Sbohem

Lásko má, ty to víš,

že jsem byl léta sám,

proto teď před tebou

své rukávy nekasám.

 

Snad mi i ty jednou

tu hroznou lež odpustíš.

 

I když už ve tvé víře

není má touha ryzí,

probuď mne ze sna, lásko,

než odteče zbytek mízy,

než mne tvé mrtvé oči

již nebudou mít za zvíře.

 

Z mozku zbyl kousek pryže

a z údů mých cáry masa

padají s těžkým dýmem,

stejně tak i tvá krása.

 

Chci naposled své rty sblížit

s tvou kůží pod negližé.

 

Naposled s vlahým douškem

a nechám tě zemřít, vílo,

nestihnu nic už, lásko,

srdce se zastavilo

a mému já nezbývá, než

pohrát si s vlnkou vlasů

schovanou za tvým ouškem.

---