11 esejů o smyslu života aneb o smrti trochu jinak

„11“

Aneb jedenáct esejů o smyslu života

či o smrti trochu jinak

Obsahuje :

I.                  Princip obětního kozla

II.               Framing aneb kouzlo konečnosti

III.           Stávání se konkrétním

IV.            Svoboda a ten druhý

V.               Smrt a bludné emoce

VI.            Andělský syndrom a popírání reality

VII.        Zjevování se smyslu

VIII.     Paralyzující úzkost

IX.            Nepoznaný

X.               Staré a nové

XI.            Požehnané chvíle volna

Esej I.

Princip obětního kozla

Napadlo mě, že princip obětního berana či kozla funguje i v rodinách, ale nejde v něm jen o vědomé přenesení všeho zla na druhého a s ním i o jeho zničení, ale většinou jde o nevědomé přenášení nejen přání, aby ten druhý umřel, nýbrž i celého stínu, všeho nechtěného a nesnesitelného, co nechceme a neumíme umisťovat v sobě. Čistíme se přes druhého, který se tak stává obětí. Nevím, jestli se to dá takto zobecnit, totiž zda to funguje v každé skupině či v každém vztahu. Ale je možné, že něco takového se dělo tehdy u nás doma?

Hned mě k tomu napadlo, jak dravá zvěř skolí ze stáda kopytníků nemocného jedince, který se belhá za prchajícími druhy. Taky ho tak trochu obětují, taky o tom vědí. Ale nezatěžuje to jejich svědomí, protože si prostě řeknou, že to tak chodí, že to tak je.

U nás nikdo neuměl zacházet se smrtí a s nepříjemnem. Ale kam se měla smrt vrtnout, kam se měla schovat, kde měla složit hlavu, když jsme jí odevšad vyháněli, když jsme ji tak ostentativně přehlíželi? Nakonec si našla místo, bylo to jen malé místečko uprostřed Evina dětského srdce, ale to jí jako úkryt bohatě stačilo.

Nechali jsme Jezinky Evu unést. „Vemte si ji, stejně je nemocná!“ strkali jsme jí před sebou. Vystrčili jsme Evu ven, jako jsme to dělávali se smrtí a se vším, s čím jsme si neuměli poradit. Vystrčili jsme ji ven na vítr a ten neváhal ani na okamžik a svými mocnými pažemi ji objal a odnesl ji do říše stínů.

Nechali jsme vlka, aby si vzal jedno nemocné kůzlátko, abychom měli od něj pokoj.

Problém je však v tom, že pokud není rituál obětního kozla dělán vědomě a určitým způsobem, ba co víc, pokud je úplně nevědomý, pak to se všemi zúčastněnými dopadne podobně jako s obětovaným. Nejen, že se nezbaví všeho zla, ale zatíží se vinou ze smrti obětovaného. A ještě k tomu se pak příšerně bojí smrti, taky se bojí vlka a Jezinek, pořád se ohlíží, jestli po něm taky nejdou. A takto se bojí i o druhé lidi, o všechno, co vytváří, co prožívá. Bojí se, že to zmizí. A docela dobře to řekla H., totiž že děti si myslí, že jsou všemocné. A když ne oni, tak jejich rodiče. A když pak přijde něco jako tato náhlá smrt jednoho z nich, tak je to velká díra do jejich důvěry v tuhle všemocnost.

Ano, už tu není samozřejmé bezpečí dětství, už tu není jeho bezprostřednost a bezproblémové plynutí. Obři zklamali. Nebyli schopní uchránit jednoho z nás před čímsi strašlivým, před smrtí, kterou ani jeden z nás není schopen uchopit v její skutečné povaze a každý z nás si o ní vytvoří svůj osobní mýtus. Pro koho si přijde teď? Všichni jsme náhle ohrožená kůzlátka, pro která si může přijít v každém okamžiku strašlivý nenasytný vlk. Každý z nás se stal třesoucím se kůzlátkem, které už předjímá svou smrt, protože si po svém představuje, jak uchvátila sestřičku.

Ale hned mě přišlo nápadné to, jak jsem popisoval smrt a její nesnáze s vrtnutím se někam, že je to přesně onen druh pocitu, který jsem tuhle popisoval M., který jsem měl ráno i v poledne, který možná v sobě mám stále. A snad souvisí s tím, že se nemají kam vrtnout různé špatné pocity, různé myšlenky, které se mi nehodí do krámu, že je to skutečně svým způsobem sama smrt, co neví, co se sebou. Chudinka. Možná, že je to smrt Evy, se kterou si nevím rady, což znamená taky to, že ji neumím nikam umístit, takže se nakonec chová jako mrtvý, který nedošel pokoje, jehož duše tu stále bloudí a nemůže do světla, jak se říká. A když neumíš něco umístit mimo sebe či tomu v sobě přisoudit nějaké místo, pak se tím staneš ty sám. Staneš se svou mrtvou sestrou, staneš se vyfantazírovaným způsobem její smrti, staneš se třesoucím se kůzlátkem, který neví dne ani hodiny. Staneš se démonem smrti. A protože si tohle všechno prostě nemůžeš dovolit přiznat, nesmíš to vědět, protože by tě to zničilo, žije si to v tobě všechno své vlastní příběhy a ty z nich víš jen to, co se dostane na povrch vědomého prožívání. Ale to si stejně vysvětlíš nějak jinak.

 Esej II.

 Framing aneb kouzlo konečnosti

Včera jsem se v noci díval na film o upírech a v jedné chvíli mi u něho zasvitlo poznání čehosi. Jak jsem minulý týden přišel na to, že tu budu jen dočasně a pak se přemístím do Prahy, pomohlo mi to v tom, že si to tu dokážu víc užít, že můj pobyt zde není zatížen nedohlídnutelností svého konce. Už to tady není tak bezútěšné, když pomyslím, že tu budu třeba už jen měsíc - až je mi to trochu líto.

Ve větším měřítku mě něco podobného napadlo včera u filmu : vždyť můj život je taky takto ohraničený, taky není bez konce, můj úkol není nekonečný, má mise bez cíle. Vždyť nejen, že smrt může přijít kdykoli, ale i já sám jsem schopen ji přivolat. Vzpomněl jsem si na Seneku, jak říká, že brána je vždy otevřená, že je jen na nás, jaký a v jaký čas si zvolíme odchod.

Tato perspektiva, jakkoli pro běžného člověka pochmurná a nepříjemná, může být pro zralého člověka velmi posilňující. Mnoho jsem napsal o smrti. Ale včerejší poznání bylo toho druhu,  který bychom mohli nazvat “bytostné“ či dokonce “ léčivé“. V jiné situaci a jen tak někde čteno se zdá být ono uvědomění si své ohraničenosti smrtí čímsi triviálním, ale v určitý moment se může stát tato pravda pravdou přivtělenou, pravdou spásnou.

Taky si uvědomuju, že to může být i vstřebaný zážitek se sršni, který tu z této myšlenky promlouvá. Vždyť co jiného mi postavil před oči něž právě moji konečnost - a tím mě poněkud zbavil oné perspektivy “ falešné věčnosti“ ( jak jsem to sám v jednom z textů pojmenoval ), totiž jakéhosi nekonečného pohledu na věci a na vše, co prožívám, který snad ulehčuje od bolesti tím, že vše zlehčuje a vidí hned z výšky a umí pohrdavě mávnout rukou nad vším jako nicotným a malicherným, ale právě tímto věcem a prožitkům bere váhu, bere životnost, bere opravdovost. Tato “věčnost“ je vlastně takovým upírem, který vysává ze všeho krev života, aby toto nebylo tak nebezpečně závažné, tak zavazující, tak připomínající malou smrt. Paradoxně však tato obrana před malými smrtmi, které s sebou přináší život, natolik život umrtvuje a zneskutečňuje, že je pak daleko více protkán smrtí a bezútěšností nicoty, než život mající váhu každodennosti.

Jinak toto rámování ( framing ) a jeho blahodárný účinek, známe z “časového stresu“. Asi ti téměř každý tvořivý člověk potvrdí, že daleko nejlépe se tvoří, máš-li definován termín, do kterého má být to či ono dokončeno. Často jen stačí, že víš, že odpoledne máš někam jít - hned se to líp píše, tvoříš navzdory času ( či právě s jeho přispěním?)

Toužíme-li po nekonečnosti, po věčnosti, po nesmrtelnosti - musíme si dávat pozor na to, abychom neztráceli z očí váhu všeho, co činíme. Vždyť už asi ani nebudeme mít šanci činit jinak. Napadá mě teď, že Nietzscheova myšlenka věčného návratu téhož je tomuto velmi blízko ( ačkoli je to takový rozšířený kategorický morální imperativ Kantův ) - žij a čiň tak, aby si o všem, co činíš mohl říci: chci to na věčnost. Musím se do N. podívat, protože ten si nejvíce uvědomoval tuto ztrátu závažnosti věcí, mizení hodnot ...a hledal recept, jak tuto váhu ( hodnotu ) našemu životu dát.

Ale chtěl jsem cosi víc s tím „rámováním“.  Chtěl bych, aby to byl uznávaný koncept, aby to byl základ nové terapie - i takto přemýšlívám. V takových chvílích cítím závan génia a cítím se velký a důležitý. Jistě, nemůžu stavět na jednotlivých záblescích poznání - zde se ukazuje asi má grandiozita jako protiklad mého znehodnocení. Ale snad by se dalo vypozorovat, co mi pomáhá k lepšímu sebevědomí a na tom více pracovat. Dlouhodobě to jsou právě tyto myšlenky, tyto náhledy, vhledy.

Je rámováním např. i psychiatrický návod na depresi, který nám radí, abychom si udělali program a ten dodržovali ? Ne, to není framing, nýbrž jeho moderní náhrada. Do této poučky se promítá dnešní životní styl, který nám diktuje, abychom „fungovali“, abychom postupně vůlí zvládli ...Co ? Zhroucení vůle ? Teď nepopírám účinnost onoho sebe-programování při depresích.  Ale mám za to, že framing je někde pod tím. Ono programování by mohlo být jednou z aplikací framingu, ovšem aplikací, která příliš nevysvětluje a je toho druhu, jako prášek na bolest či jídlo na úzkost. Ano, člověk se musí nějak nastartovat, musí mít pro co vstát z postele. Ale zrada sebe-programování a jeho slabina tkví v tom, že je vlastně pokračováním minulého, zatímco deprese je konec minulého a úsvit budoucího, alespoň já ji takto chápu. (V jistých kruzích je sám o sobě depresivní výraz deprese nahrazován daleko povzbudivějším výrazem „psyho-spirituální krize“, ve kterém je daleko více zohledněn ten budoucnostní rozměr, naděje, šance třeba i na něco lepšího.)

