Bodali

Sama

v říši strašidel

pokřivená v zrcadlech

nasadím ještě naposled

ten polámaný odraz

poskládaný ze střepů úsměvů

zašlých pod záhadami hlavolamů

které nikdy nevyluštíš

Stojíš v koutě s panenkou od krve

houpáš se v zámotku strasti

v rytmech, který jsi znal

bodali tě do břicha

sešívali sto ran

blázni v bílých pláštích

v kazajkách ušitých z vlastních zoufalství

- zpívali tu nejkrásnější píseň cos znal

na sále svatebním v bílým oděni

s hlavou odkrytou

Modlit se, pochcat se, zvracet a jít dál

- tančit tanec opilý vlastním nitrem

a procitnout s víčky přišitými

vlastním stereotypem

Bodali tě do břicha

sešívali sto ran

skryti v říši strašidel

nikdy nerozuměli hněvu

tok myšlenek

výluka…

tok moči

pomlka…