jen a pouze oni znali kombinaci, sestavenou ze světelných dotykových bodů na stěnách, pomocí níž mohl knihovnu odemknout. Byla předávaná z pokolení na pokolení, z otce na syna a říkalo se, že definuje řád tohoto světa, prostor a čas.

Mnich však myslel na Boha. Říkal si, zda jsou stále jeho dětmi, zda nespadli již příliš hluboko, do bezedných útrob magnetického hříchu, který považují za tu největší svátost všech dob. Již nenacházeli cesty, nehledali, neposlouchali. Degenerace se prohloubila do takové míry, že již nebyli schopni uvažovat. Žijíc jakési dané životy, neznaje historie, byli neschopni rozeznat neposkvrněnost od zvrácenosti, opravdovost od jeho náhražky, umělotiny, která se tvářila jako přátelská, avšak podivná kreatura existence, ukrývajíc pod pokličkou hrůzná tajemství a zvrhlé, hříšné činy, tabu o kterém se nemluvilo, které však předčilo i ty nejhorší noční můry, a ze všeho nejdůležitější, které se stále dělo. Ubírali se všemi cestami, kromě té, jež jim byla souzena.

Dostal nepopsatelně výraznou chuť ze všech sil udeřit do zdi naproti. Ovládl se však. Místo toho nechal ten pocit utlumit sám sebe a uložil ho kamsi do svého nitra, kde ho důkladně zapečetil pro případ nouze. Oprostil se od své předešlé myšlenky. Vzpomenul si, že ji nepotřebuje. Cítil ji na každém kroku, jak se vtěsnávala do každého póru staré šlachovité konstrukce jeho těla a nedovolovala dýchat, jako obludná temná tkáň kousek po kousku rozpínala jeho tělesnou schránku, od chlupů, po kůži, maso, kosti. Připomínající neviditelnou

nemoc, dláto ničící nepotřebný kýč uprostřed konce, nedávala mu ani chvíli klidu, ani sebemenší čas polevit a vyléčit čerstvé rány; znenadání přicházely nové, odjinud. Proto ji nemusel myslet. Ona myslela na něho. Nenechávala ho na pokoji a on věděl proč. Mohlo za to Město. Ano. Utápělo se v hnoji, ve své obludné nicotnosti, ztrácejíc poslední zbytky citu a pomalu pojídáno černí zvenčí rozpadalo se jako domeček z karet. A on stál v jeho středu, nahý a bezmocný. On byl tím městem. Stejně jako jeho zdánlivá jednotnost, podmílána zhoubnými červi v jeho nitru, rozpadal se i Mnich, oddělujíc duši od těla, ztrácejíc ji v černočerné tmě okolního pekla předznamenávajícího Konec. Ano, takový byl a on se nemohl zbavit přesvědčení, že žijí v konečných časech. Jako miliardy před ním se utápěl ve strachu a ohromení z příchodu apokalypsy a jako miliardy před ním byl zatraceně vedle. Bylo to však prozření, ultimátní nevyvratitelná pravda, kterou se dozvěděl a již nemohl myslet jinak. Nemohl, bez přihlédnutí k takovému faktu jako by vynechával nejpodstatnější článek Rubikovy

kostky, která bez tohoto pohnutí zdánlivě bezvýznamnou částí nešla složit. Barvy se míchaly a nestály pospolu. Avšak on nevěděl co je těžší, ovládnout svou mysl, či okolní svět, jenž transformovala.

Vzpomněl si co říkával jeho otec, Představený Magnum Maleficum V. - „Synu, zde je má ruka, vidíš ji, že? Stejně tak opravdová je apokalypsa. Věz, že jednou nastane den, kdy se budeme zodpovídat se svých činů, kdy nikdo z nás nevyvázne. Musíš být připraven.“

Měl pocit, že nikdy nepochopil jak to doopravdy myslel.

„Jsem připraven, otče?“ zašeptal s pohledem v zemi.

„Jste připraven, Vaše Exelence?“

Mnich sebou z překvapení škubnul. Ohlédl se za sebe a spatřil Tiobalda – svého písaře. Pronikavá vlna strachu jím mírně zalomcovala, ale záhy se vytratila. Začínal stárnout.

„Prosím o odpuštění, Vaše Excelence, nechtěl jsem Vás vylekat.“

Tiobald byl mladíček. Blonďatý nováček se základními instrukcemi, který dobrovolně nastoupil do služeb Představeného. Bylo to patrné na určitých detailech – jak se pohyboval, jak kapičky potu stékaly po jeho čele, jak se mu třásly ruce. Jedna věc mu však upřít nešla – snažil se. Ze všech sil chtěl sloužit, nic jiného totiž neuměl. Je možné, že ho ovlivnil život v internátu a pochmurně napsané dopisy od jeho otce, které mu doručovaly přímo z vězeňské cely, děti bez ducha a zálib, protloukající se Městem tak jako nespočet dalších, živící se tím co přišlo pod ruku, či život vyvržence, bez matky, bez lásky. Možná to však bylo něco jiného.