Deprese je nástrojem individuace, je skalpelem, který může oddělit já od ne-já, je šancí, ve které můžeme něco změnit. Nakonec deprese není žádnou nemocí, jak to uvádí každý leták a poučka ( v různých poučkách o depresi je ovšem spolu s pojmenováním deprese coby nemoci kladen důraz na její závažnost a je tím odlišována od pouhé krátké situační „depky“ ).

Deprese je stavem našeho já, je voláním našeho já po sobě samém. Nastlalo období černé práce na sobě. Nemusíme jít k mystikům, abychom pochopili, že ze sebe skutečně musíme oloupat vrstvy ne-já, abychom našli sami sebe ( svatý Augustín takto loupe cibuli, aby se dostal k duši, k bohu ).

Ale co je framing ? Framing vychází z velmi prostého , ale přitom o to závažnějšího náhledu nejen vlastní smrtelnosti. Je to jinak pojmenované „bytí k smrti“ Heideggerovo či jiných filosofů? Framing v sobě nese možnost náhledu a povznesení se, ale zároveň není pouhým poletováním, protože má u nohy uvázané to nejtěžší závaží - závaží smrtelnosti.

Možná si to ani neuvědomujeme a rozhodně si to nepřiznáme, že totiž zapomínáme na smrt, jak to jen jde. Na jednu stranu jsou tu umírající lidé kolem nás, zprávy o zabitých vojácích a civilistech někde ...Toto zapomínání na smrt sice na jednu stranu ulevuje a pomáhá v „braní všeho tak, jak to přichází“, ale na druhou stranu zbavuje života hloubky, kterou marně hledáme všude jinde, než ve smrti, v konečnosti. Kde by si ty hledal hloubku? V básni ?V prožitku jednoty s přírodou ? V podnětném rozhovoru s přítelem ? V meditaci?

Tvrdím tedy, že bytostné uvědomování si smrtelnosti všeho, tedy dočasnosti všeho, zvláštním způsobem prohlubuje prožívání , prohlubuje perspektivu, se kterou se díváme ne věci, lidi a činnosti. A dokonce u některých z nás pomáhá k opravdovosti, k žití sebe samých ( a to neznamená, že nás nabádá k egoismu, což nastíním dále -rozhodně neponouká k onomu „urvi co můžeš, za chvíli po tobě bude veta“), k silnému, bolestně- slastnému milování bližních atd.

Ale stále jsem si neodpověděl na otázku, proč právě framing. Framing je pojmenováním toho, k čemu dochází při trvalejším držení perspektivy smrtelnosti - smrt totiž má tu sílu a to kouzlo, že rámuje. ( Kdysi jsem psal „o neexistenci smrti“, ale to jsem se zabýval smrtí coby odděleným „potom“ , co má nastat po životě - nikde jsem ji tam nenašel, ani v okamžiku „ smrti“ ne. Tady ale mluvím o něčem jiném - našel jsem smrt coby agenta života, smrt uprostřed života, smrt jako jiné pojmenování pro život. Stále se zaklínáme slovem život, říkáme se slzami v očích, jak život milujeme - a máme pomalu za hřích, když přitom pomyslíme na smrt. Ale zbytečně, protože to, co neustále prožíváme, je smrt-život.)

Smrt tedy rámuje. Co to znamená? Co je to vlastně rám ? Co je to rámování ? Rám obrazu dává určité hranice. Ale nejen to, často rám velice změní samotný obraz. Jsou tedy různé druhy rámů. Jsou také různé druhy rámování. Dá se toto připodobnění  k fyzickému rámování použít i u našeho rámování ( framingu )? Možná, že bychom mohli říci, že máme dobré a špatné rámování, bytostné a náhodné. Například výše zmiňované sebe-programování je takovým špatným rámováním, které prostě jen tak náhodně krájí do času a kouskuje ho, aby nebyl tak nepřehlédnutelný a nedrtil nás svou velikostí, kterou v mysli neumíme naplnit (viz má falešná věčnost). Máme také pravé a nepravé prožívání své smrtelnosti ? - Jistě. Skrývá se většinou ve větách typu: „Smrt ? - Tu už dávno neřeším, to mám už za sebou. Prostě jednou umřu a je to. Co s tím nadělám?“ Takovéto prohlášení je důkazem toho, že člověk nežije svoji smrt, jeho život není prohlubován perspektivou smrtelnosti, protože smrt vytlačuje ze života, “ neřeší ji“ , protože ji má za něco, co potom přijde… ale co on nadělá ? ( neřeší to, protože taková smrt vlastně není, jak jsem o tom psal ). 

( Zde mě napadá, jak různé způsoby náboženského pojímání života po životě dávají před oči smrt coby život a vůbec uvádějí do života smrtelnost, ale podivně převráceně - smrtelnost vytlačují podobně, jako naše běžné vědomí. Chtěl jsem, aby tato poznámka vyzněla ve prospěch náboženství. Na jednu stranu je tu smrt vlastně stále před očima - díky tomu, co má po ní následovat či díky okamžiku smrti, který je často rozhodující či zase ... Člověk si takto hledí smrti, ale ne jako jí samé, ale jako jiného druhu života , který má následovat po tomto. Není to ale další druh špatného rámování ? ) 

Dostali jsme se docela daleko. Teď tedy zbývá pojmenovat pořádně onen „good framing“ . Good framing se ale „nedělá“ , ten se přihází. Je to tak? Tak jak může být koncept dobrého framingu pomocníkem v terapii? Můžeme o něm vědět, radovat se, když se začíná v nás či

v klientech projevovat, nebát se, když se nás ve svých začátcích zmocní pravou silou umírání.

Esej III.

Stávání se konkrétním

Ať už jsem demoralizován a zničen bojem s úzkostí jakkoli, jednu věc si musím přiznat: rozhodně se nenudím. A přitom nuda byla donedávna největším spojencem úzkosti, ba se od ní jen těžko rozeznávala. Pro oko nezúčastněného přihlížejícího se v mém životě zase tolik neděje, rozhodně nejde o nic tak vzrušujícího, co by stálo za zmínku v televizních novinách. Nic světoborného! Ale pozornější divák by si všiml obrovských změn, které probíhají na viditelné i neviditelné úrovni. Posouvají se celé zemské desky, objevují se praskliny tam, kde byla doteď vzdorující houževnatá masa, zatímco se jinde postupně vyplňují a rovnají drobné i větší hrboly, boule a prohlubně. Něco se děje. A to je dobře.

Nebojím se tolik. Úzkost se mi stává čímsi známým. Čekám. Ale čekám spíše s nadějí než s obavami. Stojím a čekám. Stále znovu mě život překvapuje už jen tím, že je. Překvapuje mě samotná existence, o to více pak moje.

Jsem. Ale co to znamená? K čemu mě to zavazuje? A zavazuje mě to vůbec k něčemu? Jsem. A co s tím? Život je cosi, s čím nevím, jak si počít. „Co si jen počnu?!“ platí pro mě. Co počnu? Co ještě udělám a co neudělám? O co se budu pokoušet? A budu se vůbec o něco pokoušet? Neprožil jsem toho už dost a dost? Proč beru téměř za samozřejmé, že tu má život pro mě něco nového a dobrého přichystaného? Proč jsem vždycky znovu překvapený, když tomu tak není? Třeba mám jen pár chvil k žití. Co bych řekl o svém dosavadním životě? Jak jsem žil? Kdo jsem byl? Kdo jsem byl z hlediska druhých lidí? A kdo jsem byl pro sebe? Kdo jsem? Kdo jsem pro sebe sama?

Nevím. Když se ptám na sebe samého, tak se před sebou ztrácím. Či lépe – vůbec se neobjevuji. Jsem? Jak vím, že jsem? A jak vím, kdo či co jsem? A co mám brát za platné? A když už dospěju o sobě k nějakému závěru, co mi to prospěje? Učiní mě to šťastným, lepším, pevnějším? Nebo se jen motám v přemýšlení o sobě, ale hledám se tak vlastně tam, kde se nemohu nalézt? Jako když hledáte nějaké městečko tam, kde vůbec není a nikdy nebylo.

Možná, že je tohle všechno blábol. Možná, že se snažím nebýt, přesvědčit mého imaginárního nepřítele, že vlastně nejsem, jako jsem se přesvědčoval o neexistenci smrti. Možná, že toto mé psaní o ničem, o sobě a mých pochybnostech o vlastní existenci vychází ze strachu, že budu zahlídnut, že se stávám příliš konkrétním, a tedy zaměřitelným a posléze zničitelným. Sežerou mě zaživa.

Stávání se konkrétním. Stávání se sebou samým. Stávání se vůbec. A kdo jsem byl doposud? A kde jsem byl? A v čem je vlastně tak nebezpečné „být“?

Esej IV.

Svoboda a ten druhý

Každý má právo na svůj život, paradoxně se tu dostávám až ke skutečnosti, že nehledě na to, jak nepřípustné je z hlediska smluvené lidské morálky nějaké lidské počínání, z hlediska individuálního života na ně má každý právo. Protože to, že si volí – a předpokládejme, že si člověk do jisté míry může volit – způsob svého života, jak si ho prožije, co si s ním udělá, jestli se zabije, jestli se pokusí z něj udělat klenot, pomáhat druhým, zalézt si do jeskyně a už z ní nevylézt, prostituovat se, zabíjet, zneužívat děti, mučit zvířata, tedy do toho, jak si se svým životem člověk naloží, nám nic není.

Ovšem to je neúprosná logiky individua, která vždy do jisté míry platí, ale čtenáři, který čte tyto řádky, tu jistě něco neladí, stejně jako mě tu něco nesedí. Ať si dělá kdo chce a co chce, ale co když jeho jednání poškozuje mé milované či mě samotného? Co s tím? Ukazuje se, že pravá morálka začíná až u druhého. Co se týče jednotlivce, ten si může dělat, co se mu zlíbí, ale problém je ten, že není na světě sám, že nejen on má možnost volby, nejen on pociťuje libost a bolest, není tu prostě sám.

