Neberte mi Ferdu

Neberte mi Ferdu

Toho podzimního dne se už rychle stmívalo a budovy autobazaru pohltila brzy tma. Silný vítr, jenž toho dne vál, náhle ustal a barevné vlaječky s logem firmy už jen zplihle visely dolů. Z okolních dubů padaly listy, hrající podzimními barvami. Z dáli byly vidět siluety dvou proporčně rozdílných postav. Netrvalo dlouho a k těm dvěma stínům se přidal i třetí, podstatně objemnější a mohutnější. Vzhledem k místu, ze kterého vycházel, nebylo těžké poznat, že se jedná o majitele zdejšího komplexu.

,,Tak už má mladý pán vybráno?“ , vlídně se otázal pupkatý vlastník a poté vypustil cigaretový dým vzhůru k noční obloze, na níž vzhledem ke značnému přesvícení města, netřpytila se žádná hvězda.

,,Ještě ne. Vedeme tu spolu se synem takovou rozpravu. Nepospícháš na nás, že ne?“ , zeptal se otec a strčil zpátky obě ruce do kapes drahého obleku, aby je trochu ohřál.

Majitel autobazaru nastavil levačku, na níž měl hodinky blíže světlu a dal si při tom záležet, aby na ciferník dopadal co možná největší paprsek z lampy pouličního osvětlení.

,,Akorát čas na seriál. Dneska jen patnáct minut zpoždění. Překonali se. Jen se klidně dívejte dál. Budu u sebe.“ , řekl a zmizel ve tmě.

,,Nechápu, proč mi nemůžeš koupit tohohle sporťáka? Vždyť na to přeci máš! Co já budu dělat tady s tou rachotinou? Je nejmíň dvacet let z módy!“ , vyjel syn na otce.

Otec byl na synovu drzost a nezodpovědnost dobře navyklý, a tak se tomu jen pousmál a namísto, aby synovi vynadal, klidně mu řekl:

,,To jistě měl. Přijde na to, mohl bych mít celej tenhle autobazar. Ale cílem téhle výpravy není koupit ti fáro za dva mega, ale naučit tě, aby sis vážil hodnot a věcí, které ti patří. Abys nepohrdal dary, jež jsou ti nabízeny a nebral to jako samozřejmost. Vše, co ti patří, to zanedbáváš. Na ničem a na nikom ti nezáleží. Nemáš k ničemu vztah. Jsi jenom rozmazlenej spratek bohatýho tatínka a přitom člověku, díky kterýmu tohle všechno máš, nejsi ani schopnej jít dát na hřbitov kytky!“.

Syn na otce jen překvapeně zíral. Bylo to poprvé, co s ním takto mluvil. Ještě nikdy mu nic nevyčítal, jen ho tak prostě nechával růst, jak dříví v lese a věřil a čekal, že se jeho přístup někdy změní. Toho dne měl ale otec pocit, že nastal čas, kdy by měl udělat i něco mnohem víc.

,,Vidím, že nechápeš. Něco ti tedy povím. Posaď se tady na kapotu tohohle auta. Nestarej se, že ji můžeš promáčknout, je to beztak rachotina“ , tón, kterým to řekl, hovořil za vše, syn byl však paličatý a v tomto boji nechtěl prohrát. Sedl si proto na kapotu starého vozu, zatímco otec stál vedle něj a shromažďoval a třídil a uceloval v hlavě myšlenky na vyprávění dlouhého příběhu:

Tvůj děda nebyl, alespoň co se tvých představ týče, příliš vzdělaný člověk. Neměl totiž vysokou školu, neměl dokonce ani střední. Začínal jako dělník na stavbě a co ti budu povídat, jako lehce dvacetiletej kluk, měl co dělat, aby se uživil, a tak musel dřít jako kůň od rána do večera, den co den. Ty ses na ty šedivý, panelákový skvosty nikdy pořádně podívat nebyl, ale věř mi, že tehdy se jich stavělo fakt hodně a dodnes se jich tak úplně neumíme dobře zbavit.

Tvůj dědeček toho zpočátku moc neměl. Navíc do práce musel dojíždět vlakem, protože ani nebydlel v Praze. Auto v té době samozřejmě taky ještě neměl. Nicméně v našem příběhu hraje auto klíčovou roli. O tom ale až za chvíli.

Táta nebyl možná žádný chytrák v tom klasickém slova smyslu, ale práce mu šla od ruky, čehož si nešlo nevšimnout. Najednou už nemusel dřít od rána do večera a ničit si záda fyzicky namáhavou prací, ale teď koučoval všem těm, mezi než ještě nedávno patřil.

Byl to ale dobrý, chápavý a laskavý šéf, kterého měli všichni rádi a jeho povýšení mu z celého srdce přáli. Vždyť byl ještě donedávna jedním z nich.

