Dotyk

..ještě že jsou ty indispozice...

Betonový hrudník

mě stáhl k  zemi. 

Zašlapu se do chodníku.

Stanu se šedou, lepkavou skvrnou.

Poslední tiché přání:  "Prosím, ne ... beru fakt cokoliv."

 

Něco mnou projelo.

 

Dotklo se srdce.

 

Vidím, že můj pancíř se skládá

z bílých pavučin.

Směsně umotané nesvěty.

 

Umyla jsem podlahu,

upekla koláč,

zavolala mamince.

 

No, sama bych na to nepřišla.

 

Všimla jsem si lidí.

Předtím jsem si asi zacláněla.

 

---

 

 Zase obrůstám.

Vím, že pavučiny mohu

jednu po druhé

rozfoukat.

 

Pořád ho cítím. 

---