boj s papírem

Na stole leží prázdný papír a já se potichu ptám proč stále tak nepřejícně ječí celému světu svá nenapsaná slova, jež nikdy slyšena natož psána býti nemají. Tužka, jakožto nástroj mé spásy, nechce zvednout své krásné tělo aby snad újmy neutrpěla či nazapomnela své krásy zář. Neúprosně tak bičovány jsou mé uši protože nedokáži vyjádřit pocity své duše, které se jako zrnka máku na vahách emocí mění v hrachové lusky a zpět. Však proto barva, proto štětec, ty mne vysvobodí z té komnaty utrpení, jež papírovou smyčkou zamčena jest na sedm západů. Štětiny po papíře létají jako svoborný orel kroužící nad krajinou a nechávají za sebou stopy mé vášně, duše, pocitů…