Matka a syn

   „Já vím, mami. Nechoval jsem se doteď zrovna nejlíp. Ale mám tě opravdu rád. Tím si můžeš bejt jistá. Kdybych moh, udělal bych všechno proto, abys ten zatracenej život měla trochu snazší. Co táta umřel, bylo to těžký. Tři děcka na krku a jedno upižlaný políčko. Ale holky jsou už velký, pomůžou ti,“ pohladil šedivou hlavu staré ženy.

    Oknem pronikaly do místnosti první paprsky slunce. Zahleděl se zamyšleně ven,  pak se otočil zpět a posadil se vedle matky na postel. Vzal do svých velkých dlaní její vrásčité ruce, jako by je chtěl zahřát. Chvíli seděli mlčky. Když se ramena ženy roztřásla nadcházejícími vzlyky, muž ji opět začal chlácholit: „Neplač, mami! Tím nepomůžeš ani sobě, ani mně. Na tom rozhodnutí se už nedá nic změnit!“

     Matka si otřela dlaní slzy a pokusila se o klidný tón: „Já to vím, synáčku. Ale jsi mé dítě!  Nemůžeš mi zazlívat tu trochu dojetí. Nebyli jsme si v poslední době příliš blízcí a už dlouho si takhle spolu nepopovídali. Pořád jsi někam odcházel. Tak odpusť starý mámě ty slzy!“

     Syn ji pohladil upracované ruce: „Vůbec ti to za zlý nemám. Jen nejsem zvyklej na takovýhle dojemný chvíle. Vždyť víš, v jaký jsem žil, v poslední době,  společnosti. Samý drsný chlapi! Ani jsem nevěděl, jestli se vůbec ještě někdy  uvidíme. Jsem rád, že jsem zase s tebou!“

      Oknem začalo proudit dovnitř stále více slunečního jasu, ozýval se ptačí zpěv, kroky lidí a bušení kladiv. Muž pohlédl na jasnící se oblohu, povzdychl si a  se snahou o co nejněžnější projev se obrátil na matku: „Budeme se muset zase rozloučit, mami. Venku je už skoro bílej den a budu muset jít. Pozdravuj holky a že jim přeju, aby si našly ty nejlepší chlapy a byly šťastný. Jejich svatby holt asi nestihnu,“ pokusil se o úsměv. „Sakra! Vždyť já ani nevím, jak teď vypadaj! Musej to bejt už pořádný ženský. Kvůli tomu zatracenýmu tuláckýmu životu bych teď možná ani nepoznal vlastní sestry. Hrom aby do toho..!“

     „Neklej, hochu!“ pokárala ho tiše matka. „Máme pro sebe poslední chvilky, tak je nekaž klením.“

„Promiň, mami. To ten život tam na severu. To víš, tam jsme si nebrali servítky. Zapomněl jsem na tvou víru v Boha. Kdy já jsem se k němu obracel naposledy, ani nevím. Možná to byla chyba. Začínat s tím dneska, už je asi trochu pozdě.“

      Stará žena k němu obrátila uslzené oči: „Na to není pozdě nikdy, synku! Aspoň doufám. Zkus to. Cesta, která tě čeká, není nejsnadnější. Snad ti víra  v Pána pomůže v tom, aby pro tebe byla alespoň trochu schůdnější. Obejmi mě teď a chvíli mě drž. Kdo ví, jak to bude trvat dlouho, než se s tebou zase shledám.“

      Za dveřmi místnosti se zastavily kroky několika osob. Zaznělo otočení klíče v zámku a vstoupil kněz a za ním byly vidět siluety dalších mužů. Pláč staré ženy ustal ve stejnou chvíli, jako venku bušení kladiv do trámů šibenice.