Teorie psaní

Škrábající po papíře, zanechává jemnou černou stopu, zpívá. Snaží se o něco, čeho nejde dosáhnout. Snaží se zapsat slova, krutá, nelítostná, slova, která nejdou vyjádřit. Potí se úsilím. Zpívající a věčné, vyluzující tóny tiché, zašlé slávy, snaží se nenechat zaniknout minulost. Být důležitým pro tento svět, znamenat něco víc, než jen další tečku za větou nechanou bez povšimnutí. A přesto, když chybí, všimne si toho každý. Když se svědomitě snaží o splnění toho nemožného úkolu, najednou si ho nikdo nevšímá. Samozřejmost. Jedna z myšlenek vládnoucích světu. A tak se jen bude snažit. Usilovat o to být něčím víc. A nebo… alespoň napsat o těch, kteří poslání splnili. Zazpívat o nich. Zapsat tu melodii života, který nikdy neprožije. Jednoho dne se s tím smíří. Do té doby bude škrábat po tom bílém kousku a tvářit se, že je jednou z vět. Že je důležité, aby tady byl. Že změní svět.