Smutný klaun

Klaun, vždy se usmívá, vždy potěší. Vždy rád zazpívá, zažongluje, ať vkutálí se mu pod ruce balonek, vajíčko, kobliha. Vždy úsměvy po tvářích rozvěsí. Mrkne jedním okem, mrkne oběma, hbitě proskočí kotoulem, klobouček postrčí si do čela. Zakopne o louži, uklouzne na banánové slupce, vykouzlí králíka v klobouku, papírovou růži, cokoli chcete. A kdy by se vám to nelíbilo, probodne si tou růží srdce. Bude narážet do sloupů, tančiti s košťaty, napodobovat chůzi slonů, našívat záplaty. Bude padat, když si řeknete, když si dupnete, když dav zakřičí. Houpat se na hrazdě, až rty skousnete, výšek se zřeknete, celý stan poskočí. A až budete odcházet, budete se radovat. Ale co on? Kdo potěší smutného klauna? Kdo jinak, než se šaškem bude s ním zacházet? Kdo odepne nosánek, klobouček sundá. Zastaví slzičky, vyzuje bačkůrky, umyje barvičky z obličeje? Kdo naplní balonky opět kapsičky? Kdo bude si s ním obyčejně povídat, v létě sbírat borůvky, pohladí tvářičky a v zimě sáňkovat, až sníh vyhladí kopce a pocukruje aleje? Kdo potěší smutného klauna, šaška? Ale co,klaun je přece vždycky veselí! Vždy pofouká bolístku, zažene trápení. Život jako šprým a někdy prostá fraška! Klauni nebývají smutní. Nebo už jste snad viděli nějakého plakat? Ty jistě nic nebolí.

---