Patříl mezi ty, jenž neuměli naslouchat. Nikde se v životě neuchytil. Sice si troufnul – nastoupil na Teclisův institut a dva roky dřel, aby se z něho něco stalo - ve svých třiadvaceti letech měl však stále dokončenou pouhou akademii věd – vzdělávací instituci druhého stupně. Taková potupa! Byl jediným členem Řádu s tímto stupněm vzdělání, a tak se nikdy nezbavil pocitu, že je horší než všichni kolem něj. Proto ta neustálá rozrušenost. Nebýt toho, že vykonával činnost, k níž byl předurčen, asi by se byl zbláznil. Avšak i přes obtížnost a stres, který zažíval jako pomocný písař Řádu, vypracoval se jen díky schopnosti plnit rozkazy až na post písaře u Představeného. Vskutku vysoká pocta pro někoho, kdo dělal jen to, co se mu řeklo.

„Dávej pozor, mladíku!“ obrátil se na něj Mnich. „Poslouchal jste mě vůbec?!“

Tiobald roztržite zamžoural, načež se setkal s hodnotivým pohledem Představeného naproti sobě.

„Ano. Samozdřejmě že ano,“ prohlásil. Zahleděl se na psací zařízení, které měl v ruce. Spatřil tři zapsané body, které tam předtím nebyly. Uvolnil se. Povinnost ho opět nezradila.

„Rada je již připravena, Vaše Exelence,“ ohlásil pak.

„Výborně,“ zhodnotil Mnich. „Možná nakonec budete použitelný.“ Prošel kolem Tiobalda a vykročil klenutými dveřmi pracovny. Provázen světly elektrických svícnů, vyšel do nekonečně dlouhé, mramorem a zlatem vykládáné chodby řádu.

„Pospěšte si!“ zavolal, míjejíc nespočetné dveře. Některé byly otevřené, vedly do obrovitých,

zdobených síní určených pro ceremoníály a přístupných všem sloužícím Řádu, některé zavřené, uzavírající privátní místnosti písařů a mnichů a také ty, jako dveře pracovny Představeného, jenž pouhé oko nezměrčilo. Takové dveře uschovávaly ta nejzapovězenější tajemství. Zapečetěné posvátnými mechanismy ztřežily místnosti, jenž ve svém nitru doslova konzervovaly vše, co do nich vešlo. Pokud by se snad někomu zvenčí podařilo odhalit podstatu takovýchto vchodů, sežehly by ho zaživa, nenechávajíc ani té sebemenší stopy.

Zastavil se před holou zdí a přitiskl dlaně na její hladký povrch. Soustředil se, držíc ruce ve výšce ramen. Chvíli to trvalo. Neztrácejíc kontakt zklouzla obloukem jeho pravá ruka vlevo

dolů, na úroveň pasu. Levá ruka udělala stejný pohyb doprava, takže se setkaly v pomyslném středu, tvořící křídla. V bodech dotyku rukou se zdí se rozsvítily dva obdelníky. Pak otočil. Světlo pohaslo a před ním se objevily silné dubové dveře. Váhal, než vzal za kliku a vešel - věděl, že na něj čekají. Ocitnul se v lehce osvětlené místnosti s velkým kruhovým stolem uprostřed. Imitace svíček po stranách a uprostřed místnosti vrhaly kolem příjemné žluté tóny a vytvářely tak klidné přítmí. Plošné obrazovky po levé straně místnosti promítaly duchovní výjevy. Kolem stolu, laděného do koloniálního stylu, po dvou postávali starší muži oblečení stejně jako Mnich, a jednotliví mladíci – písaři. Celkem deset biskupů s deseti písaři po svém boku, zapisující si každou důležitější pohnutku jejich myslí. Na většině z Biskupů byla znatelná hluboká vnitřní uvědomělost, prokazatelná četnými vráskami a šedí vlasů. Jejich postavení bylo neohrozitelné, jejich zásady pevné jako kámen, jejich moudrost smrtelně nebezpečná.

S příchodem Mnicha zbystřili, a přerušivš své dialogy, obrátili na něho svou pozornost. Zaujali přitom svá místa u stolu. Písaři se odebrali ke stolkům mimo debatní okruh, stále věnující pozornost jednotlivým biskupům.

„Mí bratři,“ začal Mnich, když se postavil do čela stolu. „Na počátku byl impuls. Prvotní přání jako křídla andělů, bělostný skvost. A vánek podzimního moře. Celá věčnost obsáhlá v jediném, nepatrném stažení obrovského srdce universa. A nekonečně opakující se existence. Mí bratři, je pouze na nás, jak naložíme s údělem, jenž nám byl dán.“

„ČEST A POVINNOST!“ zaznělo zborem.

„Čest a povinnost,“ opakoval Mnich. „Děkuji za Váš čas. Vím, že pro Vás v tuto dobu není lehké dostavit se v tak krátkém časovém úseku, proto jsem podctěn Vaší přítomností. Vidím zde představené všech deseti částí Města a někteří z Vás jsou jistě udiveni neodkladností této schůze, jistě však chápete, že bych na účasti každého z Vás netrval, pokud by se nejednalo o věc té nejvyšší důležitosti, jež vyžaduje kompletní Radu deseti. Nyní, usaďme se, mí bratři - nechť tato schůze započne.“

