Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZelené rukavičky
Autor
Autornez Námý
Na světě je strašně moc druhů bláznů a některých se opravdu bojím.
Včera večer jsem potkal skutečného blázna, paní doktorko!
Proč myslíte?
Pořád na mě křičela. Strašlivě nahlas, zoufale. A takhle křičí jenom blázni, paní doktorko.
Jak vypadala?
Vlastně,…nevím, jak to říct...
Snad jste si jí prohlédl, když vás tak vyděsila.
Ach ano, paní doktorko, prohlédl, to ano. Ale…
Jak vypadala?
Totiž…Taková normální, vlastně ne, normální určitě ne. Víc než normální.
Víte aspoň, co měla na sobě?
No ona jaksi…měla na sobě zelené rukavičky!
To je vše, na co si vzpomínáte?
Ano, paní doktorko, to je všechno…všechno na co si vzpomínám! Ano.
A co na vás vlastně křičela?
Není to jedno?
Není.
Křičela-Podívejte se mi do očí!
A dál?
Podívejte se mi do očí!
To je všechno?
Ne, paní doktorko. Křičela to pořád dokola.
Pak musíte znát barvu jejích očí.
Neviděl jsem je.
Prosím?
Nepodíval jsem se do nich, paní doktorko.
Ach, to možná mnohé vysvětluje, nemyslíte?
Proč?
Možná by stačilo, kdybyste se jí podíval do očí.
To mě v ten moment opravdu nenapadlo, paní doktorko.
To je ale velmi divné.
Proč myslíte, paní doktorko?
Pane Stefernsne?
Ano?
Podívejte se mi do očí.
Vždyť se vám do nich dívám.
Tady máte odpověď.
Vy mě z něčeho podezdříváte, paní doktorko.
Jenom vás nechápu.
Jaký je v tom rozdíl? Vy si myslíte,… že já sám jsem blázen!
Jenom vás nechápu.
Jaký je v tom rozdíl?
Popište mi tu dívku.
Proč, paní doktorko?
Vy totiž něco skrýváte!
Řekl jsem vám všechno. Všechno!
Řekl jste mi, že jste potkal dívku, co na vás křičela, ať se jí díváte do očí. A že na sobě měla zelené rukavičky.
Ano.
To je vše?
Ano.
Na nic víc si nevzpomínáte?
Vzpomínám si na všechno.
Na co?
Na to, co jsem vám řekl.
Proč jste se jí nepodíval do očí?
Já… Co je to za hloupou otázku?
Co je to za hloupou odpověď? Co vlastně tolik upoutalo vaši pozornost, když ne její oči?
Paní doktorko, já nejsem blázen a vy to víte.
Jste si jistý?
Ano.
Pak nepotřebujete, aby vám to někdo potvrzoval.
Ani aby mi to někdo vyvracel! Vy mi nevěříte!
Věříte vy mě?
Cože? Ano, věřím.
V tom případě je naše sezení u konce.
Když myslíte…Tak tedy nashledanou.
Nashledanou, pane Stefernsne.
Věnovala mu jakési synonymum smutného pohledu. Její oči byly modré, blankytně modré. Modře blankytné a blankytně modře upřímné. Upřímně smutné.
Když zaklaply dveře ordinace bohnické léčebny, pan Stefernsn vstal a díval se z okna, dokud přes záclonu olistěných větví nespatřil, jak jeho pacientka odchází. Snad poznala, že jí sleduje, protože pomalu otočila hlavu a, ještě než zmizela za rohem, spěšně mu oběma rukama zamávala. Ne, vlastně ne. Určitě ne, nemávala jemu. Mávala rukama v zelených rukavičkách.