Člověk si může namlouvat, jak je svobodný, když si bez ohledů na druhé dělá to, co se mu zlíbí. Ale přitom je daleko nesvobodnější než otrok na galejích, protože nikdy nevyšel z vězení sebe samého, otročí svému úzkému světu, podivně nabubřelé a více či méně náhodně zvolené libosti. A protože hledá svobodu a blaženost ve svém osobním hédonismu, skončí špatně. Pohár rozkoše nejen vyschne, ale jeho obsah mu brzy zhořkne. Štěstí je totiž polní kvítí, které kvete mimo pečlivě udržovanou zahrádku svého ega, štěstí je cosi, co má s morálkou společné mimo jiné to, že k němu je zapotřebí více než jednoho.

Esej V.

Smrt a bludné emoce

Dvě věci. Smrt jako cosi reálného, o čem píšu, s čím se střetávám, s čím se smiřuji. A pak: „Teď jsi na řadě ty! Už se chystej! Půjdeš tam, kam jsem si odnesla tvou sestru, kam jsem si odnesla tetu, dědy a babičky, strýce a všechny ty, co se o nich tak směšně říká, že zemřeli!“ Jakoby mi měl někdo sdělit coby zástupce smrti, coby jen náhodně vybrané rty, přes které to smrt procedí.

Co se týče myslivce a čerta. Dnes měl T. dobrý postřeh, že totiž čert chodívá převlečený za myslivce. Je možné, že jsem toto viděl jako malý v pohádce. Pak není divu, že si možná na jakési dospělému a racionálnímu uvažování se bránící a nedostupné úrovni stále představuji, že si mě může odnést čert kamsi jinam, někam mimo život, že všude vyhlížím tohohle čerta, který bude jen plnit příkazy, bude jen vykonavatelem děsivého rozsudku, který nad mým životem vyřkl bůhvíkdo a bůhví-za-co.

Ještě než to obrátím na sebe, totiž jaká část mé osoby může něco takového chtít, jestli třeba nějaký hrozivý zlý introjekt, od kterého bych se měl vědomě oddělit, ještě předtím mě napadá další souvislost. Ten strach, že mě vyhodí z podnájmu, může být strachem, že mě vyhodí z těla, že mě zabijí. Protože byt může symbolizovat tělo či vůbec jakousi schránu bytí. Odsuď také plyne odpověď na otázku, kdo a za co by mě chtěl zabít, kdo a za co by mě mohl odsoudit k vyražení z těla, k smrti. Ve snu je přeci ta strašlivá znetvořená mrtvola! Je zřejmé, že ji tu já schovávám před světem i sám před sebou. A bojím se, že ji najdou a odsoudí mě. Ba co hůř, že už to vědí, že si každou chvíli pro mě přijdou. Potvrzení nalézám i ve snech na podobný motiv. V jednom z nich objeví můj kamarád někde v kuchyni taky mrtvolu.

Ale kdo to je? Koho jsem takto zabil a schoval? Matku? Je možné, že jsem ve vzteku hrozným způsobem zabil matku a tu jsem pak schoval do sporáku, do trouby. Jako bych jí chtěl upéct a sníst? Do trouby se přeci dávají-schovávají kusy masa, mrtvoly zvířat. Změní se tu k nepoznání a pak se jedí.

Takže je tomu skutečně tak, že jsem se podobně jako před rokem dostal až

k mrtvole, ale tentokrát nejde o otce, ale o matku? A jak to jde udělat, že člověk někoho v myšlenkách zabije, ale přitom s ním žije dál? Není v tom žádný rozpor v případě, že mrtvolu schováš před zděšeným vědomím. Je taky možné, že ve chvíli, kdy jsi zabíjel, jsi nebyl při sobě, že to proběhlo nevědomě, takže pak nevědomě došlo i k uschování, ale později také k hrozivým úzkostem a pocitům viny za cosi, co jsem si nemohl či nechtěl pamatovat.

Jak říci o něčem takovém, že se to stalo? Stalo se to, ale ne na fyzické viditelné úrovni. Stalo se to na úrovni myšlení, možná, že jen na úrovni pocitů, možná skutečně úplně nevědomě. Ale můžu proto jen tak říct, že se to nestalo? Jaká realita rozhoduje? Jaké činy více rozhodují o mých pocitech, o mých úzkostech? Ty na fyzické úrovni se zjevivší a sem dotažené? Nebo ty, které se stanou v prostoru mého vnitřního prožívání? I tady se zdá, že často to, co se děje vevnitř- a tedy z velké části nevědomě, má větší váhu a větší dopad na celek osoby, než to, co se odehrává venku a vědomě. Skutečně tedy platí ona Jungova metafora o vědomí jako malém ostrůvku na obrovském nepřehledném moři nevědomí?

Jde mi především o prožitkový prostor – či jak ho nazvat. „V něm se může potkat anděl s tramvají“ říkal jsem před chvílí H. Napadá mě, že je to stejný prostor, na kterém operoval surrealismus.

Chvilku jsem si odpočinul a myslel jsem na to, jak se dá zločin a z něho pramenící pocity viny a strachu ze smrtelného ortelu odčinit. Co s tím, když po letech ve snu nahlédnu a vědomě přijmu, že jsem mohl za jistých okolností chtít smrt někoho blízkého? H. radí různé techniky, které ulevují a snad skutečně pomáhají: regresivní terapii, „rušku“, EFT a jiné. A já si říkám, proč ne, proč nepoužívat tyto metody, když to, co mají postihnout a vyléčit, není něčím skutečným v onom smyslu, ve kterém je skutečnost většinou nazírána, totiž jako cosi ve fyzickém světě se dějícího, na čem se můžu shodnout s ostatními, co je většinou vidět či je to popsatelné pojmy, o kterých si myslíme, že obsahují právě jen to skutečné, tedy poznané a uklidňujícím způsobem známé. Proč nepoužívat tyto metody i s jejich východiskem, že jde třeba o minulé životy (jako v případě regresivní terapie), ve kterých se stalo to či ono, když to, co se skutečně stalo a co má největší váhu pro naše prožívání, není ve smyslu výše popsané většinově vnímané skutečnosti o nic více reálným než minulé životy?

Ale o tom jsem už psal dříve, že totiž lze používat regresivní terapii, aniž bychom museli věřit v minulé životy. Jde o emoce, které se oblékají do různých obrazů. Už mladý Freud popsal toto odlučování emocí od svých obrazů a připojování se k jiným. Takto vysvětlil i různé symptomy svých pacientek. Emoce odloučená od původního významu, který byl příliš bolestný a ponižující na to, aby mohl být pamatován, se přichytí na nějakou část těla, která se pak jeví jako funkčně omezená či úplně nefunkční, nebo se přichytí na nějakou představu, která se pak stává nutkavou, aniž by člověk věděl proč, nebo je příčinou různých obsesí, ceremonií a vůbec podivného chování, které nezná svou původní motivaci, protože ta je skryta v emoci, která už dávno zapomněla na svého původního nosiče, na z nějakého důvodu traumatickou situaci (tedy i trapnou, prostě pro něco nepřijatelnou), která ji zapříčinila a dala jí život.

Je téměř zázrak, že se tyto bludné emoce dají někdy vrátit zpět k původnímu traumatu, že se je někdy podaří přimět k rozpomenutí se na svůj původ. Co je k tomu má? Dají se stopovat? Dají se vyprázdnit o předchozí zastaveníčka a dostat se až na jejich dno, kde vězí ona představa, onen prožitek, který ji zformoval? Pak by se dalo mluvit o čemsi jako o minulých životech (oněch fixacích či zastaveních) té či oné konkrétní emoce, která se vymkla svému původnímu zdroji. V tomto smyslu lze jen opět schválit regresivní terapii, třebas trochu z jiné strany, než si to myslí mnozí, kteří s ní lečí a jí jsou léčeni.

Ale kdo ví. Vždyť emoce vznikaly a vznikají v průběhu životů lidí a mají svůj vývoj a historii nejen na individuální úrovni. Vždyť kolik nových pocitů, kolik nových traumat, kolik nových pojmů vniká jen po čas jednoho života! Mířím tím k tomu, že určitá emoce, kterou prožívám, byla v nějaké podobě zažívána mými předky a jejich předky, že měla někde počátek, byla všelijak žita, odívala se do různých příběhů, až je nyní žita v současné době mnou a mými souputníky životem. Ale je možné – ba jisté – že některé emoce, kterými lidé žili před tisícem let, už téměř nepociťujeme, už nenachází těla, hlavy, ústa, které by je vyjadřovaly. A naopak – v dnešní době vznikají nové emoce, nové pocity, nová traumata, která ještě nemají své předchůdce v minulosti.

Je možné, že by emoci byly tímto způsobem nadindividuální? Totiž vždy jsou pociťovány konkrétním člověkem, ale ten vůbec nezahlíží jejich počátek, kdo a kdy je někdy poprvé pocítil a proč, v jakém kontextu, v jaké situaci. Tak, jako se říká, že básníci objevují nové vjemy a nové pocity, jako se o filosofech říká, že jejich řemeslem je vytvářet nové pojmy, tak ty i já, všichni jsme příjemci a vykonavači jakési sumy typických emocí, které v historii lidstva vznikaly a stále se v určitých obměnách v konkrétních lidech aktualizují. Možná, že bych takto došel k tomu, že tím věčným jsou původní emoce, které se obalují do hábitů různých pojmů, které jsou žity v různých životních příbězích. Toto jsou ideje lidstva, prapočátky jeho myšlení. Ale kdo poprvé zažil bolest? Kdo poprvé pocítil lásku? Kde se mezi lidmi vzala nenávist? Kde žárlivost, vášeň, touha po moci?

Esej VI.

Andělský syndrom a popírání reality

Tuhle jsem mluvil s H. o tom, že mám možná andělská syndrom. Vzniklo to tak, že H. četla v hospodě svoji pohádku a já jsem pak řekl, že jsem napsal Zpověď anděla. Anděl jako téma se pak objevil ještě v kartách, kdy jsem si vytáhl kartu, která znamenala, že mě provází a posiluje archanděl Sandelfon, archanděl vítězství, který je jeden ze dvou, co byl pozvednut do archandělské pozice pro své výjimečnou duchovní vyspělost.