V ten okamžik se odmlčel a zkoumavě pohlédl na usedající mnichy před sebou. Setkal se s chladnou odměřeností, nechápavým odstupem i zájmem v jejich očích. Ani jeden z nich však netušil, co se jim chystal oznámit a on si byl více nežli jist, že ani jeden z nich na to nebyl připraven. Jen před několika málo hodinami rozeslal oněch deset zpráv, ve kterých dal ultimátně najevo, že nepřítomnost na právě probíhající schůzi nebude tolerována a bude tvrdě potrestána. Zaručena pečetí Představeného získávala tato pozvánka takovou moc, že všem deseti biskupům nezbývalo nic jiného než vážit dlouhou a úmornou cestu Městem. Proto ho nepřekvapilo, když některé z obličejů dávaly neostyšně najevo svou nespokojenost. Jindy by něco takového nepřehlédnul, každý mnich, ač sebevíc  v právu, mu byl naprosto podřízen, neposlušnost se trestala tou pro sloužícího nejhorší možnou věcí - exkomunikací. Vyhoštěný jedinec by se rázem ocitl na ulici, bez práce a protekce, a vhledem k unipolárnímu vzdělání sloužících a monopolu, na něhož Řád absolutisticky apeloval, by se pro něho nové začátky stávaly opravdovým peklem. Tou opravdu nejhroznější věcí by se pak stala nevraživost společnosti vůči církvi a naopak, pohlížení Řádu na své vlastní odpadlíky jako na herezi páchající jedince.

Avšak, i kdyby se dnes ani jeden z biskupů nedostavil, nemohl by se jich zbavit, potřeboval každého z nich, kompletní stav zástupců ve Městě. Nemohl si dovolit ani ty nejmenší odchylky

v čase. Ne v tuto chvíli.

Sklopil zrak. Setřásl náznaky nevolnosti a po chvíli začal:

„Vážili jste svou cestu z hranic a i přes to, že je velmi problematické přicestovat do samotného středu Města, je Rada zde, na pradávné půdě Řádu, místě jeho počátků. Počátků ideí, jenž jsou nám vlastní, ideí naších otců a jejich otců, a jejich otců....“

„A JEJICH OTCŮ....,“ završily litanii sborem hlasy biskupů kolem něj.

„K čemuž nám dopomáhej Bůh. Avšak v tyto těžké časy, kdy již není jednoduché uchopit pravdu, nestačí pouhá posvátnost tohoto místa. Pohlížím do Vašich očí a zhlížím se v nich. Co vidím? Strach!“ ukázal prstem na jednoho z biskupů. Toho, jenž byl nejtišší ze všech, jenž klopil zrak na zdobený povrch stolu. Polekaně se rozhlédl.

„Bezradnost!“ pokračoval Mnich ve výčtu a přitom ukazoval na jednotlivé biskupy. Ti se

pokaždé nasupili, ale pak se ztáhli v pokorné poslušnosti.

„Beznaděj! Odpor! Ochablost! Zmatek! Ano, to vidím. Znám tyto pocity, zažívám jejich dosah sám na sobě každé ráno když se probudím, ten mrazivý pocit neznáma. Zelenou záři ve tmě.“

Poslední slova ochrnula okolní přísedící a v náhlém zmatku ovládla jejich reakce. Zmohli se

na pouhé vzdechy údivu a výrazy strachu.

„Mí bratři!“ pokračoval Mnich. „Budu k vám upřímný – potřebuji vás. Potřebuji vás všechny a tudíž každého, jenž učinil to rozhodnutí a vstoupil do pokorné služby Řádu. Není tudíž nic víc než jeho poslání, proto vás žádám, oprostěte se od všeho co spoutává vaše duše a naslouchejte tomu, co se vám chystám sdělit.

Směr naší služby se v posledním desetiletí výrazně změnil. Nehledě na to, že naše suverenita stále vzrůstá, je zde něco, co si neradi přiznáváme a to něco se musí změnit. To něco mě také donutilo vás svolat a dalo dostatek síly, abych s vámi byl schopen otevřeně mluvit. Ano. Bohužel jsme byli vystaveni vlivu, jenž nadále nemůže určovat cíle našeho Řádu. A to i přes to, že nám po velmi dlouhou dobu poskytoval návod k jednání v situacích, jimiž jsme se zabývali. Jistě již všichni tušíte o čem tu mluvím. Je to ona rozpolcenost, jež nám do dnešního dne poskytovala východiska pro malicherné záležitosti, okupující toto město. Nyní však nadešel okamžik, kdy tyto manýry musejí odstoupit a uvolnit místo vyšším, hodnotnějším ideálům. Je tomu tak z důvodů, které vás sem dnes přivedly, pouze o nich zatím nevíte. Ve světle nových skutečností se mi totiž odkryla vize, obsažená v každém z nás, vize, jež mi otevřela oči a poskytla možnost nahlédnout na přítomný okamžik; a ten přítomný okamžik neobsahoval nic z toho, co známe. Zřel jsem realitu, realitu tak často skrytou dokonce před námi – nejvyššími Řádu, nejvyššími duchovními Města – a já jsem odhodlán vám ji dnes zde odhalit. Avšak to, co se dozvíte je natolik závažné, že není v silách jedince unést břímě, které z tohoto poznání plyne. A proto mí bratři, proto vás vyzývám – spojte se! Zanevřete na neshody ve vaších řadách a očistěte své duše. Pokorně naslouchejte mým slovům, pouze tak totiž budete moci společně se mnou stát neohroženě před hrůzami neobjeveného světa!“

Pohlédl na své druhy po obou stranách stolu. Setkal se s upřenými, chmurnými pohledy, jejichž vědomí se upínala na důležitost pronášených fráz. Získal si jejich pozornost, to přesně teď potřeboval – ovládnout jejich mysli a promítnout do nich co viděl.

