Jak sem začal znova pít

Jak jsem znova začal pít….

Pomalu jsem se loudal čtvrtí, která snad již před půl stoletím ztratila právo nazývat se výstavní. Bylo hnusně. Drobné jehličky deště mi ťukaly jako prstíky škaredých elfů do kšiltu mojí čepice a v obláčcích páry, která mi vytékala z tabákem provoněných úst, ani nebylo rozpoznat, že kouřím cigaretu. Bylo brzké ráno. Proloudal jsem touhle čtvrtí skoro celou noc a nohy už jsem za sebou vlekl jako dvě plné konve.  Hromady odpadků, kterými jsem se ploužil, byly každých pár metrů ozařovány blikajícími neony heren a barů, které bez ustání lákaly noční hráče na stále rafinovanější a roztodivnější možnosti, jak utratit výplatu. Bez náznaku většího zaujetí jsem samovolně upustil cigaretu a zaplul do herny s názvem Admirál bar. Při čekání u baru, než se šestimetrová obsluha vypovídá s krabicí steroidů, nejspíš o možnostech kvantové fyziky, jsem se zaujetím pozoroval bezelstně vypadajícího, obrýlovaného cikána v pokročilém stádiu závislosti, jak dychtivě buší prstem do nekonečně blikajícího tlačítka s cílem vyřešit svou jistě trýznivou finanční situaci. Trochu sem se ušklíbl, nad banalitou svého psychického stavu a začal se věnovat kvantovému fyzikovi, který zjevně již prodiskutoval, co potřeboval. „Lehký máčka“, ucedil jsem mezi zuby a tvářil se, jako by mi jeho ruce připomínající lžíce od bagru nenaháněly strach. Pro jistotu jsem mu nechal dyško, věnoval sem poslední pohled brýlatému Romovi, který již s hlavou v dlaních začínal tiše plakat a vypadnul ven do nechutného počasí. Rozbalil jsem krabičku cigaret a s chutí nasál další dehtovou dobrotu. Bez zájmu jsem překročil zjevně zfetovanou postavu, která ke mně vzpínala ruce a drmolila cosi o cigaretě. Na sprosté nadávky, které se na mě za mou ignoraci snesly, jsem lakonicky reagoval odplivnutím obřího hlenu na okraj chodníku. Byl sem ostatně naplněn až po okraj, takže mi tohle sociálně, neverbální umravnění nebožáka přišlo docela vhod. Loudal jsem se dál s neodbytnou myšlenkou na chlast. Moje antidepresivy legálně sjetá mysl zatím již dlouho úspěšně odolávala chuti na cokoliv fermentovaného a kvašeného a plnila mě pocitem zodpovědnosti.  Zatočil jsem do úzké uličky za podivnými zvuky, které se z ní ozývaly.  Dva chlapy tam zrovna střídavě na zemi kopali do třetího a se zjevnou zálibou sledovali, jak se svíjí v bolestech. Když sem došel dostatečně blízko, všimli si mě a přestali. Pomalu jsem se blížil s kamenným výrazem na ksichtě, který mě ale po pravdě neopouštěl již druhým rokem. Oči všech tří se do mě zařezávaly jako žiletky. Beze slova jsem překročil zmláceného chlapa na zemi, nasál jsem z cigarety a pokračoval špinavou uličkou dál. Neměl jsem nejmenší zájem hrát si na Batmana. Cítil jsem, jak se za mnou oči vše tří dívají. Dvoje prosebně, čtvery překvapeně. Vyšel jsem na jednu z větších ulic té čtvrti a odolal pokušení stopnout si bleděmodré taxi, které kolem mě skoro krokem projelo. Cítil jsem, jak mi v hlavě probíhá boj, mezi chemickým svinstvem a svinstvem co vylučuje moje tělo. Jako bych strčil hlavu do vosího úlu a zabouchal na něj. Pustil jsem se směrem, kudy se ulice svažovala. Bez zájmu jsem upustil dokouřenou cigaretu. Najednou se mi v kapse ozvala melodie z mého oblíbeného seriálu o masovém vrahovi. Chvíli jsem si ji broukal a pak zmáčkl klávesu. „Zdar, copa se děje? „Hovno a kolik je vás tam?“ „ Jo proč ne….budu tam tak za 3 minuty“. Odvyprávěl jsem s hraným zaujetím. Přidal jsem do kroku. V zrcadlících se loužích jsem občas letmo zahlédl svůj neoholený obličej a usoudil jsem, že jeho zaujetí je ve výrazu mnohem silnější, než předstíraný zájem do telefonu. Vypadalo to, že chlastu se asi dneska nevyhnu. Netrvalo to ani tři pohledy do loží a stál jsem před činžákem a mocně zvonil na zvonek svého známého. O pár chvil později jsem se ocitl na solidně rozjeté bytové párty, kde jsem znal pouze hostitele. Představovat se nikomu jinému nebylo nutné, neboť cévami osazenstva večírku již proudilo kromě chlastu, ještě všemožné jiné svinstvo rozličného chemického složení, takže moje jméno by bylo v jejich roztěkaných hlavách jen pšoukem ve vířivce. Po nezbytném poplácání po zádech s hostitelem a vyměnění si obligátních plků o tom jak se rádi vidíme, jsem se chopil lahve slivovice, která ledabyle postávala téměř netknuta v koutě kuchyňské linky…..