A teď už konečně do našeho příběhu vstupuje hlavní hrdina: auto!

Dědovy příjmy se zvyšovaly a měl i něco našetřeno, a tak mohl druhý den přijet do práce jako pravý šéf, novým auťákem.

Ty by ses jeho počinu jistě smál a ostatně i pár chlapů ze stavby ho přivítalo drobnými, avšak kamarádskými posměšky.

Jejich novopečený šéf, stavbyvedoucí a pro mnohé skvěle pracující soudruh, přijel na pracoviště novým, nablýskaným a brčálově zeleným trabantem!

Tehdy byl všem dědeček pro smích, on ale moc dobře věděl, co dělá.

Dny plynuly a s nimi zmizely i posměšky, týkající se dědova německého krasavce. Nestalo se, že by děda kdy přijel do práce pozdě, což se nedalo říci o jeho podřízených, ale i nadřízených. Teď to byl najednou on, kdo se mohl posmívat svým kolegům a jejich většinou mnohdy dražším, přesto nespolehlivým vozům, jenž své majitele vinou poruch, oprav a všelijakých výměn, vozily do práce často pozdě.

,,Teda, Fando, já nevim, jak ty to děláš, že ti ten tvůj smradlavej němčour tak pěkně šlape? Mě už se tomu mýmu embéčku dvakrát za poslední půlrok vysral motor. Já fakt nevim, co s tim.“ , posteskl si spolupracovník.

Dokonce i vysoce postavený soudruh s vládní tatrovkou, disponující plynovým topením a přímým vstřikováním paliva, láteřil, jak je cestou na prohlídku staveniště, zradila technika.

,,Plníte pracovní normy na sto dvacet procent.“ , rozhlížel se důležitý soudruh po stavbě a dmul se při tom pýchou.

 ,,Kéž by tak pracovala i naše vládní limuzína. Cestou jsme měli menší problémy s chlazením. Říkal jsem na schůzi již několikrát, že Volhy od našich sovětských přátel, byly by vhodnějšími vozidly, ale to je jako kdyby hrách na stěnu házel. Vy jistě takové problémy nemáte, že soudruhu stavbyvedoucí? Jistě vlastníte spolehlivý vůz.“ , trpce se pousmál na dědečka a ten mu úsměv opětoval o to více, neboť on takové problémy skutečně nemá.

Nakonec soudruh zamával pracujícímu lidu, který mu mávání nadšeně vracel a nasoukávající se do černé tatrovky, odjel pryč. Děda nemával, ale usmíval se o to víc, protože ho hřálo vědomí, že na jeho malého trabiho je skutečný spoleh.

Když večer opouštěl stavbu a vracel se domů, po cestě ho přepadl silný déšť.

Ztišil proto rádio, aby se mohl naplno věnovat řízení a namísto toho dal do pohybu stěrače, které spokojeně a s klidem londýnského ,,Velkého Bena“ , bimbaly sem tam, tam sem a zase zpět.

I přes veškerou snahu stěračů a dálkových světel, toho děda mnoho neviděl.

Nic proto neriskoval a raději zastavil u krajnice.

Vypnul motor, světla však z důvodu bezpečnosti nechal v pohotovosti a obě ruce mu zůstaly ležet na volantu.

Jen tam tak seděl v autě a spokojeně se usmíval a naslouchal bubnování dopadajících dešťových kapek na střechu svého vozu.

Byla to jedna z těch chvilek, kdy má člověk pocit, že je naprosto šťastný a vůbec nic mu nechybí. Snad jen, kdyby se mohl o všechnu tu radost s někým podělit…

A říkej, si teď, hochu, co chceš, ale ten den potkal dědečka učiněný zázrak.

Vydělával dost peněz, radoval se z dobře odvedené práce, měl spolehlivý automobil a pořídil si i malý domek blíž ku Praze.

Ale byl na to všechno sám. Měl tolik práce, že nad tím dosud nikdy nestačil ani přemýšlet. Jak tam tak seděl a čekal, až ustane déšť, pojednou ho začal přepadávat smutek.

,,K čemu jsou mi všechny ty peníze, když nemám nikoho, komu by mohly udělat radost. A lásku si za ně beztak nekoupim“ , pomyslel si tehdy v duchu dědeček.

Déšť neustával a smutek byl proto ještě hlubší. Dědeček se díval před sebe a neviděl nic než silné provazy padající vody, stékající na čelní sklo trabanta.

Čím déle se díval, tím lépe mohl rozeznávat obrys před ním se rýsující postavy.

Světlomety vozu konečně poodhalily postavu zcela. Byla to žena a stála tam vedle autobusové zastávky s rozevřeným deštníkem, čelícím mohutné salvě dešťových kulek a v záplavě jasného světla, jímž ji vůz ozařoval, zdála se být až andělská.