„Ano,“ pokračoval zklesle Mnich. „Může se to zdát náhlé, ale je zde něco, o čem musíme mluvit a o čem nikdo mluvit nechce. Žili jsme v časech klidu, ty jsou však již dávno pryč, mí bratři, byli jsme obezřetní a nabírali sílu, avšak stejně jako lví mládě, musí i člověk jednoho dne povstát. Nadešel čas. Čekalo se již příliš dlouho, tak dlouho, že všichni v tomhle městě zapoměli. Jakoby hleděli ven ze svých oken a zřeli Ráj. Pravdou je však, že pouze odvrátili své zraky a zakryli si uši. Stali se volnými a hrdiny, uchovávajíc paniku ve svém nitru, paniku, jež vyměnili za ignoranci! Již neznám nic než náhražku a převlečenou beznaděj a když se dívám na

Město, vidím prach! Možná je to tak správné. Možná to tak má být, ale já stále pamatuji komu sloužím a nestanu se jedním z...jedním z těch, co nedokážou plnit svou povinnost. Povinnost

vůči sobě, světu, Bohu. Již nechci přivírat oči nad nečím tak zřejmým. Tak hrůzným!“

Odmlčel se a zahleděl do neurčité prázdnoty kdesi na stropě před sebou. Napjatá atmosféra pulzovala stejně jako jeho spánky. Držel se na uzdě, tu a tam se však stále potýkal s prvky

předešlé doznívající fantasmagorie. Ovládl se.

„Mí bratři! Vzpomeňte na to, co nás učí naši předci. Promlouvají k nám moudrými slovy o svobodě, pravém nalezení pána, životě, uváděném v bytí pouze a jen životem – silou, která ho dokáže opravdově a upřímně žít a tím ho naplnit. A opět, svobodě, jež poskytuje tuto možnost. A co jiného je svoboda, než odříkání sama sebe ve prospěch ostatních? Co jiného je svoboda, než láska? Ano, to jsou ideály, které byly zapomenuty ve světelné vznešenosti počátků tohoto Řádu. Avšak všechno se mění a nyní jsme i my pohým odrazem v temném zrdcadle minulosti. A stejně tak jako ideje, mění se i realita sama.“

Jeho zmrtvené oči se pohnuly a opět ožily.

“Jistě jste si všimli, co se děje za vámi spravovanými územími. A nemyslím tím území ostatních biskupů, mám na mysli tu temnou věc za hranicemi.“

„Jak...,“ začal jeden z přísedících, ale Mnich ho přerušil.

„Nechte mě domluvit, bratře, dostanete se ke slovu. Znám pravidla Řádu, avšak jsem nucen je porušit. Nedávno zjevena mi byla utajená pravda, pravda o světě, jenž nás obklopuje a jenž nemusí ustát to, co ho čeká. Mám povinnost Vám tuto pravdu zjevit. 
Jako Představený Řádu, jako člověk, jako váš bratr.“

Očekával protest, nyní se však kolem něj rozléhalo pouze napnuté ticho a skrytý zájem. Pokračoval.

„V posledních dobách, když pozoruji nebe, často přemýšlím nad naším osudem. Vždy dojdu k jediné věcí – že osud není to, co bylo předurčeno, to, co se má stát, nýbrž to, co se již stalo. Vždyť nikdo neřekne o novorozeněti, že jeho osud je nezdárný, nic totiž neprožilo. Když polemizujeme nad fortunou, přemýšlíme nad určitými subjekty a říkáme, jak dobrý mají osud, či naopak. Proto je vždy tak nejasný – v rámcích lidské existence není definovatelný, podmiňuje se pouze jediným faktorem – snahou. Povinností. Povinností, jež nás jistě směruje po ztezce dobra. Ztezce, která však není známá. A takto vnímáme naše poslání, težký úděl naších životů.

Na rozdíl od nich jsou ale jisté věci, které lze předpovědět. A jedna z těchto věcí se týká i Toho za hranicemi Města. Víme sice velmi málo, ale i to je dost aby si jeden všiml, že něco není v pořádku. Promlouvá ke každému z nás v tichosti svých záměrů, skryta a zároveň jsoucí. Věřím, že všichni tušíte co skrývá, že ano? Náš pán nás obdařil vhledem, vnitřním citem, jenž absorbuje vše, co v tomto světě existuje, vykreslujícím každý skrytý detail. Stačí pouze uklidnit své myšlenky, přejít tlukot svého srdce. Cítíte to stejně jako já. Ponořte se do svého nitra a nechte světlo ať vás vede, ozařujíc chodby tohoto universa nesmrtelným duchem pravdy. Odložte strach a nepokoj, nesnažte se, buďte si jisti a pohlédněte odhodlaně stínům do očí. Dejte jim najevo, že nedokážou předejít sílu, jejímiž jste služebníky, pokořte je a definujte. A pak uzříte. Uzříte tvary, děsivé tvary, ale nepolevujte, vaše víra vás nepustí. Už vidíte?

