"K.O.U.L.E. pro múzu/ " - Bez ní..

Pomalu jsem usrkával další z dlouhé řady panáků skotské a přemýšlel stále nad tím jedním. Co se to se mnou sakra děje? Proč se mi nic nedaří? Odpověď na tyhle otázky jsem vlastně znal, ale i pouhá myšlenka na ni bolela. A musel jsem na ni myslet stále. Její ranní „absolutně nutné” cvičení, její mlčenlivé nálady, její kuře na sladko, které uměla ze všech nejlíp, její stále se smějící oči, její rty, její... Proč to musela být ona? Proč nemůžu zapomenout? Proč si stále pokládám otázky, na které znám odpovědi? V duchu sem praštil párkrát hlavou o stůl a kopnul do sebe dalšího panáka s tím, že aspoň chvíli přepnu na jiné myšlenky. Přepnutí se podařilo, ovšem ani jiné myšlenky nebyly moc povznášející. Dnes mi vydavatelství odmítlo další knihu. Jestli to takhle půjde dál, brzy budu na mizině. Jenže jak mám něco napsat bez ní? A je to tu zas. To mi to dlouho nevydrželo. Barman přede mě postavil dalšího panáka, jen jsem kývl na souhlas. Měl jsem si rovnou koupit lahev.. Trochu jsem usrkl, pár vteřin jen vychutnával chuť na jazyku a vrátil se k mému malému myšlenkovému mučení. Kde hledat útěchu? A mám ji vůbec hledat? V Boha jsem nikdy nevěřil a po tom, co se stalo ani snad nikdy věřit nemohu. Jak by mohl něco takového dopustit? Za nic nemohla a umřela v bolestech. Viník dostal jen podmínku. Jen pitomou podmínku! Jak může někdo za zabití své ženy dostat jen podmínku? Měli mi dát trest smrti. Oko za oko, zub za zub. Takhle to má fungovat. Ale ne, to by pro mě bylo jen vysvobození, zasloužím si trpět. Trochu mě zasvědily jizvy na zápěstí. Dokonce ani tohle se mi nepovedlo.. Rozhodl jsem se, že zaplatím a půjdu radši spát, třeba dnes nebudu mít ani noční můry. Mávl jsem na barmana a při tom shodil pár tácků na zem. Bylo mi to fuk. Než ke mně přišel, dopil jsem zbytek skotské. „Zaplatím,” řekl jsem a doufal, že mluvím alespoň trochu srozumitelně. „Pět set a osmdesát.” Řekl to tak lehce a uvolněně, jako by před ním neseděla lidská troska, ale obyčejný slušný chlap, který nezabil svou ženu. Najednou jsem dostal nápad. „Vzal bych si ještě něco na cestu. Můžete mi doporučit něco, po čem bych zaručeně přišel na jiné myšlenky?” „No, mám tady třeba Absinth..” Při těch slovech se pousmál, zdálo se mi, že trochu škodolibě. Přičetl jsem to svému stavu, vzal jsem si dvě flašky, zaplatil a odešel. Potácel jsem se pěšky. Na taxík mi nezbylo a autem už nejezdím. Vytáhl jsem z kapsy jednu flašku, opřel se o roh ulice a chvíli si ji jen tak prohlížel. Napadlo mě, že ať už splní svůj účel nebo ne, alespoň hezky vypadá. Pak uzávěr zazvonil o zem a já se zhluboka napil. Vyrazilo mi to dech a málem to vyhodilo lok i se zbytkem obsahu žaludku někam na dlažbu. Obdivně jsem na flašku pohlédl, jestli mi tohle neumožní alespoň na chvíli zapomenout, tak už nic. Znovu jsem se napil. Podruhé mi ta zelená tekutina vklouzla do žaludku bez potíží. Začal jsem si připadat trochu otupělejší, ale myšlenky mě zase dohnaly. Tentokrát mě ubíjely střípky vzpomínek z té nehody. Tma, silnici osvětloval jen kužel světla z reflektorů. Kolem míhající se stromy. Cyklista ležící na silnici. Smyk. Náraz. Zase tma. Světlo, hlasy. „Kde je moje žena?” „Je nám to líto..” A znovu, znovu, znovu... Dorazil jsem k domu a všiml si, že flaška je prázdná. Zvuk skla tříštícího se o chodník prořízl noční ticho. Dneska už mi je všechno jedno. Nahmatal jsem klíče a asi na padesátý pokus je vstrčil do klíčové dírky dveří od mého bytu. Křeslo bylo pohodlnější než obvykle, přede mnou ševelila televize a z kuchyně vonělo kuře na sladko. Má múza se rozhodla, že si dnes uděláme pozdní večeři. Nebo brzkou snídani? To je fuk, všechno je jak má být. A už se servíruje. Má tak krásný úsměv na tváři. Nepotřebuje nic říkat, ví, že mi chutná a že ji miluji.

---