Úvaha 3 (bez tématu)

Kráčím životem a čas od času se jej snažím pochopit. Jako třeba nyní. Uvědomuji si, že dospívám, vidím rozdíly mezi mými názory dřívějšími a aktuálními. Změny, které pozvolna vytváří moji osobnost. Některé hodnotím kladně, jiné záporně, všechny jsou však mojí součástí. To musím respektovat. Chci však být na sebe hrdý a stát si za svým, takže bych měl spíše své názory přetvářet tak, abych se za sebe nemusel stydět. Abych mohl každému z očí do očí říct, co si doopravdy myslím. Zároveň si odjakživa moc přeji, abych měl minimum nepřátel, pokud možno, tak žádné.

Souvisí to tak trochu s tím, že jsem nikdy nikoho neudeřil nepřiměřenou silou. Nikdy jsem se nepral. No dobře, v dětství jsme se s bráchou mydlili, ale to je trochu jiné povídání. V šesté třídě si pamatuji, že mě Radek složil k zemi. V prudkém pádu jsem narazil o zem do týla. Motala se mi hlava. Už nevím proč to udělal, ale s jistotou vím, že jsem ho nevyprovokoval záměrně, s jistotou vím, že on si nějaký důvod našel sám. Od té doby jsem se nebil. Vlastně jsem se nebil ani tehdy, ale byl to jediný můj konflikt tělo na tělo, když nepočítám to, jak mě ve stejném věku okradla snad sedmičlenná banda nezletilých cikánů.

Nezačal jsem kvůli tomu chodit na výuku kickboxu. Poznal jsem tu bolest a ponížení, když jsem ležel na té zemi a motala se mi hlava. Nechtěl jsem a nechci ani teď způsobovat to samé druhým. Nezačal jsem ani na každém rohu pomlouvat a vykládat o tom. Jen jsem to prostě nechal plavat. Dnes mě sám Radek pozdraví, podá mi ruku, když mě potká, beztak si na to ani nepamatuje. Kdoví, jestli se i s některým z těch cikánů neznám osobně. Kdoví, jestli jsem s ním nebyl minulý týden v hospodě u stolu. To je pro mě důležité. Nemít mezi lidmi nepřátele. Platí že sto lidí, sto chutí, sto názorů. Nepochopím, proč jeden ubližuje druhému za to, že má jiný názor. Nepochopím, proč jeden ubližuje druhému za to, že je jiný. Proč se nedokáží dva navzájem tolerovat? Vytvářet kompromisy? Když se nezbijí, budou si ubližovat jinak. Házet si klacky pod nohy,  řvát po sobě, vyhrožovat si, pomlouvat se, budou do toho zatahovat i další lidi a budou do toho zatahovat i lidi, kteří nejen že s tím nechtějí nic mít společného, ale také nemají nejmenší tušení o co jde.

Je to tak typické. Typicky lidské. A jaká ironie se v tom skrývá ve spojitosti s přívlastkem sapiens sapiens. Zrovna v prvním školním týdnu o tom hovořil náš profesor z dějin hudby. Nejsme Homo sapiens, člověk moudrý. Jsme homo sapiens-sapiens, člověk moudrý-moudrý. Podle toho se však rasa jako celek nechováme. A přijde mi, že ti, kteří se o to snaží. Ti kteří působí jako moudří a jsou moudří, kteří chtějí svět a především lidstvo změnit k lepšímu, mají mizernou podporu. Ty podstatné, mocné pozice, obsazují nejen ve světě, ale i u nás čím dál větší tupci, a nemusím doufám vysvětlovat co znamená „dej blbci funkci“

Všechno souvisí se vším. A jsem si absolutně jistý tím, že se najdou tací, kteří po následujících příkladech budou tvrdit, že takhle to není a že poněvadž tomu rozumím asi jako koza petrželi, tak nemám právo o tom vůbec diskutovat. Ale stejně chci vzpomenout na pár skutečností, co nejen mě štvou a které stejně neovlivním. Štve mě, že se lidé rozhodli si sami sobě konkurovat a tak místo aby se spojili a dali hlavy dohromady, dělají ten jeden samý nesmysl na deseti místech zároveň jen proto, aby to měli první. Štve mě že lidé kácí lesy, které potřebujeme jako jediný globálně fungující systém obnovy kyslíku v atmosféře a na místo těchto ploch sází čím dál více tabáku. Štve mě že lidé a nemusím snad uvádět kdo konkrétně, vkládají obrovské sumy peněz do vymýšlení čím dál důmyslnějších zbraní, do zbrojení, ve výsledku do zabíjení, a zároveň vytvářejí číselné statistiky o tom, kolik ročně přibývá úmrtí hladem.

Řekl jsem, že uvedu pár skutečností, proto nebudu uvádět další. Myslím si, že kdo dával pozor až do teď, pochopil jak to myslím. Tohle je první pokus. Úvaha bez předem zadaného tématu, čisté myšlenkové pochody. Úvaha, kterou mi trvalo vymyslet jednu hodinu a čtyřicet devět minut. Snad se někomu líbila, snad se v ní  někdo našel, snad i někomu  otevřela oči.

Děkuji za pozornost

psáno: 8.9. 2008 (1:56-3:45) Kroměříž                                                              autor: Pavel Mucha