Andělský syndrom se vyznačuje pocity vyloučenosti, ale i výlučnosti a výjimečnosti. Opuštěnosti a vyhozenosti. Člověk s tímto syndromem touží patřit do lidského světa, ale strach z bolesti, zklamání, výsměchu, pohrdání a ponížení mu v tom brání. Cítí se být jiný. Pozoruje druhé lidi a trochu jim závidí, jak si tak samozřejmě a obyčejně žijí. Taky by to chtěl, ale nějak mu není dáno, nějak toho není schopen. Aby ho nezničila závist a zoufalství, obrní se pocity výjimečnosti, které někdy mohou souviset se skutečným talentem či géniem, ale většinu tomu tak není a tato bublina výjimečnosti je umělá a velmi zranitelná, velmi náchylná k prasknutí, které by však bylo pro tuto andělskou povahu pohromou, protože by nahlédla, jak strašlivým a pustošivým způsobem je osamělá a jakoby vyloučená z kolektivu ostatních. Ale rozuměj tomu dobře: tyto pocity a tuto situaci si navozuje člověk takto postižený sám právě svým postojem, který je zpočátku reakcí na nějaké nepříznivé podmínky v dětství, ale později je producentem začarovaného kruhu, ze kterého není cesta ven. Alespoň tak se to jeví poučenějšímu andělovi.

Andělský syndrom či andělský komplex odpovídá zřejmě narcistické poruše osobnosti, ale možná, že je to jen jeden ze speciálních případů této poruchy. Jistě se můžeme snažit tu hledat podobnosti. Nakonec je to stejně na lidech, jak si to pojmenují a zařadí.

„Nedávno jsem popsal tzv. Andělský syndrom“ a převyprávěl jsem M. výše popsané. „Je nepříjemné, že ona bublina pocitu nadřazenosti a jiného poslání, která vznikla v reakci na pocity nepatření mezi druhé lidi, na pocity méněcennosti, je velmi křehká a velmi snadno splaskne. A andělovi se ukáže, že není nikým tak výjimečným, že tu není nějaké jiné poslání, které má splnit, že tu není jen tak dočasně člověkem, jen tak inkognito, což může vést k oněm pocitům neskutečnosti toho, co dělám. Pak je to ale průšvih, žádná sláva, ocitnu se na chodníku, sám a zoufalý, jako ten můj anděl ze Zpovědi.“

Je možné, že jsem schopen přes drtivou obranu a popírání nahlédnout ono své rozdvojení na toho, který žije tady a teď, ale jaksi provizorně a neuznaně od toho druhého, který čerpá sílu z jakéhosi podivného přesvědčení a přesvědčování se, že je jakousi nadlidskou bytostí, či alespoň výjimečně lidskou, že to mohu nahlédnout proto, že jsem v jakémsi ohledu silnější? Napadá, mě, že bych pak musel postupovat ještě třetí já, totiž já absolutně méněcenné a ničemné, které nemá chuť ani sílu do života, já zničené a zklamané, zhrzené a ztracené, já, které není totální pravdou o mně stejně tak, jako nejsou ony dvě předcházející, ale je možná svým vznikem původnější, než andělské já, které je zřejmě svou povahou reaktivní právě na toto zničené a nemilované já plné nedůvěry, které ovšem mohu zase brát jako reaktivní na situaci, ve které se snad nějaké původní ještě zcela naivní a klubající se já ocitlo.

Na začátku tu možná bylo nějakou dobu já, které s důvěrou vzhlíželo ke gigantům rodičů a dospělejších dětí, všemožných objektů kolem něho. Je možné, že by se i něco takového ve mně našlo? Nebo to nikdy nestačilo vzniknout? Nebo je mé prožívání a duševní prostor veskrze formován reakcemi a reakcemi na reakce ? Nenajde se tu něco původního?

Takže jsem zatím postuloval, že jsem složen z jakéhosi zničeného já, pak z andělského nafouklého já, z běžného já s pozdrženou platností a právy a snad i z nějakého původního já, které zažívalo cosi, kvůli čemu pak vznikla ona další já, kvůli čemu bylo původní vůbec ještě neustavené já rozštěpeno do zničeného či mrtvého já ( života neschopného, bezcenného, zneuznaného ) , do velkolepého já andělského, které mělo zajistit přežití a snad i dostatečně dobrý život s minimálními prostředky, s minimální potřebou opravdové zpětné vazby od lidí, a možná do několika dalších já, drobnějších já coby různých částečných identifikací s hlavními objekty z bezprostředního okolí.

Co tohle psaní znamená? Co teď píše? Kdo to píše a proč? Je to úzkostné defenzivní psaní? Je to poctivé a nebojácné psaní o tom, jak to může ve mně fungovat?

Ale chtěl jsem psát o popírání reality. Jaký je tedy onen zisk, onen nekale získávaný zisk z toho, že se sám sobě snažím jevit na určité úrovni jako guru či anděl, prostě vyvolená zvláštní, zřejmě geniální bytost? A není to zisk, který je draze zaplacen úzkostí, že se na to přijde, že to již vědí, že nejsem bůhvíco a bůhvíkdo, že jsem obyčejný chlap, který má snad dobré nápady a není úplně hloupý, ale taky není nijak výjimečný, totiž tyčící se do nebe a nad ostatní tak, že se může těšit na nějaký lepší a vyvolený život, který přeci určitě přijde, až bude povolán?

   Jaký je zisk z této nemoci? Jaký je zisk z tohoto popírání reality sebe sama? Co s touto realitou sebe sama ještě popírám? Jaká je daň za toto popírání?

   Věřím, že když dokážu odpovědět na tyto otázky, udělám podstatný krok ke svému vyléčení. V čem by mělo spočívat? V postupném ubírání síly andělskému já a přidávání skutečnosti onomu střednímu obyčejnému já a s tím zhodnocování a oživování onoho zničeného já.

Esej VII.

Zjevování se smyslu

Jsem unavený a hladový, ale šťastně unavený a hladový ! Sluníčko mě přímo vyhnalo ven. Sotva jsem vyšel, tak zalezlo, ale pak se chvílemi ukazovalo, jak jsem jel tramvají, když jsem se blížil k Oboře, když jsem fotil na mobil různé cesty a plochy. I tu se mi zjevila první myšlenka : „Vidíme jen povrchy. Žijeme v době, která by se mohla jmenovat dobou Obrazu, ale většinou vnímáme jen povrch – možná právě proto, že jsme různými obrazy z různých obrazovek tak zahlceni, že je sotva stíháme vnímat, třídit, vůbec zvládat, natož abychom viděli za ně. Je třeba dívat se jinak, dívat se a vidět významy, vidět zjevné jako symbol, jako nejvýše položený bod skrytého. Náš výběr viděného není vůbec náhodný, ale ne tolik kvůli tomu, že se snažíme dívat na krásné a libé a odvracet od ošklivého a odpudivého.Vybíráme v souladu se sebou, aniž bychom to většinou věděli. Proto můžeme z viděného věštit – protože v tom, co skutečně z toho, co se nám k vidění předkládá, uvidíme, se zračí náš vnitřní obraz, myšlenka, projekt budoucího. Když se pak vžijeme do někoho jiného, bude viděné odpovídat jeho vnitřnímu obrazu, jeho předobrazu budoucnosti, jeho myšlenkám, které se v něm sotva zrodily.

O čem to píšu ? O zjevování smyslu, o možnosti vnímat svůj život smysluplně, v souvislosti s okolím, s celkem jsoucího. Na tom, jak se díváme a co vidíme, z velké části závisí náš život a způsob, jak jej vnímáme a utváříme. Když bude naše vidění jen viděním povrchů, což v je v plném slova smyslu sotva možné, protože my ani nevidíme, co vlastně vidíme, nicméně , když  je naše vědomé vidění viděním povrchů, jen rychlým a jakoby náhodným zachycováním obrazů, které proudí kolem nás v různých podobách, pak i náš život bude povrchni a bude se zdát náhodný, protože v tom, jak a co vidíme, se jasně zračí naše osobnost a její charakter, a naopak – náš charakter je vytvářen tím , co vidíme a jak to vidíme.

Píšu zde o zjevování smyslu, o něčem, o čem si našinec pomyslí, že je to úplný nesmysl, že je to úplně k ničemu. Ale to je velký omyl, protože všechny nejisté a úzkostné otázky ohledně našeho bytí, ohledně našeho živobytí, směřují sem – k otázce po smyslu. A není to tak, jak to jednou do kamery řekl jeden potomek šlechtického rodu, že totiž život ani nemusí mít smysl. Velmi jsem ho za to tehdy obdivoval a velmi se mi ulevilo – jako by ze mě sundal zodpovědnost za to, svůj smyl života hledat. Ale to, co říkal, by mohlo platit o jednotlivých věcech, událostech, které by se nám mohly zdát jaksi mimo smysl  - či nám jsou úplně lhostejné a nemusíme se na jejich smysl dotazovat. Ale něco úplně jiného nás čeká kdekoli, kde narazíme na člověka a jeho ptaní se po smyslu. Protože na to má člověk nejen bytostný nárok, ale má se to dokonce tak, že teprve jeho vlastní odpověď na otázku po smyslu své existence jej  právě ustavuje jako bytost žijící ve smyslu a tedy smysluplně.

Mnoho slov? Lepší více slov než žádná slova. A tyto věty hledají smysl toho, co jejich autor chtěl sdělit. Ne, nemám nic předem promyšlené, nejsem chodící příručka různých moudrostí a účinných a jednoduchých návodů na život. Nikoli. Já sám se pořád děju , stále jsem v proudu žití, který taky utváří to, co myslím, to, co cítím a vidím, to, co se mi zdá smysluplné – a co pak dělá smysluplným můj život jako celek.

Se psaním takovýchto vět se to má velmi podobně jako se psaním poezie. Kdo ví, tak mi jistě rozumí. Obraz rodí jiný obraz, myšlenka myšlenku, není tu žádný plán, ale jako by byl, stále to pokračuje, nějak to stále jde dopředu a stále se něco objevuje … Je možné, že by člověk musel psát pořád, kdyby se bláhově pokoušel vyprázdnit zdroj těchto myšlenek, protože se v něm stále vytváří, jak postupuje bytím a navíc – jako by zatáhl za cíp obrovského prostěradla bytí, na kterém je čínskými znaky zaznamenaná sama Existence, sám Bůh, sám Smysl.