Je to tam venku, v té tmě, číhá v blahu ze svého nastávajícího příchodu. Doposud skrývalo se před našimi zraky, ale již brzy příjde čas, kdy se plně obnaží a v celé své moci zatmí poslední světlo vrhané na toto město! A Bůh nám nepomůže, ne, pokud nebudeme naslouchat. Mí bratři! Doteď báli jste se to vyslovit, ale vše má svůj správný čas. Musíme odhalit ten bludný závoj, přejít od myšlenek ke slovům a od slov k činům, poněvadž náš čas právě nastal!“

Kdyby se v ten okamžik člověk zaposlouchal, slyšel by zvonkohru, tak dokonalý byl ten efekt.  Místnost se vznášela nad tím, co Představený právě pronesl. Postaral se dokonale o to, aby ta slova zněla právě tak, jak měla. Věděl, cítil, že každý z přítomných biskupů ve svém nitru uchovává bezednou bolest, která musí ven. Která ven nesměla. A on to místo našel. Odkryl ho před jejich zraky a donutil je podívat se svému nitru do očí, dotknout se ho kdesi v hloubi

nepokoje, která pronásledovala jejich duše a dát tak nový život zapovězenému vědění svých otců. Podle pravidel Řádu o něm nesměli mluvit, tudíž neznali řešení nejasného problému, avšak v tu chvíli pochopili, že již nemohou více přihlížet. To, co v sobě viděli bylo tak strašné a tak znepokojující, že konvertovalo jejich myšleni v nepostřehnutelném okamžiku. Uvědomili si, jak dlouho na tuto chvíli čekali, pocítili totiž úlevu, která předčila jejich zaběhnuté životy a odčerpala tmu, zahalující jejich srdce. Pochopili, že čekali na člověka, který byl s to přiznat si

pravdu a otevřeně se jí postavit. Na člověka, jimž by mohl být právě on. Byl však připraven?

„Černočerná tma!“ zahlásil.

Ten název se nesl v echu kajícného ticha, tu a tam provázeného šeptem pronášených modlideb, jen písaři, stranící se u sedění, přiléhajících ke stěnám, rušivě ťukali do psacích displejů, dělajíc si poznámky. Výjma Tiobalda měl každý z nich nasazený výraz chápavého hloubání nad tím, co se dělo. Ani jeden však, výjma Tiobalda, nerozuměl. Prohlížel si je s pohledem neuspěšného mladíka, který se právě přichytal při tom, že je jediným ze svých vrstevníků, který nemusel vypadat sofistikovaně, aby doopravdy byl a to pro něj představovalo novinku. Sice se slov Představeného o to více děsil, bylo to však způsobeno tím, že vyšel z řad obyčejných občanů Města, tudíž nikdy neměl problém připustit si obyčejný fakt, že za jeho hranicemi se rozléhají podivné kraje, beze hmoty, či času, prostoru, či konečnosti a teď konečně začínal chápat proč. Říkali černočerná tma a měli pravdu. To byl jediný způsob, jak onen zvláštní fenomén popsat. Nic jiného to nebylo. Když jste pohlédli za hranice Města, neexistovala možnost, že byste uzřeli cokoli kromě ní. Žádný povrch, žádné nebe. Byla tak hmotná a tak neuchopitelná zároveň. Skoro jako by to byla sama nicota, pralátka, ze které vznikl vesmír, sápala se na jediné poslední životem osvětlené místo na oné planetě, poslední lidské Město. Říkalo se, že kdokoli kdy do tmy vkročil, nikdy se již nevrátil, ale to nebyla docela pravda. Jednou totiž slyšel vyprávět o jakémsi prastarém bojovníkovi, který se jí postavil a protože byl příliš odhodlaný a vzpurný, vyvrhla ho tma zpět, podle legendy si totiž brala pouze slabé jedince, ty, které mohla pozřít. Nikdy se ale nikdo nedozvěděl, jak to doopravdy bylo, nikdo se totiž od těch dob neodvážil ke tmě přiblížit. A to mu právě v tuto chvíli nahánělo strach. Jako každý obyčejný občan Města bral  své prostředí takové, v jakém se narodil, nepřemýšlel, nechal se systémem nad sebou vést od kolébky do hrobu a neměl potřebu naslouchat ani svému nitru, natož něčemu z vnějšího světa. A to ho dovedlo k počátku svého nového strachu. Bál se, že Představený ví co se ve tmě skrývá a to nemohl překousnout. Nechápal čím to bylo, jako by v ní ztrácel duši a s odhalením pravdy odhlaloval i stinnou stránku sama sebe. A to nechtěl. Chtěl být na straně dobra, nepochybovat.

„Nepochybujte, mí bratři. Stačí jen naslouchat a pravda příjde sama. Není to lehké, žijeme uvrženi v pokušení, to nám však musí posloužit k navrácení smyslu naších životů. Bude nás pronásledovat a když nás dostihne, zničíme jej a tak dokážeme, že naše oddanost je stále živá. Že přeze všechna úskalí neztrácíme víru a známe její pravý odkaz. Tak jako naši otcové, a jejich otcové....“

„A JEJICH OTCOVÉ....,“ zaznělo, už ne tak přesvědčivě.

Mnich několikrát kývnul hlavou ve znak soudržnosti a pak pokynul Tiobaldovi. Ten roztržitě dotekem zdi za Mnichovými zády spustil širokoplošný display. Aktivoval se obraz.

„Nuže, je zde něco, co si vyžaduje naší pozornosti,“ řekl Mnich. Povstal a přešel k obrazovce. Na ní se objevila mapa kruhového města, rozděleného na jedenáct částí – deset symeterických kousků pomyslného dortu vedoucích z kruhu uprostřed – a černá fluorescentní mihavá houba všude kolem něj.

„Již po několik staletí Řád střeží Městské hranice, zkoumajíc podstatu černočerné tmy.

