Tristia Aquinci III

a tam se mi chtělo zakřičet - JÁ JSEM ČLOVĚK... NE KÁMEN... JEŠTĚ NE!

dali mi za úkol otrávit se olovem... z tiskařské černi...
ale bude to trvat, než mi z konečků prstů proputuje do krve
a tam se nenávratně uloží k spánku spolu se mnou...

peklo je na Andělském poli
občasný smutek, tristium Aquinci
chybí mi zaslechnuté stopy hovorů
samota přesamotná, život není čí
samotné uprosřed drátů a vln
století jednadvacáté stojí

a zatímco jsem všechny účty srdeční už zplatil,
vrchní mi všechny pěkně poškrtal,
schoval jsem ten lístek do kapsy, ke všem ostatním...
ale k čertu s tím, žízeň mám furt, pryč, dál...

dálka se pomalu mění v nenávist
a slovo v nerozumění
člověk se musí naučit žít i nad to všechno
jak ještěrka co ztrácí kousky sama sebe

učím se nenávidět, protože to druhé
jsem už nechal za sebou
a mám z lásky zkoušku v indexu
s prospěchem znějícím - dostatečná

potkávám se se všemi
a nejsem přitom s nikým
marně pátrám po stopách a chutích
co už dávno zmizely

otvírám láhev vína a
k čertu s tím smutkem
na dně sklenice ho utopit
utopit ho v egerském
protože víno je na to nejlepší
nejlepší na smutky
tristia
ta poslední co zbyla

---