Pokračoval jsem v procházce dál a s velkým zaujetím a vnitřním rozechvěním jsem fotil další a další cesty, další a další stromy a plochu trávy přecházející do písku. I tu mě napadla další myšlenka , trochu ala Augustin : Hledal jsem všude smysl svého života, hledal jsem ho nejdříve v kráse, zejména kráse vlastního těla a tváře a v kráse druhých těl a tváří.Snažil jsem se tuto krásu uchopit, vrhal jsem se po jejich tělech, byl jsem učarován jejich tvářemi, byl jsem pyšný sám na sebe a spokojený, že jsme jeden z těch krásných tohoto světa. A tohle „fungovalo“ docela dlouho, protože lidé mají rádi krásné lidi, zvláště když mají jakési charisma, skrytý zdroj podivné síly, která vás k někomu táhne. Charisma jsem tedy prý vždycky měl. Snad jsem se tedy na část života s tímto vystačil, ale pak už to přestávalo fungovat, už jsem nebyl tak mladý, už jsem nebyl tak štíhlý, ženy už mi tak lehce nesedaly na lep mého hezkého zevnějšku a hezkého galantního vystupování. Ale to jsem se dostal jinam, než jsem chtěl, což se často při psaní stává, ale otázka je, zda-li jsem se nechtěl dostat právě sem. Nicméně se trochu vrátím a odbočím – psaní je vlastně druh chůze ! A myšlení jakbysmet – proto se taky rozeběhlo tryskem, když jsem se vydal na procházku! Musím si doteď říkat, že toto mé přemýšlení je důležitější, než dokončení učení se několika otázek z pedagogiky, které mi schází k úplné připravenosti na zkoušky. Jako by má dřívější nechuť  se učit nějaké informace o čemsi, spočívala právě v tomto – byly mi vzácnější mé vlastní, byť i třeba nevědomé myšlenky, cenil jsem si nezaneprázdněného vědomí, které se zaneprazdňovalo jen samo sebou – projektem sebe sama, tedy myšlenkami, co se sebou, co ze sebe, co a jak, jaký to má smysl apod.

Ale pojďme o kousek dál. Jdu stále po docela dlouhé , široké a pískem  sypané cestě, která je součástí širokananáského  volného pásu země, jenž končí samotným zámečkem Hvězda. Myslel jsem na to, jestli jsem našel smysl nakonec v tom, v čem ho nalezl Spinoza, totiž v Bohu, v Existenci samé, v Univerzu a v sounáležitosti s Ním. A nebyl jsem si jistý. Jen mě napadalo, že se ho, stejně jako za Spinózových časů, snaží lidé nalézt v bohatství  či alespoň v materiální zajištěnosti, moderně „ v konzumu“, či zase v moci, v poroučení druhým, v pocitu nadřazenosti  a pocitu vlastní hodnoty odvozenému z toho, že mě druzí musí poslouchat. Další hledají marně smysl ve smyslové lásce, v kráse těl, oblečení, v přepychu aut, luxusu domů, v různých dokonalých a méně dokonalých drogách.

Kde ho nacházím já ? Teď přeskočím několik míst, na kterých jsem se zastavil , několik myšlenek, které jsem sotva stačil zaznamenat, a skočím hned na Vypich , na stanici tramvaje, ke které jsem se blížil , když tu mě napadlo : „Jak je to myšlení kouzelné. Jak jsem rád, že mám tuto schopnost. Dělá ze mě to, že mám takové myšlenky a že je umím zaznamenat, génia ? ( To mě napadalo, když jsem přecházel širokou pláň Výpichu.) Možná, možná taky ne. Jsou to mé myšlenky, které tvořím samotnou existencí. Možná, že by se dalo zamyslet nad pojetím génia a nalézt jakéhosi génia existence …Ale já přeci nemusím nijak geniálně žít, když mám takovéto myšlenky. Ale co znamená „geniálně“ žít ? Co znamená umět žít ? A jakém člověku řekneme, že umí žít ?

Možná ale, že mě toto mé přemýšlení a tento způsob života vede k tomu, že to přežiji, že to přežiji a možná se budu chvílemi cítit i dobře, aniž bych se k tomu musel dělat něčím jiným, používat nějaké falše, nějaké dobré drogy. Možná, že se nemusím bát smrti …(Řekl jsem si nahlas a trochu jsem se u toho zalykal.). Proč ? Jak to s tím souvisí ? – No proto, že cosi z těchto myšlenek zůstane tady, nějaká ta „vláďovitost“ tu po mě zůstane  a bude tu dál působit na druhé, bude dál s nimi. A nejen to : je možné, že ono působení na lidi, které jsem měl na mysli, když jsem přicházel na smysl svého života, totiž odkrývání jim skrytého, může pokračovat i po smrti,z části samou kvalitou „vláďovosti“ , kterou budou jakoby skrze jakési sklo vidět i nadále někteří nejbližší nějaké jevy , či pak tím, že tu zůstanou zapsané myšlenky ( či videa, fotky, obrázky – všichni ti agenti různých agentur Nesmrtelnosti ) – ty mají totiž tu obrovskou moc tvořit „virtuální“ realitu živoucího a dál rozmnožovat a různě prohlubovat a iniciovat a inspirovat jiné myšlenky a tím působit na lidi, snad v dobrém, aby jim to tady tak neztěžklo, jako někdy mě – nebo aby jim to ztěžklo, ale asi tak, jako ztěžkne budoucí máma, když v sobě nosí dítě, co brzy spatří světlo světa. Ó krásný světe ! Ó krásný živote ! Chci vyzpívat tvou krásu, chci jí pomoci zjevovat, možná i vytvářet, ale ne již tak, že budu přehlížet bolest a utrpení, ne – nechci před ničím zakrývat oči, ale chci daleko pravdivěji než v jedné mé mladické básni říci „Beru vše !“ a hájit krásu, hájit a rozšiřovat prostor smyslu a lidských pocitů štěstí.

Na Vypichu jsem si taky říkal, že když takovéto přemýšlení člověka vede k tomu, že má pocit, že je oddělený od lidí,či že je něčím převyšuje, když se v něm tedy rodí myšlenky o vlastní velkoleposti a povýšenosti, pak nepřemýšlí správně a jeho myšlenky jsou k ničemu. Protože to, co mu má být jako první zřejmé, je sounáležitost s lidmi a její podíl na jeho myšlenkách.

Na pláni Vypichu, kde se jeden chlapík, který vypadal jako pobuda a alkoholik a dychtivě sál cigaretu, pokoušel pouštět oranžového draka, kde nějaká dívka až po uši zabalená v beztvarém zimním oblečení házela svému vlčákovi míček, na což on vždy z velmi bystře zareagoval a prudce za ním vyrazil, na této požehnané pláni, která je z jedné strany ohraničena zdí Obory a z druhé je otevřená do velké křižovatky plné různých návěstí a sloupů, na tomto Vypichu jsem taky myslel na netrpělivost. I říkal jsem si jako tuhle, že netrpělivost je vlastně druhem nespokojenosti sama se sebou, neschopnosti v sobě spočinout, vyhýbáním se maličkým chvilkám sebe-zjevení, kterým se otevírá prostor v čekání, když chvíle, která má nastat, není zaplněna nějakou intencí, nějakým přáním či plánem či horečnou slepou aktivitou.

A tu mě napadlo, že můžeme mluvit o drobných netrpělivostech , které prožíváme každý den, ale také je tu jakási bytostná netrpělivost, která je základem a líhní těchto drobných netrpělivostí – a to je netrpělivost s žitím, se sebou samým, s nesmyslnými událostmi, nesmyslnými lidmi, s nesmyslným já. Tato Netrpělivost má v nás volné pole působnosti do té doby, dokud nedokážeme zavřít ohradu svého bytí myšlenkou na smysl, dokud si své vlastní bytí nedokážeme pojmenovat tak, abychom s ním mohli být alespoň trochu spokojeni.Dokud tak neučiníme, bude nám Smysl vždy někam prchat, jako neposlušný kůň, kterého ne a ne zkrotit, kterého ne a ne osedlat . Netrpělivost se bude spolu s Nudou roztahovat po území našeho já a nic je odsud nevyžene a my jim neunikneme, protože jsme svého koně Smyslu ještě snad ani nezahlédli, ba jsme ani nepomysleli na to, že by nějaký mohl existovat – a jeho existence je věru křehká, když pomyslíme, za jak křehkou se má myšlenka.

   To, v čem jsem já snad nalezl smysl, by se také dalo nazvat pocitem sounáležitosti s univerzem, ale ve velmi aktivním slova smyslu – takto to totiž zní, jako by se člověk nechával univerzem …Jde spíše o pocit sounáležitosti s druhými lidmi, o hluboký zážitek toho, že druzí jsou oním univerzem, ve kterém žiju, že druzí jsou ti, kdo mají přijímat to,co dokážu dát, jen druzí to také mohou ocenit a vnímat mě jako součást svého univerza, svého smysluplného univerza.

 Ale to jsem předběhl. Na své procházce jsem se na chvilku zastavil u Hvězdy, dal jsem si noviny- pro tento účel sem přinesené – na mokrou lavičku a snažil jsem se připojit na k síti, abych mohl poslat aktuální zprávu z procházky  a nějaké fotografie I. Nešlo to, nebyla snad dostupná síť. Pak jsem scházel na takovou malou zablácenou cestičku, na které jsem minule I. vyprávěl o tom, jak jsem byl nadšený z barevné krabice Persilu, když tu mě napadlo : „Možná, že si mám uvědomit a ověřit, že nemusím mít všechny zážitky spojené s nějakým člověkem.Když jsem vyprávěl M. o V., tak jsem si vždy vybavoval pohled z bytu na Vinohradech či zase pohled z okna v Čisovicích, ulici, ve které jsme bydleli, strom, který jsme viděli – a naplňovalo mě to smutkem, jako kdybych měl tato místa a tyto vjemy ztratit, kdybych s V. nebyl. Tehdy jsem si to taky vysvětloval tím, že ona místa jsou jen zástupci mého citu k V., že má láska je jaksi roztroušena do různých společných vjemů. A podobně jsem mluvil i o I., o tom, co jsme všechno zažili, na kterých místech jsme všude byli. A dnes mě napadlo, že se mám naučit nevnímat všechno přes druhého, nespojovat své myšlenky a vjemy s druhým, nemuset mít vždy svědka svého vnímání či myšlení, který by teprve všemu jakoby dával smysl. Smysluplné je to i tak. Váhu to má i tak. Já sám existuji a to, co vnímám ,existuje – na to nepotřebuji svědka, to mi přeci sakra nikdo nemusí dokazovat, potvrzovat. To, co vnímám, je reálné, je skutečně krásné – a nemusím to nikomu říkat, nemusí tomu někdo jiný přitakat, stejně jako nemusí nikdo schvalovat mne samotného, nikdo nemusí říkat „ano“ mé existenci, nikdo mi nemusí pochlebovat a říkat „ jó, ty tedy jsi a jsi dobře“!

