zahradní domeček

Na tom kopci omotaném tichem pavučin, stojí starý trouchnivějící zahradní domek a v něm... v něm ještě starší pán. Tvář bledá, oči temné, rty každou chvíli připraveny zvednout se a kousnout. Pán stojí v tmavém hávu sám na rohu domku a v pravé ruce hák. Vidlice na jeho konci se odráží od střepin zrcadla visících na stěně. V levé ruce klacek, na něm maso. Jaké? Mladé? Lidské či jiné? Pohled muže je upřen směrem ke mně… jeho hladové oči projíždí mnou a míří dál do nicoty tmy. Avšak já vím,že má duše je v bezpečí, protože svíčky, jež jeho maso ohřívají, jsou v těsné mé blízkosti a já tedy zbraň proti tomuto netvorovi mám… On se blíží ke mně, otvírá ústa a… povídá: “Mám hlad.. dáš si se mnou?“, načež mi před nos dá kus jeho nepropečeného syrového masa. Můj strach je teď  ten tam… proto sále říkám, že nikdy nedám na lidské vzezření, jelikož srdce má svůj vlastní obal často odlišný od toho vnějšího….