Dědeček zprvu myslel, že snad usnul a že se mu to jen zdá. Teprve, když se na něj žena otočila a dlouze ho obdařila jejím modrookým pohledem, kvapně vyběhl z auta ven a honem se té záhadné ženě nabízel, že ji odveze kamkoli si bude jen přát, hlavně ať nezůstává na tom hrozném dešti, že žádný autobus ji dneska už stejně nepojede a ať nastoupí, jinak že bude nemocná a přižene si zápal plic v tomhle nečase.

No a jelikož se tahle tajemná kráska měla později stát mojí maminkou a tvojí babičkou, dědovu nabídku přijala. Zjevně usoudila, že člověk, co jezdí v zeleném trabantu, nemůže být, jak jinak než dobrák. Dědovi se cesta nakonec pořádně protáhla. Slečna byla totiž až z Brna a dědův čtyřrychlostní krasavec byl rád, když se mu ručička na tachometru přiblížila alespoň k magické trojciferné hodnotě.

To ale dědečkovi absolutně nevadilo, aspoň mohl svou budoucí nevěstu lépe poznat.

Povídali si celé hodiny a přes nesmělé a ostýchavé začátky, měli po chvíli pocit, že jeden na druhého čekal celý život. Od té doby už dědeček nebyl nikdy sám. Od té doby byli s babičkou jedno tělo, jedna duše a hlavně, od té doby mohl dědečkův trabi uplatnit to, k čemu byl stvořen a taky to, co má ostatně i ve svém názvu – být dobrým společníkem a osobním strážčem.

Kamkoli se dědeček s babičkou vypravili, tam je jejich věrný společník následoval.

V zimě, v létě, ve dne, v noci, za sucha i za deště, pokaždé tam pro ně bez remcání byl.

Odpustili mu i jeho pomalost, trochu toho nepohodlí, stejně tak mrňavoučký interiér a typický hluk a zápach. Vše šlo na úkor jeho lásky, spolehlivosti, vděčnosti a věrnosti, kterou trabi vůči tvým prarodičům choval.

Děda se sám divil, jak je možné, že bez nějakých složitějších a náročnějších oprav, jim tak dobře a poctivě slouží už bezmála padesát let.

Trabiho dny, pro jehož všestrannost si od babičky vysloužil přezdívku ,,Ferda“ se ale už chýlily ke konci. O tom však nikdo nevěděl, neboť Ferda si nikdy na nic nestěžoval.

Toho dne byli dědeček s Ferdou sami. Babička na ně již čekala doma s šálkem horkého čaje a s tácem domácích sušenek. Na Ferdu pochopitelně čekala vyhřátá a útulná garáž. Němci si na čaj ostatně ani moc nepotrpí.

Bylo kolem Vánoc a dědeček jel zrovna babičce koupit nějaký dárek pod stromeček.

Kdyby cestou nezahlédl několik poutačů a rozsáhlou vánoční výzdobu, jíž bylo poseto celé město, ani by jeden nepomyslel, že jsou Vánoce.

Po sněhu ani památky. Celé dny jen pršelo. Ten den kupodivu nepadla ani kapka.

,,Aspoň jsou cesty suché a dobře se mi domů za babičkou pojede“ , pomyslel si tehdy dědeček.

Z Prahy to měl k sobě domů jen necelých dvacet kilometrů. Pro Ferdu to ale najednou bylo, jako by měl ujet kilometrů nanejmíň tisíc. Škytal, škubal a házel s sebou a motor se mu zadrhával a nepříjemně to v něm rachotilo.

Dědeček začal mít o Ferdu starosti a proto chtěl na nejbližším vhodném místě raději zastavit, aby se Ferda netrápil. Ten mu však během chvíle usnadnil rozhodování a zastavil se rovnou uprostřed silnice.

Poslední, co od něj děda slyšel, bylo definitivní zadrhnutí motoru a i tohle bylo ze strany Ferdy provedeno rychle a okamžitě, skoro jako by se svým umíráním a následnou smrtí nechtěl nikoho obtěžovat.

Jeho dvoutaktové srdce bilo toho večera naposled a jeho upřímné, dobrácké, kulaté oči se již neměly více rozsvítit.

Auto, co nikdy nerezaví, teď mělo putovat do starého železa.

Děda vystoupil z trabiho a spustil se na něj prudký déšť, který se rychle smísil s dědovými slzami, kanouce mu tváři. Ferda pro něj byl něco víc než jen auto a teď už tu pro něj není.

Podle předpovědi nemělo tehdy pršet, ale počasí si nejspíš přálo plakat společně s ním.

Přivolaná odtahovka měla dorazit do půl hodiny.

Během čekání se dědovi promítly všechny ty krásné chvíle, prožité s Ferdou, později i s babičkou a v neposlední řadě i se mnou.

Když se to stalo, šprtal jsem se zrovna na koleji ekonomiku a nevěděl jsem nic.