O toto asi jde. Musím si uvědomit, že svět tu stále je a bude, že nezmizí, když tu nebude někdo, kdo by mi říkal, že je. Já sám nezmizím, když mi někdo nebude říkat, že jsem.Já totiž jsem- jsem který jsem a nepotřebuji na to svědka, jakkoli mám svědky rád a vítám je. V posledku toto živé přemýšlení asi vede k bolestivému: „Když nebude máma, tak to neznamená, že nebudeš ty!“, což mohlo být v právě opačném znění jednou z hlavních strašlivých úzkostných vět, které byly či jsou jádrem mého bytostného Ochromení, mé hrůzy z Medúzy – toto může být ona Medúza sama, totiž moje smrt navázaná na máminu, či přání máminy smrti, ztajené, nechtěné, ve vzteku na chviličku se zjevivší, které ovšem znamenalo i moji smrt, protože já jsem nejen byl mámou, ale celý svět byl nějak mámou a s mámou a skrze mámu, takže s jejím zmizením mizel , s její nepřítomností jsem se vnitřně zastavil, zmizel jsem, či jsem se snažil být neviditelný…psssst…být úplně zticha, aby mě nikdo neviděl, nikdo nezahlídl, protože vlastně nejsem , když tu není ona, protože možná jsem,ale tak hrozně málo, že bych taky mohl velice lehce nebýt, kdyby …Odešla a já jsem přestal být. Zastavil jsem se v žití, jako se mi to stávalo vědomě s I., když jsme se hádali, když mě ve své žárlivosti mučila nejistotou, jestli náhodou nezmizí, jestli mě náhodou neopustí, což mi dávala zakusit už tím, že mizela do svých zlostných pocitů, stahovala se do svého světa ve světe,  a tím byla najednou hrozně daleko, jakoby nebyla … a já tu stál, fyzicky, ale hlavně bytostně…stál jsem, zastaven v bytí, jakoby náhle vše zmizelo, nic nebylo, jakoby Ona s sebou nesla celý svět, jakoby můj svět byl jen, pokud je ona a pokud je přítomná a pokud mě má ráda.

Tak takhle daleko mě zavedla ta myšlenka z té malé zablácené cestičky. Je taky možné, že si prostě lidi a vše pamatuju – stejně jako myšlenky – pomocí různých míst, se kterými je mám spojené. Ale na té myšlence mizení a zastavení atd. něco je. Něco tam je, možná to není zrovna to, co je zjevné ve slovech, která jsem napsal, ale nějak se to v nich už ukazuje, je to kdesi za nimi, chtělo by si to jen znovu přečíst a vidět i toto jako povrch, jako podobenství, jako symbol, jako šifru, za kterou se cosi ukazuje.

Přehrál jsem si teď tři nahrávky, které jsem v nouzi pořídil ve Hvězdě na mobil. Na jedné z nich je také zmínka o tom , že si jakoby neuvědomuji, že mám sám kapacitu tyto zážitky a místa zaznamenávat, ukládat, že k jejich vnímání a ukládání nepotřebuji nikoho jiného, že sám dostatečně jsem a jako jsoucí v sobě mám jakýsi prostor, svou vlastní paměť, do které mohu ukládat vjemy…i s vlastní příponou, he. ( Přiložené soubory jsem si totiž nemohl přehrát, protože můj player nerozeznává příponu – tedy způsob, jakým jsou komprimované či co .)

Tak to byla má asi hodinová procházka po Hvězdě. Možná, že si vzpomenu na další myšlenky, třeba na tu o technologiích, či o materiálním blahu.Ale teď jdu něco sníst a trochu si odpočinout – byl to myšlenkový trysk.

O hodně později. Byl jsem hrozně unavený, když jsem rychle snědl rychle uvařené jídlo, vypil pivo a snažil se učit poslední otázky. Musel jsem si jít lehnout, vše to strávit, snad i cosi objevit ve snu.

Ještě několik poznámek k myšlenkám v Oboře. Z onoho „vidění povrchů“ jsem vyvodil princip, který budu sledovat ve svém psaní, ve focení, kreslení a jiném počínání, které bude naplňovat mé poslání. Jak dobře to zní, jak dobře se to píše : „naplňovat poslání“. I kdyby to nebyla pravda, i kdyby mé poslání vězelo v něčem úplně jiném, stejně je to příjemné. A zase pochyby ? Ani tolik ne, cítím jistotu a radost, cítím, jak se vnitřně rozlívám do široka , do slunečné louky – uff, už pryč z toho smrdutého jezírka, kde zahnívá voda a je tu plno obrovských ryb ! Takový jsem měl totiž teď večer sen  (sen 9.12.2007 ) : Obrovské ryby (podlouhlé, hadovité) –ta nejmenší je oválná a vypadá trochu jako kuře, dokonce jí i odendáváme ( snad s Irou ) strašně ostré vnitřní klepeto.Jedna ryba na druhé- jedna větší než druhá.

Spojil jsem si nedávný sen o tom, že hniji s tímto malým jezírkem plným ryb.Ryby si spojuji s nějakými starými moudrými obsahy, s posly z nevědomí, s mým uvědoměním si mnoha věcí v posledních dnech a týdnech, s dnešním myšlenkovým tryskem.Ale co to „odendávání hrozně ostrého vnitřního klepete“ ? Vlastně jsme tu rybu kuchali, vyndávali jsme jí vnitřnosti a konstatovali jsme, že se asi bude moci jíst. A ono klepeto bylo stočené v jejích vnitřnostech. Napadá mě, že jde o odstranění nějakého bolestného a bolest stále generujícího obsahu z nějaké ryby, tedy z nějaké staré představy.Je možné, že jsem nahlédnutím něčeho, co bylo dosud pod hladinou a podíváním se až do břicha, do útrob věci, mohl odstranit nějakou bolestivou paralyzující vzpomínku ? A jaká by to byla ? A jak by se tady uplatnila perspektiva „splněného přání“?

Ale ještě na chvíli k pochybám a k principům. Zařekl jsem se tedy, že mé umění a všechna má činnost nebude nikdy jen o površích, že se budu vždy snažit vyjadřovat to skryté, to symbolické, to, co vytváří síť smyslu … a nejen to, povedu lidi, aby to byli schopni vnímat sami, nebudu s tím škudlit, „půjdu se svou poezií ven“.

Co se týče pochybností, tak si musím zvyknout, že tu vždy bude tento zpochybňující hlas, který v tomto případě říká : „Vždyť je to nesmysl, potřeboval ses jen zhodnotit, cítit lépe, a tak sis vymyslel tu pohádku O nalezeném Smyslu, kterou teď na potkání každému vyprávíš a vypadáš tak zajímavě, lidi si snad na chvíli řeknou „óch a ách“ a budou tě snad zase na chvíli vnímat tak, jak chceš – jako někoho výjimečně chytrého a hlubokého, jako někoho moudrého a obdivuhodného, kdo má přístup k nějakým „tajemstvím, co jsou jim skryta“ ! Ha – necítíš tu nabubřelost, to povyšování, co se v tom ani nesnaží skrýt ?! Myslíš si, že na smysl svého života můžeš jen tak přijít ?“

Tomuto hlasu ve mně můžu jen říct, že se tím skutečně hrozně zhodnocuji, dokonce tak, že chvílemi cítím, jako bych předtím nebyl nic, zatímco teď jsem někdo, ale ne „Někdo“, pan „Někdo“, ale prostě někdo, ale o něco určitější – jsem sám sebou.A to, o čem píšu jako o svém poslání, je myslím se mnou v souladu, je to mé, není to nic falešného, jak to chtěl vidět ten všezpochybňující kazisvět, kterého v sobě , míněno ve své osobě, mám. Je-li tento hlas oním slavným Superegem, je-li Imagem matky, tak nechť je vítán, ale nechť respektuje nějaké hranice. Vyslechnu tě, ale řídit se budu tím, co uznám za vhodné já sám. Respektuji tě a možná, že máš někdy i pravdu, ale já si nemůžu dovolit pořád jen pochybovat, pořád jen postávat, pořád se jen bát a hnít na místě, to asi chápeš. Bojíš se snad, že nade mnou ztratíš svou moc ?  Mám návrh – nebudu se k tobě otáčet zády a dělat věci tobě navzdory, když mi dáš dostatek prostoru, dostatek svobody. Se mnou budeš sílit i ty, protože předtím jsi možná měl (-a) téměř absolutní moc, ale nad čím či nad kým ? Nad téměř neexistujícím chudáčkem, kterého jsi plně ovládala. Teď se ti nabízí sice spoluvláda, ale nad něčím či nad někým daleko větším a schopnějším. Je to jako kdyby ses stala z chalupáře královnou. Nech mě ale být, jako mě nechává být reálná matka, u které jsem si to částečně vybojoval a částečně prosadil trpělivou myšlenkovou prací.

Ať je to jak je to – jak jinak člověk přichází na Smysl či ke Smysl než tím, že mu cosi , totiž ten Smysl, dojde ? Nebo mu ho mají přinést na zlaté míse andělé ? Smysl se objeví , jakmile se skutečně objevíš ty a skutečně se objeví druzí. Pak se můžeš podívat dozadu a nejen vidět, že jedna událost nějak navazovala na druhou , ale i to, že vše minulé se obarvuje současným poznáním , ohraničuje se a značkuje jako kdyby to bylo nově objevené území – Private land !Budu tomu tak dlouho věřit , tak dlouho usilovat tímto směrem, dokud mi Život neukáže, že jsem se zmýlil, či dokud neumřu. Víš, jak jsem vždy říkal, jak lačním po změně. Lačním i dál ? Neuzavírám se před ní, ba možná, že teď u mě dochází k první opravdové změně, že všechny předešlé změny byly jen „změničky“ , drobné posuny, které vedly ke konečnému posunu zemské kůry, k prolomení, rozlomení, puknutí, obrovskému zemskému lomu – jistě mi teď rozumíš a cítíš se mnou velkolepost ztotožnění se se Zemí.