Napojeni přímo na Centrální korpus, Kapitulu Řádu, odesílají biskupové z jednotlivých částí nasbírané informace různých podob přímo do našeho centra, kde se ukládají do nitra knihoven, uchovány na věky. Ovšem, jejich zpracování do uceleného výsledku vyžaduje delší časové prostředky, stejně jako komplexní soubor materiálů, z nichž by se dala vytvořit datová křivka a vyvodit stav zkoumaného jevu. A ani jeden z těchto prostředků nám doposud není k dispozici. Proto se dá s jistotou říci, že jsme v minulých letech měli přístup pouze ke kusým informacím o tom, co se za hranicemi Města děje.

Nyní však tyto informace můžeme alespoň objektivně zhodnotit. Vámi kompletované materiály jsem zkoumal osobně a jak se zdá, v posledních několika letech jste zaznamenali výrazné, znepokojivé změny. Tak znepokojivé, že jsem se odhodlal a nařídil Kapitule vytvořit prognozi na jejich základech. A nevidím jediný důvod, kvůli kterému bychom se měli ubírat stejným směrem, jako přestavitelé tohoto města. I přes existenci nesrovnalostí, jenž zkreslují pravdu si nemusíme nalhávat, že je vše v naprostém pořádku, že není jediného důvodu ke všeobecné znepokojenosti. Nebuďme naivní, mí bratři.“

„Co tím chcete říct?“ ozvalo se z řad biskupů. Byl to hlas Cornelia Pacta, jednoho z nejvlivějších lidí Města, Biskupa Decima, předsedajícího v Parlamentu stálých. Byl jediným z Řádu, jenž se aktivně podílel na politice městského státu. Výjma Mnicha. On pak byl jeho největším protivníkem. Ne, že by se neschodovali v otázce víry, neschodovali se v otázce peněz. Pactova slova se nebrala na lehkou váhu - vážila jako sto liber Trinitia – moderní měny Města, oponovat takovému člověku se proto nikdy nevyplácelo. Nebyl to sice žádný vrah, pokud by se ale hledala černá ovce v řadách oddaných víře, byl by to právě on, kdo by se těšil největší pozornosti.

„Naznačujete snad, že se tma rozpíná?“ pokračoval.

Mnich na něj obrátil svou pozornost.

„Přesně k této otázce jsem se chtěl postupně dostat, než jste mě přerušil. Ano.“

„Ehm,“ odfrknul si Pactus. „Se vší úctou, Vaše Excelence, velmi na mě zapůsobila Vaše řeč, bylo to.....velmi neordinární prozření, ale......to je nepodložený fakt. Za prvé - Černočerná tma představuje nenahraditelný zdroj energie, bez kterého by Město nedokázalo existovat. Mimo to, podle všeobecných výzkumů je stanoveno, že vnější vliv černoty je blahodárný pro prostředí Města. Je také známo, že tma nepředstavuje ucelenou hmotu, cirkuluje v neprozkoumaných větrných pásmech a proto se zdá, že se zvětšuje, doopravdy se však vlní. Je založena na vyváženosti, rozšiřování tudíž je nepravděpod....“

„Asi tak jako u tvého kreditu,“ přerušil ho naproti sedící biskup.

Kolem stolu se rozlehly výrazy zadostiučinění. Pactus se pouze ušklébnul.

„Strate, čím se zabývám ve svém volném čase je pouze moje věc. To, že mi přináší nemalé finanční prostředky nijak neovlivňuje politiku Řádu.“

„Správně! Řád nemá politiku! Byl vytvořen jako chybějící článek mezi Bohem a člověkem. Tvoří ho lidé plně oddaní jeho věci, politiku sem nepleť,“ nepolevil Livius Stratus – Biskup čtyř, jak se mu říkalo, zarputilý odpůrce státnictví.

„Myslím, že bych se pobavil při tvém pokusu mě sesadit!“ ironicky nahodil Pactus.

„Tak dost!“ zvedl hlas Mnich. „Strate, vynechte nevhodné poznámky, rád Pactovi vše vysvětlím.“

„Vaše Excelence,“ uklonil se Stratus.

„Pacte, tvrzení jež zastáváte je zcela korektní. Každý ví na jakých principech je Město založeno. Vnějšími vlivy pak Černočerná tma působí jako clona a filtr zároveň. Na území Města propouští pouze slabě větry, poskytujíc tak ochranu před katastrofickými živly, udržující přitom standart. Cirkulační oběhy, jak jste podotknul, se obměňují ve stálých cyklech,

založených na dvanácti měsicích v roce. Ta antihmota, jak bychom Černočernou tmu také mohli nazývat, funguje přesně podle hodinových ručiček,  v symbióze s vesmírným principem. Je součástí přírody, avšak její podstata se definuje naprosto jiným pojmem. Nehledě na tato fakta, jste si však jistě vědomi existence důkazů o její destruktivní činnosti již v minulosti. Ostatně všechny údaje jsou k nalezení v knihovnách tohoto řádu.“

Na Pactově obličeji byla zřejmá nespokojenost, a tak se uvelebil na křesle, aby mohl předstírat že pozoruje co se bude dít dál. Přetvářka za přetvářkou byla jeho specialitou. Nemohl se dočkat, až se o této problematice dozví víc. Jen on tehdy tušil, jaké jsou jeho zájmy, avšak dalo se s určitostí polemizovat nad jejich neprokazatelností.