Děda nechtěl čekat, až se objeví žlutí andělé a už jen konstatují Ferdovu smrt. Vydal se proto tedy sám na cestu domů.

Bylo to asi ještě patnáct kilometrů, ale v jeho letech a v tom psím počasí, to nemohl zvládnout. Brzy ho opustily síly a svalil se bezmocně na zem. Jeho lidské srdce mu podobně jako před chvílí to dvoutaktové Ferdovo, vypovědělo službu.

Déšť vystřídalo husté sněžení. A jako bílý popel nyní sníh zasypával dědovo mrtvé tělo.

Ještě než sešrotovali Ferdu, volali babičce,že v palubní přihrádce, vedle přístrojové desky, našli malý, uzamčený kufřík na heslo. Babička heslo neznala a o kufříku nic nevěděla, ale zkusila to první a jediné, co ji v tu chvíli napadlo. Jak jinak. Za vším byl Ferda. V kufříku nakonec bylo víc než milion korun, co stihl děda za celý svůj život uspořit a což byla v té době ještě poměrně velká suma peněz.

Babička žasla, jak mohl děda po celou tu dobu vozit v autě víc jak jeden milion korun, nic jí o tom neříct a hlavně nebát se, že by to mohl někdo ukrást. Ale o to už se strážce Ferda uměl dobře postarat. Do trabanta, jestliže to není vidět na první pohled, můžete uložit prakticky cokoliv, nikoho by ani ve snu nenapadlo, chtít vykrást tohohle bakelitového veterána.

Děda byl prostě chytrej a ani k tomu nepotřeboval školy.

O ten milion jsem se měl dle dědovy závěti rozdělit společně s babičkou, ale ta mi nakonec celou částku přenechala a jelikož tam v té přihrádce děda nechal i něco mnohem víc než jen ten milion korun, můžem tu teď my dva spolu klábosit na téma: ,,proč mi ten můj fotr nechce koupit drahý auto, když má prachů jako sraček“.

,,Co, co to tam eště nechal?“, vyzvídal syn, který byl od pohledu jako vyměněný. Příběh na něm nenechal jediné oko suché.

Otec v domnění, že to syna stejně nebude zajímat, jen tak odsekl:

,,Ale, jen takovej kus papíru. Klidně si ho nech, esli chceš. Já už ho nebudu potřebovat“ , a předal synovi zubem času poznamenaný papír.

,,Pět zákonů o zlatě“ , četl syn nahlas tučně vytištěný nadpis.

Otec si sáhl do peněženky pro kreditní kartu a podal ji synovi.

,,Já už teď musim jít. Víš, jak se s ní zachází. Kup si jaký auto chceš“. , tak řekl a zmizel ve tmě.

Syn chtěl otce zadržet, ale ten se mu rychle vytratil.

Na obloze se objevily černé, strašidelně vyhlížející mraky.

Syn počal pročítat list s pěti zákony o zlatě. Ozval se silný úder hromu a na hlavu toho nevděčníka se rozbombardoval déšť. Stál tam takhle opřen o onu rachotinu, na jejíž kapotě si před chvílí vyslechl dědečkův dojemný příběh, ještě několik desítek minut. Papír měl za tu dobu nesčetněkrát pročtený a jeho obsah znal již téměř nazpaměť. Stále se mu však nezdálo, že zcela správně chápe jeho smysl. Teprve, až když byl promočen na kost a zuby mu drkotaly zimou, pochopil.

Druhý den, když se otec díval na stav svého bankovního účtu, ze kterého podle předpokladů kupodivu nezmizelo několik miliónů, ale sotva pár desítek tisíc, nemohl se dočkat, až se vrátí domů a vyslechne si svého syna, jak naložil se včerejšími radami, jež mu dal.

,,Pochopil jsem pět zákonů o zlatě!“ , nadšeně se chlubil syn.

,,A co z nich tedy plyne?“ , radostně se dotazoval otec.

,,Že, když auto, tak z Německa, ty vydržej. Jako dědečkův Ferda. Nakonec sem si koupil tu rachotinu, na který sem celou dobu seděl. Jezdí bezvadně. Je to super auto! Ten papír mi otevřel oči. A z toho příběhu sem se naučil vážit si všeho. Je při tom jedno, kolik co stojí. I s levnejma věcma se daj prožít krásný chvíle. Jako děda s Ferdou!“

Otec se tomu upřímně zasmál:

,,Vole…“ , a pak syna objal a pocuchal mu ten jeho těžce emařský účes. Synovi to ale vůbec nevadilo. Vždyť vztahová mezera, která se mezi ním a jeho otcem do té chvíle beznadějně prohlubovala, byla teď najednou rázem mnohem menší, než mezera mezi předními zuby, kdejaké populární zpěvačky a to za to stojí přeci!