Esej VIII.

Paralyzující úzkost

Když jsem spal, tak jsem měl i jiné sny. S kamarádem jsme si půjčili jakési pojízdná prkna od mladého chlápka. Ten mi pak volal, kde jsou, že si za námi na sídliště dojde.( Já nevěděl, kde jsou- nespálili jsme je i s ostatními věcmi ?) A já na to, ať přijde sem, jestli ví, kde je za tím dvorem ta stodola. „A tam je spousta krámů … mám pocit, že jsem ( či jsme ) tam uvěznění, nevím … , přitom s vámi mluvím a nejsem tam, možná, že jsem nějak rozdvojený, ale určitě se tam běžte podívat !“

Můžu se sen ještě vyjadřovat přesněji ? Myslím si, že jinými slovy říká to, o čem jsem nedávno říkal M., že mám totiž pocit, že se jakoby druhýma očima na cosi dívám, na cosi, co mě paralyzuje – zároveň mě to fascinuje i naplňuje hrůzou, děsem. Když jsem se dne před půlnocí probudil ze svého večerního spánku, tak jsem zapsal části snů, co jsem si pamatoval a pak jsem se zarazil a širokýma očima jsem se jakoby vyděšeně koukal před sebe – jako bych i přes nepřítomnost čehokoli viděného zachytil ve vnějším vyjádření pohled, kterým se dívám obvykle kdesi v sobě na cosi strašlivého či na cosi co za strašlivé stále pokládám, protože to bylo tak děsivé, že jsem to uzavřel kamsi hluboko do sebe a nikomu to nikdy nechtěl ukázat – nejméně pak sám sobě, protože jsem měl - a asi stále na nějaké úrovni mám – pocit, že by mě znovu-zhlédnutí  něčeho tak strašlivého muselo zajisté zničit, zabít, že bych se musel zbláznit, že bych musel být do smrti nešťastným zoufalcem. Postřehuji v posledních vyjádřeních trochu posměchu, jako  bych byl sám k sobě ironický, jak bych se sám sebe provokoval a říkal si : „Tak to ukaž ! To tedy bude asi zázrak !Co to tak může být, že ti to nahání takovou hrůzu ? Neumím si představit nic, co by mě mohlo zničit, viděl jsem už hodně.Tak sem s tím ! Už to neskrývej ! Poperu se s tím drakem !Sem s tím, pojď s tím na světlo !“

Ale zároveň si uvědomuju, že jsme zvyklý posuzovat hrůzu nějaké události očima televizního diváka, tedy jaksi nezúčastněně a s bezpečným odstupem a zázemím domova, kdy a kde si můžeme vždy říct, že se nám přeci nic neděje.Ale jak hrozný a celou bytostí otřásající zážitek pak může být skutečně prožité násilí, násilí vykonané někým na nás či na někom, když jsme svědky něčeho tak prudkého, náhlého a nevysvětlitelného, co se nám nepodává v příběhu, s vysvětlujícím komentářem, osmyslněné tím, že vidíme, kde to začala a asi proč a kde to skončilo ( většinou trestem, výhrou kladného hrdiny, který násilí potrestá násilím – v našich filmech je to oko za oko a zub za zub, je v nich morálka Starého zákona  ) . Zažil jsem šok z náhlého násilí, takže vím, o čem mluvím. Umím si taky představit, že to, co z nějakého minulého zážitku může ohrožovat aktuální osobnost, je kromě znovu-viděného výjevu i strašlivý balík neznámých emocí, nepojmenovaných strachů, děsivých úzkostí, které se usídlili u samého jádra osobnosti a jako špatné sudičky našeptávají „Tady musíš zůstat spolu s tím vším svinstvem, co jsi viděl ! Jen nevylézej ven, protože se ti tam jistě stane něco podobně hrozného , ba ještě hrozivějšího, co nezvládneš, co tě přemůže, zničí !“

Je možné, že je třeba v sobě vytvořit dostatečně bytelný prostor, bezpečný prostor, ve kterém se může ta prvotní scéna znovu odehrát se vší hrůzou, aniž by zamořila děsem a úzkostí celou osobnost a přivedla ji ke zkáze. Nebudu tedy nic urychlovat a přivolávat a spolehnu se na to, že To přijde, až budu dostatečně pevný, až budu připravený to přijmout.Zatím ale můžu už učinit další malý pokrok s hospodařením se Strachy a Úzkostmi, s touhle povedenou bandou duchů. Budu totiž pečlivě oddělovat různé malé strachy a strašíčky – strašáčky od tohoto Základního Strachu či lépe – Základní Úzkosti, záleží na tom jestli uznáváme, že nevědomé přeci jen víme ( pak je to strach ) či nevíme ( pak je to podle teorie úzkost). Ale na pojmenování snad v tomto případě tolik nezáleží, je to Strachoúzkost či Strašná úzkost, tak. Pokusím se tedy oddělovat své strachy z pokuty od policajtů, z kontroly kvůli nemocenské a jiné od Strachu jako takového, který má své kořeny v nějaké děsivé scéně, kam se jistě prosmýkla ve své vtíravosti a všudypřítomnosti i Smrt. Tím zamezím zbytečnému šíření strachu coby moru mou bytostí a zároveň se budu moci soustředit na to, co může být tím Skutečným Strachem, kterým jsou tyto malé strachy živeny. Táta Strach a Máma Úzkost. Lépe ale zní : Máma Úzkost a Táta Strach. Hle, takové já měl rodiče. Od té doby se snad trochu polepšili. Teď je to : Táta Pochybnost a Máma Výčitka. ( Hodně jsem se před chvilkou psanému zasmál.) V tom pojmenování je jakási úleva. Z otce jde strach a z matky úzkost – nic moc, ale už je to dobrý začátek, už je to ve slovech, už je tu kus odvahy, už je to pojmenované  , a tedy ve sféře známého, s čím se dá něco dělat. Proto asi musím být takový mistr slova – abych uměl zacházet s různými strašlivými i méně strašlivými obsahy, které se mi objevují a uměl je šikovně pojmenovat tak, abych je ve své děsivé moci neutralizoval. Tvrdím to pořád – psaní tohoto druhu je vlastně duchařina, exorcismus.

Esej IX.

Nepoznaný

Sen: S Tomášem, Miluškou a tátou jedeme na kanoi. Zatím řídí T. a M. , ale budeme je střídat. Skončím tak, že po zadku sjedu k nějakým lidem na zahradu. Pamatují si, že jsem jim kdysi cosi nepěkného s mámou říkal a já jim teď cosi vykládám německy  ( cosi s „machts“).

Proměním se v cikána – pěknýho, ale cikána. A mám bílého bratra . Skoro už se poperu s jedním klukem, co jde s partou okolo…hrozně mu mačkám obličej.A pak říkám, že se opravdu budu muset naučit boxovat a kdesi pak s bratrem boxujeme na půdě do dřevěných trámů.

Mámě říkám, že jsem to já, že si to všechno pamatuji ( i jí).

Stále jsem cikán. Pak jsem na lodi ( dostanu se na loď němců).Rodiče a sestra mě předtím nepoznávají v mé nové podobě.Cosi o smutku – snad že já či oni jsou smutní.Snad mě poznají i takto.

Pak mělo být příměří. Němec má černý obličej a náš má obličej zahadrovaný .Ale je po boji mrtvý…chtějí mu useknout prsty a vyměnit je za ty, co mám já – připoutaný tam dole. ( Ale i já bych přeci mohl jednat o příměří !)

Asi si prý teď budu chtít odpočinout, být sám … A já, že ne, že snad čekají lidi.

Najdu pod postelí bonbóny a peníze.O bonbóny se dělím.

S dědou se dívám z okna v Čisovicích , ptá se snad, jestli mi tu není smutno a já na to, že se stěhuji na zimu do Prahy.

Tento sen jsem vnímal přes den pozitivně , říkal jsem si, že je to výsledek mých snad v analýze a v psaní.Obarvil jsem se jakoby inkoustem svých dosud nežitých součástí já.Moment s uříznutými prsty cítil jako trochu hrozivý, ale jinak nic.

V analýze jsem se zmínil hlavně o části, kdy mě máma nepoznávala. M. se zeptal : „Nepoznala vás ?“

„No, nepoznávala mě a nechtěla mě vidět, jako na mě doteď chce vidět jen ty pro ni známé a dobré vlastnosti, které se neliší od těch jejích. Vše, co je z jejího pohledu příliš riskantní, divoké odsuzuje a vždy říká, že neví, kde jsem to zdědil, odsuzuje to atd. Když jsem v neděli psal ,tak jsem se pak smál nad vyjádřením Máma Úzkost a Táta Strach, ale jen to ukazovalo na to, co se teď asi děje – dostávám se mimo území Mámy a Táty, ve kterém jsem byl až doposud plně obsažen.Beru to jako pozitivní věc, jako pokrok, pohnutí se z místa, na kterém jsem dlouho stál, se vším, co to přináší , s úzkostí z neznámého, se strachem, že dostanu za uši, že se mi něco stane, se vší tou nejistotou počátků.“

(Nedávno jsem to o matce a otci  říkal o tátovi, totiž že jsem si uvědomil, že nikdy neopustil svět mámy a táty, že nevystrkuje hlavu, že se snaží o sobě nemluvit – a když už je o něm řeč, tak se snaží ji stočit jinam.)

Taky jsem to snad pojmenoval jako vymezení se vůči dosud majoritní bílé společnosti rodičů – dostávám se k minoritě, k minoritnímu, svému žití.