„Jak jsem již tedy podotknul, v tuto chvíli je naše Kapitula schopna vykreslit hrubý obrázek, stále se však nacházíme pod konstantní sabotáží v podobě členěné proměnlivosti sbíraných dat. Nehledě na to jsme však byli schopni tato data zpracovat a vytvořit vizuální koncept, který  nám původně měl pomoci pochopit hlubší podstatu Černočerné tmy a zhruba předpovědět její aktivitu a případné výkyvy v blízké budoucnosti. Ovšem to, co jsme z tohoto výsledného materiálu vyčetli, respektive uzřeli na vlastní oči, bylo více než šokující. Mí bratři, nyní Vám odhalím důvod, kvůli němuž jste dnes byli svoláni. Avšak to, co Vám hodlám ukázat, nebude velmi příjemné. Jedná se o znepokojivou realitu, jenž dokáže změnit každého z Vás, tady a teď, bez možnosti návratu.“

Naposledy se podíval na oněch deset zmatených tváří. Pak pokynul a Tiobald přelistoval několik snímků. Na obrazovce se vyrýsoval nákres podobný předešlému, s tím rozdílem, že tento se pomalu pohyboval.

„Nuže, pohleďte prosím na tuto simulaci. První stádium představuje přítomnost – rok 901 Nového kalendáře. Připomínám, že tyto údaje jsou zpracované s maximální přesností, pomocí nadstandartní směrnice.“ Mnich se dotknul zdi a urychlil pohyb studie před sebou. Pak citoval kus z dochovalého duchovního dokumentu.

„Město obklopeno černočerrnou tmou, zři můj synu, odkaz, jenž zdá se jen temnou hrou. Pozbydeš sebe, zachováš duši, osvícenou, věčnou září, věz, bude konečnou.“

Tu začali biskupové jeden po druhém upadat v úžas. Oči dokořán, ruce sevřené v pěst. Někteří vstávali, jiní přizývali své písaře, aby zapsali to, co viděli. Každý z nich přitom chápal, co probíhá před jejich zraky.

„Z čeho vycházejí tyto výpočty?!“ zahulákal jeden z biskupů a v rozrušení se postavil.

„Tohle je opravdu Vaše studie, Excelence?“ obrátil se na Mnicha Stratus.

„Ano, moje. Jak jste mohli vidět, zjistili jsme, že stabilita Černočerné tmy byla závažně narušena neznámými vlivy, což zapříčinilo několikanásobné zvýšení její hustoty v blízkosti západního okruhu Města. Dle důkladně ověřených algometrických výpočtů právě díky těmto odchylkám dojde v několika příštích týdnech k náhlému rozpětí jejího východního křídla a mírnému zásahu do prostoru Města zde. Tento malý výkyv struktury Černočerné tmy, jemuž bohužel již nedokážeme zabránit, nezpůsobí ani tak rozsáhlé škody - ty se zvládnou v rychlosti opravit a jejich vliv nijak neovlivní fungování ochranného pole - jako vychýlení z jejího cirkulačního oběhu. Předznamená tak katastrofické události, jenž následují. Do dvou měsíců ode dnešního dne, díky onomu cirkulačnímu principu, tím, že bude Černočerná tma postupně nabalována na zhuštěnou součást sama sebe, dojde k jejímu vymknutí v této oblasti a následnému pohlcení kompletních hranic na západ od středu Města, čímž se přeruší hlavní obvody iontového okruhu a ochranného pole, které se v této oblasti zcela vytratí – zbytek Města bude stále chráněn. Elektrické výboje z nehostinného prostředí za hranicemi však i přes to

zpustoší v několika málo dnech dvacet pět procent infrastruktury. Pokud bude Město připravené, zvládnou se ztráty na životech zredukovat na minimum. Pokud se bude pracovat rychle, zvládne se odříznout dalších deset procent města k vytvoření speciálního ochranného pole. Ne však v dalších měsicích....“

„To není možné...,“ šeptal Pactus.

„Díky obrovské síle tohoto živlu a nedostatkům prostředků se postupně po půl roce - to je

vidět teď, zde, zde a zde – rozšíří tma na dalších padesát procent Města, což je neodvratitelný fakt, potvrzený hodinami strávenými při úvahách nad možnými scénáři – z důvodu přerušení

přirozené posloupnosti obvodů se již tehdy přestane svítit. Generátory nebudou mít dostatek

výměnné energie k zásobování zbylých patnácti procent nadzemních staveb. Ztráty na životech budou dosud odpovídat přibližně sto padesáti milionům lidí. Zbytek se uchýlí pod zem. Zároveň dojde k úbytku iontových zdrojů a přejde se k využívání všeobecných zásob. Voda a jídlo dojdou již v dalších dvou měsicích....Tohle je obrázek Města po dalších čtrnácti dnech. Pánové, tohle je simulace založená na předpokladech Kapituly Řádu...“

Mnich se dobelhal ke svému křeslu a rozklepaně se posadil, hlavu však ponechal vztyčenou -

nemohl si dovolit ztrácet jako autorita ducha. Nebyl si však jist, zda neudělal chybu. Neunáhlil se s tímto odhalením? Neměl ještě chvíli počkat? Na jeho temeno dopadalo světlo černočerné blikající obrazovky a vytvářelo tak děsivou siluetu. Biskupové na ni dlouho hleděli než pochopili, že katastrofické prezentaci, připomínající smršť tornád, je již konec. Ti kteří stáli se posadili. Sedící jen nečině přihlíželi. Předešlé projevy Mnicha je natolik přesvědčily o závažnosti této schůze, že nepochybovali o pravdivosti odhalení, jehož svědky se stali. Byli si jisti příchodem katastrofy a už potají zvažovali vše, co se mělo stát.

