Umělec - morálka a kořalka

Na úvod článku položím pár otázek, na které si odpovězte sami během četby, nebo až po ní. Možná na některou z nich zodpoví příběh, který bude následovat. Jako první otázku bych navrhla zamyšlení nad jednotlivými slovy v názvu. Jak spolu souvisí? Odporují si? Nebo se docela obstojně doplňují? A dále pak - nakolik se řídí (nebo měl by se řídit) umělec pravidly morálky a svody kořalky?

            Začněme s příběhem. Je mu třicet pět let. Před i za jméno si píše jeden titul. Byl zvyklý v té zakouřené hospodě trávit spoustu času, dnes se nemůže srovnat s tím, že všechno už je jinak a že takové dobré to už nikdy nebude. Trávil v oné malé hospůdce většinu svého studentského života. Seděl za stolkem v době přednášky, které se tenkrát úplně normálně konaly v hospodě a nikoho to nepohoršovalo tak jako dnes. A když neseděl při přednášce na židličce, pak stál za barovým pultem jako nadšený brigádník a čepoval pivo. Anebo živě diskutoval s přáteli o problémech světa, úkolech literatury, předčítal nahlas celému osazenstvu nejlepší úseky rozečtené knihy a myslel si, že právě tam a právě v onu dobu probíhal život. Takový život, který stojí za to žít a který má přesně takhle vypadat, aby vůbec za něco stál. Ale osm let uběhlo, bylo třeba si najít práci, která uživí rodinu (přibyla manželka a dítě). Hospůdky se přesto nevzdal. Pořád vysedává na stejném místě za stejným stolkem. Dívá se na bar, pokřikuje po hospodském, kterého zná snad celý svůj život. A hrozně se děsí toho, kam ten studentský život dospěl. Od plných plic by vám pan doktor řekl, že „do prdele“.

            Je to až k smíchu, jak tragicky může tak mladý člověk vzpomínat na něco, co tady není, jako na skutečnost, která existovala před sto lety a byla překonána. Ale přitom se jedná o záležitost pár let, kdy podle doktora skončilo všechno to hezké. „Žilo se tady, v téhle hospodě! Tady se člověk všecko naučil! A ne jak ti dnešní mladí intelektuálové, kteří chodí po ulicích s encyklopedií v ruce a tváří se příšerně inteligentně! Ti hovno umí a hovno znají!“ Pan doktor, na vysvětlenou, je také básník, redaktor literárního časopisu, literární teoretik. Prostředí hospod (a vulgarismů) je mu jako umělci, básníkovi blízké. Nejeden literát tvořil v hospodě, kde se přece pořád něco děje, něco, co lze pak krásně zpracovat v literárním díle. (Tady se nám setkává „umělec“ s „kořalkou“ a vidíme, že si moc dobře rozumí.)

             Ale zpět k zoufalému básníkovi, který pokračuje: „Já když jsem tenkrát viděl šest studentíčků u jednoho stolu, jak roztáhli po stole ta svoje skripta a učebnice a mezi tím vším ležel jeden čaj, to jsem si řekl – tak to teda ne. Zeptal jsem se jich, jestli už opravdu odchází, nebo si přece jenom něco dají. Většinou to pochopili a odešli. To my jsme tam žili, pili pivo, chlastali, kouřili, diskutovali, nahlas předčítali. Doba byla v tomhle směru uvolněnější, většina přednášek probíhala právě zde, ve studentské hospodě. Já jsem tady v podstatě vystudoval.“ Rozhlédněme se po lokále dnes. Jeden profesor čtoucí noviny a upíjející z šálku espreso. Dvě studentky s matonkou a cigaretou v zdvižené ruce. Pusto prázdno. Žádné studentské pře na život a na smrt, jestli je lepší Máj nebo Kytice. „Kde se schází studenti dneska? Když se chtějí seznámit s novými studenty, něco probrat?“ „V čajovně.“  „To jděte do prdele s takovou!“ Objednal si další pivo. Z osmé cigarety odkrušil trochu tabáku, cigaretu pomačkal, poválel po stole a zapálil. Rituál.

            Po chvíli ticha plném úvah se znova ozval: „V čajovně… ono to není zas až tak nejhorší, ale víte co? Dneska už neexistuje slovo číst. Ono už funguje jedině s předponou. Dneska se jenom něco přečte, načte, dočte. Ale co to, kurva, je, načíst si pět knížek o staré české literatuře?! Jak jako načíst?! Ta děcka chodí po světě, sedí v čajovně, tváří se, že sežrali knihovnu a na potkání vám řeknou ohromnou sumu knih, které načetli!“

            A dál už ani rozhovor s doktorem rozepisovat nebudu, opakovaly by se vulgarismy, doktor by si zapaloval jednu cigaretu od druhé a k pivu si přiobjednal rum. Seděl by zdrcen nad skutečností, že dneska není výměna názorů tak bezprostřední a určitě by se hrozil ještě víc, kdyby věděl, že nyní vesměs všichni studují zvlášť, každý sám, každý na svém privátu či na koleji. A k výměně názorů dochází jen v učebnách na pokyn vyučujícího, kdy se pak každý předhání naučenější frází.

            A kde jsou všichni ti mladí, začínající básníci, literáti, když ne v hospodě? Odkud berou inspiraci? Že by jim stačil počítač a internet, virtuální svět a sci-fi literatura? Změnil se za těch pár let, dejme tomu deset, životní styl, změnila se společnost, názory na morálku? Je už opravdu všechno úplně jinak a je to tak správně? Nebo jsme seděli ve špatné hospodě a ta „správná“ byla za rohem?