Každý člověk je nejdříve maličký , je nejdříve žijící minoritou. Je pak na něm i na okolí, jestli mu dovolí žít svůj vlastní život, tedy sebe sama, či mu vnutí svůj život, svůj styl, styl majoritní společnosti – v případě rodičů a dětí tedy styl, který rodiče většinou bůhvíodkud zdědili ( protože není jasné, kdo nakoupil to rodinné stříbro v generacích před nimi ) a teď jej vnucují spíše většinou nevědomě  ( jsou v tom tedy skutečně nevinně , nebo neznalost neomlouvá ?) svým nebohým dětem . Jak trefně poznamenává Burton v Anatomii melancholie :“Mnohokrát jsou (rodiče) příčinou našeho soužení, odkazují nám dědičné nemoci, nevyhnutelnou churavost : trýzní nás a stejně tak i my jsme připraveni škodit svým potomkům.“(177) Či hned před tím : „A podíváme-li se ještě pozorněji, jsou našimi smrtelnými nepřáteli vlastní rodiče – svými urážkami, nerozvážnostmi  a neuměřeností.“ (177) A cituje tu Ezechiela : „Otcové jedli trpké hrozny a synům trnou zuby.“(177)

V mém snu si nelze nepovšimnout i mého jaksi opovržlivého tónu ,který se tu objevuje, když poněkud znechuceně konstatuji, že jsem „stále cikán“…či jinde „pěkný kluk, ale cikán“. Jaký je můj vztah k této menšině? A co z něj je poděděno od rodičů ? Ale dále nás dostane tato otázka : Proč ten pocit méněcennosti ? Že bych se stále stavěl do role nějak podřadného vůči majoritní bílé rodičovské mase ? Asi ano. Vyjadřuje to jen přechodovou opatrnost ? Nebo si připadám, že chci rodiče či vůbec ten svět hodnot, který představují, nějak „ocigánit“ jak se říká slovensky ? Je možné, že se tu projevují nějaké pocity viny a strachy z trestu, že jsem si vůbec něco takového dovolil, ostatně jsem to nedávno vyjádřil větičkou : „Dovolil jsem si něco dovolit !“.Možná, že se tento opovržlivý postoj k sobě samému, který se tu jasně ukazuje, je jakousi velmi blízkou a významnou odnoží celkového pocitu Méněcennosti a Nedostačivosti, který pociťuji . Ten pak pramení  v odmítnutí rodičů, v neustálém malém či větším ustrašeném odmítání čehokoli, co je jim neznámé, co se tváří jako nezvládnutelné, příliš mimo kontrolu, příliš paličaté, svévolné, své. Ale toto hodnocení mne samotného není mé, to bych si měl uvědomit. Je právě odvozené z oné frustrace, z ponížení, z pocitů provinilosti nevím-už-za-co, z odmítnutí mě jako jiného, jako svébytného človíčka. Obrovský nivelizující tlak společnosti se zdvojil už do tak strašlivě nivelizujícího vlivu rodinného. Jen si představte své rodiče a znovu si přehrajte ty jejich bojácné řeči o tom, že by člověk neměl nijak vyčnívat, jinak to …Co ? Schytá to ? Co že se mu stane ? Onou koncepcí poslušné ovce, co nezvedá hlavu nás tak strašlivě zatížili, že se doteď bojíme zvednout svobodně hlavu, rozhlídnout se po světě, po životě, který vedeme, že se stále bojíme neviditelné trestající moci, která si jistě všimne naší drzé a zpupné odvahy cokoli změnit, na cokoli mít vlastní názor atd.

Každý režim, každé politické zřízení jistě produkuje své oběti a své specifické nemoci. Oběti socialistického rovnostářství jsou bacilonosiči příšerné neurotické ustrašenosti, kterou by jim mohli starozákonní proroci jen závidět, protože kam se hrabe ona bázeň boží, ke které lidi svého věku nabádali. Jakoby ve vzduchu stále lítala ruka trestajícího otce či vařečka trestající matky, jakoby člověk pořád musel nosit hlavu co nejhlouběji schovanou mezi rameny, aby odněkud nepřilítla facka. Nebo hůř : ta představa je spíše o kose, která sviští výhrůžně a děsivě vzduchem, protože ničeho menšího se Naši nebáli, než Smrti.

To jen k blahodárnému vlivu rodičů na vývoj našich maličkostí.

Esej X.

Nové a staré

Seneka posílá list svému příteli Luciliovi. Píšeš mi o Chmurách, které na tebe doléhají ke konci roku. Je ti prý zatěžko rozloučit se s minulým rokem, který ti přinesl tolik nového. Ale jak chceš vítat radostně nové, když jsi ještě nedokázal pustit staré ? Lidé až příliš lpí na minulosti a na vzpomínkách, které si střeží jako poklady, jakoby se báli, že jim je někdo vezme. Asi oba souhlasíme s tím, že minulost se nedá změnit. Ale nad tím není třeba hořekovat – vždyť to krásné, co jsi prožil, ti zůstává a žádný zloděj tě o to nikdy neobere, vyjma zapomnětlivosti .

Asi znáš pohádku o tom, jak hodný chalupář Josef sváže Smrt ve své světnici. Lidé pak neumírají, není možné porazit prase na zabíjačce …Vše staré přežívá svůj čas, vše, co mělo skončit je stále tu. Josef musí Smrt nakonec pustit. My také musíme pustit do svého života smrt, totiž konečnost a smíření se s ní. Někdo namítne, že je to ode mě příliš morbidní, když mluvím o smrti. Proč raději nemluvím o jednom z rozměrů času ? Myslím si, že by mi nikdo nerozuměl o nic lépe. O Smrti mluvím proto, protože právě myšlenku na ni zapuzuje většina lidí a s ní i jakýkoli její náznak. Bojíme se pak ale daleko více, ohlušujeme se a křečovitě se smějeme, omamujeme se a nevíme, kam bychom se schovali před Smrtí, kterou jsme svázali a máme jí teď plný dům, je přímo u nás v obýváku. Smrt se stává všudypřítomnou právě ve chvíli, kdy jí není dáno patřičné místo v našem životě. Stává se pak duchem, stává se tmou, stává se náhlou vichřicí, stává se onou falešnou nekonečností, o které jsem ti onehdy vyprávěl, onou nekonečností, která se nás pokouší pohltit, bezútěšným neohraničeným časem, do kterého hledíme s obavami , jak jej vyplnit – vždyť přeci nemá konce, je jaksi děravý, nic neudrží, nic jej nenaplní. Není to zrovna takto nahlížený čas, co tě tak zaměstnává a obestírá chmurami ? Nechtěl jsi i ty všude vidět nekonečnost, se kterou teď nevíš, co si počít ?

Znáš jistě učení toho starého dánského lišáka, co tak trefně mluvil o zoufalství  a o tom, že často pro samou nekonečnost ztrácíme konečnost a naopak ? Možná se ti zdá, že dnes většina lidí spíše ztratila nekonečno. Je tomu tak. Ale nekonečno, které spíše ještě nenalezli, není oním falešným nekonečnem, které vzniká jakýmsi kvašením a hnitím konečného v čele se Smrtí (před kterým se schováváme ), ale je nekonečnem, které může být v člověku vyváženým doplňkem konečnosti, kterou pak nadnáší, obzvláštňuje a činí ji snesitelnou, ba radostnou.

XI. Požehnané hodiny volna

Na psaní je důležitá i lokalita, ve které píšete. Tak například teď jsem si našel úplně ideální místo – sedím na lavičce u hlavní cesty parkem na hlavním nádraží. Chodí tu velké množství velmi různých lidí. Naproti mně sedí žena bez domova, má vedle sebe dvě tašky, je zahalená ve velkém šedivém kabátu a na hlavě má docela pěknou zimní čepici. Prohlíží si výňatek z jízdního řádu, ale prohlíží si ho tak, jak si prohlížíme věci, když chceme někam zapadnout, když chceme něco dělat, protože se nám to zdá lepší než nicnedělání. Před chvílí vysvětlovala ta dobrá žena kamarádovi, že její boty jsou moc velké, že suché zipy na nich jsou opotřebované, takže se v nich špatně chodí.

Kolem chodí různé ženy. Pokusím se je vždy krátce popsat. Zamračená trempařka z malým psíkem. Matka turistka, ošklivá jak noc, na zádech batoh s dítětem, malá tvrďačka s cigárem, co dává od pusy jak starý chlap, hezká blondýna s úsměvem stále ve tváři a dokonale tvarovaným tělem, které se prozrazuje už na pažích, prostá dívka studentka s krysí tváří, hezká boubelka s přísným a trochu hloupým výrazem, dvě ženy středních let s mobily, silné, s plnou hlavou nákupům a rodiny, dvě mladé dívky s pohledem upřeným před sebe, jedna předežene druhou, žena úřednice, čtenářka knih, v kompletu příliš velikém, žena obyčejná a silná, podivně usmátá, žena v oranžovém svetru, podivně se koukající sem a tam, asi bláznivá, žena s dlouhými a silnými stehny, co má všechno velké, žena, co se nese majestátně, s prsy poskakujícími a s upjatým výrazem, přísná žena učitelka, co jde odměřeně kolem, dívka studentka umělecké školy, žena sympatická a drobná, Číňanka …Kolik je ošklivých a podivných žen! A kolik jich je asi osamělých? A co tahle? Žena přírodní, s velmi jemnou kůží, prostými dlouhými vlasy, trochu jako divoženka, žena, která si mě všimla a dokonce se na mě otočila, měla pěkný zadeček, kudrnaté vlasy a v ruce knížku, žena s růžovým květináčem a kytkou v něm, která je stejně nevzhledná jako její majitelka, žena velmi sympatická, drobná a s velmi chytrým pohledem, žena cudná a docela obyčejná, která by byla velmi hezká, kdyby ze sebe vylezla, žena veliká, skutečně úctyhodných rozměrů, žena velká, středních let, s velmi inteligentní a sympatickou tváří, dívka kouzelná ve své mladosti, chodící rozkoš, která o tom příliš neví, žena rozesmátá a chytrá, rozkvetlá ve své mladosti, žena ošklivá a neforemná, s krátkým krkem a vším jaksi zdrclým, žena ulice, žena zlodějka, s docela chytrým kukučem, který ve všem něco čuje, žena skřet, s deformovanou chůzí, žena středních let s černýma očima, pěkná a přitažlivá, žena ošklivá, vysoká, s podivně neforemným obličejem, žena křeček, podivně ohyzdná, ale upravená, žena vysoká v dlouhé bílé sukni ...Už se kolem mě stahují bezdomovci. Ta žena, co se po mně tak hezky otáčela, byla feťačka, co zrovna teďka stojí nad cikánem, co se mě ptal, jestli se dá z mého notebooku volat.

Tak tohle byl tedy skutečný úlovek ! Je to zároveň nový druh psaní, o který jsem se už několikrát v náznacích pokoušel. A nový druh zábavy a zdroj radosti. A o to právě jde : nikdy nevíš, kudy se do tvého života vkrade radostný pocit smysluplnosti toho všeho, smysluplnosti tvého dobrého života.