„Jste si jist...,“ přerušil ticho jeden z nich.

„Ano...,“ znělo.

Ta odpověd se nesla podél stolu a zasahovala jednotlivé z myslí, až došla k obzvlášť zamyšlené hlavě.

„Počkejte,“ vzpamatoval se. „Počkejte chvíli. Shlédli jsme pouze teoretické video,..“

„Pacte! Bylo to velmi znepokojivé...“

„Ano, to souhlasím, ale,“ obrátil se na Mnicha, „nebylo vysvětleno. Jak si můžeme být jisti pravostí, Vaše Excelence? Vy sám jste přeci před chvílí přiznal, že se jedná o relativní,

nedokonalá data. Jak přesné jsou tedy tyto výpočty? Zmínil jste nadstandartní směrnici. Na jakém podkladu jsou tedy založené?!“

Ty otázky si získaly zpětnou pozornost můžů u stolu. Jako by je probraly z depresivního derilia, donutily je zbystřit.

„Ano, velmi dobré dotazy,“ odpověděl Mnich a opět se postavil. „Stále mě předbíháte svými dotazy, Pacte. Vlastně jsem čekal, až je položíte. Tiobalde.“

Písař se zvednul a odběhnul do chodby.

„Jak jistě dobře víte, ve svrchované knihovně Řádu spočívají jen nepatrné fragmenty z rozsáhlého archivu předešlého Věku. Všichni jsme však tyto kousky, podávající svědectví o ohromnosti naší společné minulosti, povinně studovali, tudíž se každému z nás jistě vybaví zmínky o pradávné pozustalosti naších předků, předpovídající tuto hrůznou událost. Titánský odkaz minulosti, jenž varuje své potomky o jejich vlastním konci, jednoduše nazvaný Arcana – to je ten jediný pravý podklad, vedoucí mě k vytvoření této temné předpovědi, vedoucí mě k tak spěšnému svolání Rady deseti. Díky Arcaně se totiž tato předpověď stává naprosto nevyvratitelnou! Naprosto přesnou a zároveň tak destruktivní! Předkládá nám detailní popis toho, co jsme právě zhlédli a shoduje se s ním, ponechávajíc bez možnosti kritického pohledu

každého jedince, jenž uzřel pravdu.“

Biskupové na sebe jen nevěřícně pohlédli, momentálně zahajujíc vzrušenou diskusi, někteří neskrývajíc popuzení. Pactus na chvíli znejistil, ale pak se jen spokojeně usmál.

„Vaše Excelence,“ začal a povstal, obrátiv tak na sebe pozornost do sporu zapálených Biskupů, „Mí bratři! Jistě! Myslím, že každý z nás již teď chápe znepokojení, s nímž velevážený Představený Řádu tak bravurně zápolí. Jedná se o nepřehlédnutelnou skutečnost, jedinečné proroctví, které se jen zázrakem dochovalo, proroctví, které se nesmí brát na lehkou váhu! Je zde však jedna věc, na kterou bych si Vás dovolil upozornit.“

Pactus se otočil na Mnicha.

„Arcana je světu ztracena! Odkazy na její existenci jsou pouze okrajové, a jak bych to řekl, velmi nepřesvědčivé. Nikdo doopravdy neví, o čem Arcana pojednává, fakta o Vaší katastrofě

se tím pádem stávají pouhými dohady, založenými na proměnlivých údajích a náznacích ve

starých listinách - tudíž neprokazatelnými. Jistě, výpočty, které jste zde zveřejnil, nemohou být posuzovány lehkomyslně ale...

Upřímně, Vaše Exelence, jisté budu mluvit za všechny přítomné když Vás utvrdím v tom, že většina z nás v Arcanu nevěří a tudíž také v žádnou z teorií, založených na jejím odkazu. A toto stanovisko se nezmění, dokud nebude Arcana nalezena a my ji neuvidíme na vlastní oči!“

Pactus se vítězoslavně uklonil a usedl do svého křesla. Z hlučných reakcí Biskupů byl jasný souhlas s tím, co Pactus řekl. V myslích některých z nich tkvěly pochybné myšlenky dotýkající se příčetnosti Představeného, každý z nich se ale na něho po chvíli zaměřil zpět, očekávající adekvátní argumentaci. A někteří naprosté potupení.

„Ano. Pacte, děkuji. Děkuji Vám za vaši neutuchající bystrost a všímavost. Říkáte, že nikdo

neuvěří, pokud sám neuvidí a já souhlasím. Říkáte, že Arcana je světu ztracena a máte pravdu.“

Mnich se odmlčel a zrakem přeletěl strop - všechno se změní. V tu chvíli se rozevřely dveře

místnosti. V nich stál Tiobald, držící se jednou rukou před sebou pomalu vzduchem plachtící přepravní schránky. Mnich ho beze slova nechal dojít ke stolu, kde si schránku převzal. Umístil ji na stůl před sebe, kde ji otevřel. Víko se pomalu zdvihlo.

„Nuže, mí bratři! Pohleďte! Já ji našel!“