Smrt

Smrt

Procházíš sám nočním parkem. Nevíš proč, ale máš děsivý pocit z okolních větví stromů. Tam v hloubi něco je. Spočívá tak tiše a nepostřehnutelně; číhá, a ty víš, je to Ona. Čekal jsi na Ni tak dlouho. Kdesi v podvědomí, v částech sebe, jsi celý svůj život cítil, že se s Ní sejdeš - a že neunikneš. Uděláš další krok. Mrazí tě po těle. Nikdy jsi ještě nezažil tak hluboký pocit vnitřní paniky. Připomíná ledovou tříšť, jenž obklopuje tvou duši a nedává nejmenší naději na únik, jež zmrtvuje tvé tělo, činící tě naprosto bezmocným, jež rozkolí tvé srdce a ponechá tě prázdným, naprosto prázdným a bez lásky, jež se snese na tvou hlavu a tvůj mozek ochrne, uveden do bizardní, chaoticky hrůzné jevištní hry bez jediného herce v živých.

Necháš ten pocit prostoupit svým nitrem, necháš ho, aby tě ovládnul; rozklepeš se - nemůžeš pokračovat v chůzi. Necháš ten pocit rozebrat tvou schránku na miniaturní poskakující částečky a ponecháš ho za sebou.

Jdeš dál. Miazmatické výpary kolem sebe. Tvé oči nechtějí. Nechtějí již vidět nic z těch hrůz, těch příšerných, bestiálních vizí, do nichž za chvíli upadneš a staneš se jejich součástí. Ale ty nemůžeš sklopit zrak. Nemůžeš zavřít oči. Ty nechceš. Kostlavé kroky ozvou se za tvými zády, když se konečně zastavíš. Přeruší tak řev chaosu kolem. Je to Ona.

Otočíš se a pohlédneš přímo do Jejích černí vyďobaných očí. Před tím, než vykoná nevyhnutelné, dáš najevo, že příjímáš vše, co příjde. S bázní zanechanou za sebou, s rozhodným pohledem a tvrdým přesvědčením uvnitř. Pak sekne; tvůj zarputilý pohled stále ztracen v Jejích očích.