Záhadné městečko - 1. část

Začalo to, když se mamka a její přítel vzali a rozhodli se přestěhovat z vesnice do města. Já, mamka, její manžel a jeho syn Dominik.

Shodou okolností je Dominik stejně starý jako já, ale nevypadáme jako dvojčata, ani jako sourozenci. Hlavní důvod je ten, že já mám blonďaté vlasy a Dominik černé. Ale jinak má trochu podobné oči a pihy by taky byly, i když já jich mám jednoznačně víc. Dominik je příliš živý a často mi leze na nervy. Ale jinak se máme rádi, jak bychom byli vlastní sourozenci. Jmenuji se Karina. Mám zelenomodré oči a světlé vlasy, které nosím vždy svázané do různých variací dvou culíků. Je vážně dost variací dvou culíků.. Nad ušima, pod ušima, vzadu na temeni… Jednou jsem zkusila culíky hodně vysoko na hlavě. Vypadala jsem jako rozbitá anténa. Lidé mi často vyčítají, že mám moc pěkné vlasy na to, co s nimi dělám. Že bych si je měla rozpustit, ale mě to takhle vyhovuje.

O záplavě pih už jsem se zmínila.

Nos mám zvednutý trochu víc nahoru, než je pěkné,  takže vypadám  buď jako prase nebo nějaká namyšlená blondýna, což mě štve, protože taková vůbec nejsem.

Oblast pod hlavou taky není nijak slavná. Hrudník jako by mi ho přejel parní válec. No, to zas přeháním…

Lidé o mně pravděpodobně říkají věci jako: „Jo, vy myslíte tuhle Karinu. Na tu jsem málem zapomněl. Je taková nevýrazná. Nezvyklé jméno. Má moc pěkné vlasy, ale co s nima dělá…! Má divný nos. A je… jak bych to… méně přírodou obdařená v oblasti hrudníku. Ale je docela milá.“

Takže zrovna snesše stěhujeme do Hořčic. Nebo Hořčice? Nevím, jak se název Hořčice skloňuje. Je to každopádně zvláštní jméno. Budu se muset někoho zeptat, jak vzniklo. Takže dnes se stěhujeme do Hořčice. Zrovna dnes, když slavím třinácté narozeniny. Je to nefér, ale co se dá dělat? Radši bych zůstala ve své vesnici. Ráda bych řekla „rodné vesnici“, ale nemůžu, protože jsem se narodila v Hořčici. Návrat do rodného města mě  ale vůbec neláká. Budu muset změnit školu. Ztratím všechny  kamarády. A ztratím se jistě i já sama. Pravděpodobně cestou do školy. A pak budu muset učitelce trapně vysvětlovat, že jsem zabloudila.

Nevrle jsem hleděla na svůj „narozeninový dárek“, což byl náš nový dům. Vlastně byt. Ale měl pět pokojů, to bylo super. Není to sice tolik, kolik měl náš dům, ale mamka říkala,  že domy ve městě jsou moc drahé, tak máme alespoň velký byt.

A o tři týdny později jsem  hleděla zase na novou školu, ale tentokrát ne nevrle, ale překvapeně. Byla obrovská! Mnohem větší, než na jakou jsem byla zvyklá na vesnici. A měli jsme na výběr ze dvou obědů, to pro mě bylo ještě větší překvapení, ale tentokrát příjemné. Měla jsem ale problémy s tím najít třídu. Prošla jsem se několikrát od třídy k šatně a naopak, abych si to zapamatovala. Pak jsem sebrala odvahu a vkročila do třídy. Učením cesty jsem se moc zdržela, takže už byla skoro všechna místa obsazena. Přelétla jsem pohledem třídu a šla jsem si sednout vedle vysoké blondýny ve druhé lavici. Obdařila mě kritickým pohledem a obrátila se zpět k holkám ve vedlejší lavici, se kterými se bavila. Nejspíš usoudila, že někdo s takovým nosem a oblékáním nestojí za pozornost. Byla jistě namyšlená bárbína. A její dvě kamarádky taky. Měly obličeje jako od plastického chirurga, vlasy, jako by právě přišly od kadeřníka a o jejich hrudích radši ani nemluvím. Nemusela jsem se dívat, abych věděla, že mají minisukně.

„Hm. Ahoj,“ špitla jsem.

Znova se na mě podívala.

„Čau,“ řekla bez zájmu a pokračovala v diskuzi o nejnovější kosmetice.

„Jsem Karina,“ zkusila jsem to znovu.

„Já Bára,“ řekla, aniž se otočila.

Vzdala jsem to. Dospěla jsem k názoru, že budu radši sedět na lustru než s ní. Vydala jsem se hledat jiné místo.

Sedla jsem si vedle holky, která byla dvakrát objemnější než já. Budu si vedle ní sice připadat malá, ale aspoň ne tak škaredá, jako kdybych seděla vedle té bárbíny.

„Ahoj,“ začala jsem znovu od začátku.

„Ahoj,“ pozdravila mě ta holka. Na to jak byla velká měla překvapivě vysoký a slabý hlas.

„Já jsem Karina,“ pokračovala jsem.

„Jsi nová?“ zeptala se.

„Jo.“

Pokývala hlavou. „Tak to ti nezávidím.“

Pozvedla jsem tázavě obočí. Ale ona se na mě už nedívala. Začala se přehrabovat v tašce.

„Jak se skloňuje Hořčice?“ napadlo mě najednou.

„Myslíš normální hořčici nebo tohle město?“

„Město.“

„Já nevím. Hořčice, bez Hořčice, k Hořčici… Nejsem si jistá, nikdo to neřeší.“

„Hořčice, bez Hořčic, k Hořčicím, Hořčice, o Hořčicích, s Hořčicemi,“ ozval se hlas za námi.

Otočila jsem se.

Seděla tam hnědovlasá brýlatá holka, úplné vtělení inteligence.

„Romana,“usmála se.

Ano, měla i rovnátka.

Nemám tak bystrý mozek, takže jsem chvíli čekala na konec věty a když nic nepřišlo, přemýšlela jsem, co tím chtěla říct. Najednou mi svitlo.

„Ach, Karina!“ vykřikla jsem.

„Těší mě,“ řekla Romana. Vypadalo to, že to myslí upřímně.

„Proč se tohle město jmenuje Hořčice?“ vyzvídala jsem.

„Pokud vím, tak… nevím.“ Připadalo mi velmi nezvyklé slyšet to poslední slovo právě od ní.

„Nevadí,“ řekla jsem.

V tu chvíli zazvonilo.

A v tu chvíli taky vešla do třídy učitelka. Něco mi říkalo, že by tak být mělo a něco jiného zase, že to takhle být nemá. Učitelka by měla vejít do třídy se zazvoněním, ale dosud jsem nezažila, že by to fakt udělala.