Poutník

Ve stínu květů poutník spal,

 a jeho sen se písni podobal.

Ve víru noci tančil on zas,

 když uslyšel překrásný květů hlas.

Zpívali smutně, jen pro radost,

 byl jejich nepoznaný host.

V tichu nářků staletých,

 na počest jich-lásek dávno prokletých.

Nevěděl, zda-li láskou jemu pěly,

 nebo snad proto, že dávno zapoměly,

jak spásným zpěv může být,

že i bez lásky dá se žít.

Odlesky rtů mluvících v dál, pokus říct to,

co on se bál, na záchvěv minulosti nedá se zapomenout, bez stínu

budoucnosti na ledu stanout. A ony zpívaly do temné noci léta, příběhy,

prokletí, spasení světa.

(i bez lásky měli tanec a navždy klid, a tak to má, děti, být..:D)