Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBears, racoons and Indians.
18. 10. 2009
1
0
721
Autor
monsieurloup
Většina těch dnů si jen tak profrčí kolem a nanejvýš mi rozvlní chlupy na ušních boltcích. Nebýt toho, ani o nich nevím – jak o těch dnech, tak o chlupatosti uší.
Od úterka do soboty to vypadá asi takhle:
Proberu se mezi devátou a desátou ranní, postel je mi krátká a všechny deky, který jsem na sebe večer tak pracně vrstvil, se povalují na zemi a dávají tušit, že se mi zase zdálo o lovu na medvědy. Odložím imaginární oštěp, přistoupím k oknu a zahalekám bojový pokřik. Z korun stromů se vznese oblak černých ptáků a s divokým štěkotem zmizí za obzor. Je dobrým zvykem lovce oznámit své budoucí kořisti, že lov začíná. Kdo se necítí na dobrodružství, ať zůstane doma.
V nastalém tichu přeměřím pohledem oblohu a široce se zašklebím. Není pro to nejmenší důvod, ale ďábelským šklebem nic nepokazíte. Nikdy nevíte, kdo vás tajně pozoruje. Pumy mají ve zvyku svou kořist sledovat z korun stromů i několik dní.
Proto každé ráno v divočině raději zakřičte směrem vzhůru: “Vstávej, ty tlustý prase! Za deset minut vyrážíme!”
Kočky jsou namyšlené a urážky nesnesou, raději se seberou a půjdou zase lovit chromé krysy.
Když tedy naježím hřbet celé rezervaci a zavřu zobáky všemu dotěrnému ptactvu, opět navrstvím deky jednu na druhou a schoulím se pod nimi do klubíčka. V každém vlku dřímá malé chundelaté štěně, víme?
Většinou kolem poledne začne mi připadat trapné jen tak se povalovat, v téhle krajině káva sama sebe neuvaří. Klátím se ke schodům, klátím se ze schodů, klátím se pod schody... kuchyně klátí se sama, domek je celý nakřivo, ovšem takhle po ránu mi to ani nepřijde, jsem nakřivo a o pravém úhlu nechci ani slyšet. Kávu si uvařím, uvařím ji mnoho, ať jsem jako fretka! Kávovar chrchlá jak veterán z první války, z vany prchají pavouci na všechny strany a horká pára stoupá ke stropu. Pozor, můj báječný vesmíre, dnes bude den jako každý jiný!
Zprávy na internetu, e-maily, denní porce Animal Collective, káva a ponožky s dírou na palci, soukromé zátiší mladého muže na prahu bláznovství.
Někdy krátce po jedné odpolední navleču kalhoty, zvolím jednu ze tří košilí (tu čistou) a jeden ze dvou výrazů tváře (ten zasněný) a vydám se po Wellington Street dolů k jezeru. Cestou zdravím důchodce zevlující na shnilých verandách, mžourám do slunka a broukám si něco od Deerhunter.
O pět minut a dvacet refrénů “Nothing Ever Happened to Me” později zatočím doleva na dvorek De-ba-jeh-mu-jig Theatre Group Creation Centre. Pokynu všem, kteří zrovna kouří pod Smoking Tree a hlesnu: “Aanii!”
“Aanii Martin!”
“Aanii Standing Tall White Pine!”
Vyšlapu do patra, nahodím jističe, všechno jede a všechno svítí. Poopravím pár reflektorů pro lepší pocit z práce a schoulím se v koruně stromu, který roste v rohu osvětlovačské kabiny. Z kočičí perspektivy mžourám dolů, do sálu. Premiéra byla už před měsícem, všechen humor se za tu dobu unavil a tvrdě spí.
Vědomí mi skáče z větve na větev, prohání se po loukách a loví antilopy. Obraz se mihotá teplým světlem jako film z promítačky a co chvíli se zastaví – to se pak na pár vteřin vrátím, stisknu správnej knoflík, posunu ten či onen fader – a padnu pozadu zpátky, do světa promítanýho na vnitřní stranu hlavy.
Jsou skoro čtyři odpoledne, shodím jističe a zakručí mi v břiše. Ulici přejdu poslepu, neodvážím se otevřít oči. Tam nahoře na ně číhá slunko, stejně hladový jako já. Vyklovlo by mi do obličeje dvě černý díry a byl bych dědkům pro legraci. Servírky z Musky Widow o mně vědí všechno včetně díry na ponožce, já si přitom ani nepamatuju jejich jména. Objednám si nějakej mastnej oběd a zázvorovou limonádu a poslouchám starce, jak nadávají na blahobyt. Jeden z nich má bílý vlasy na ježka, húlku a mečivej hlas plnej zášti. Každé odpoledne má jiný problém. Jednu mu tu hůlku vezmu a zlomím mu ji o záda.
Do vesnice Wikwemikong, centra stejnojmenné rezervace, je to z Manitowaningu sotva patnáct kilometrů. Na kole tak čtyřicet minut, zvolíte-li rekreační tempo. S větrem a medvědy v zádech hravě pod půl hodiny. Nejdřív objedu celou zátoku až k odbočce na Kaboni, pokouším se synchronizovat šlapání do pedálů s Daft Punk, až mi jde od huby pěna, proletím zatáčkou u Two O'Clock, až nakonec skončím dole pod Buzwah Hill. Dřív jsem se škrábával do toho šílenýho kopce, jen abych ho na druhé straně sesvištěl dolů, zpocený a nasraný. Neb nám tu nejde o výkon, ale o radost ze života, vezmu to doleva po opuštěné, nepoužívané Lakeshore Road. Tahle silnička se kroutí kolem severního okraje rezervace, kousek od břehu Huronskýho jezera, a pomalu stoupá na Monument Hill. Žádný auta, jen veverky, mývali a medvědi. Idylka kanadské divočiny.
Dolů z Monument Hillu se spustím s rozpřaženýma rukama, s hubou plnou větru si zpívám něco od Jefferson Airplane a otylé indiánské squaw si na mě ukazují prstem. Ano, dámy, takoví jsme tam u nás všichni.
Vesnice Wikwemikong sestává z pár set dřevených domků (stejných jako všude jinde v Kanadě) od těch nových, naleštěných, až po ty vyhořelé. K tomu škola, obchoďák Andy's (s parádním řeznictvím), pošta, Tribal Police a všechny ty základní záležitosti. Občas nějakej ten stánek se smaženejma věcma. A samozřejmě Aréna – hnusná velká hala, kde se každou sobotu pod rozličnými záminkami koná diskotéka.
Pravá indiánská diskotéka, duchem zcela identická s archetypální českou venkovskou diskotékou. Ožralí indiáni od osmnácti do sedmdesáti, hnusný pivo v plastovám kelímku, před vchodem rvačky, za zatáčkou čtyři policejní hlídky a v příkopech nablito. Občas se ukáže i ten dvoumetrovej klátivej běloch, co vždycky pije Bacardi & Coke a pak tančí originální choreografie na téma epilepsie. V jednu ráno se zavírá a všichni se rozprchnou na soukromý večírky, kde se pokračuje v rozhovorech a příslušných rvačkách až do nedělní noci. Víkend v rezervaci má v sobě nádech čehosi strašidelného.
Vyškrábu se nad vesnici ke kostelu a hned za ním to střihnu doleva. V polovině devatenáctého století tu jezuité postavili školu, na místní poměry impozantní budovu, a v té pak katolizovali malé indiány hlava nehlava. Co se tu tenkrát dělo, nebudu vyprávět, protože to není pěkné. Dnes tu stojí jen obvodové zdi, geniální kulisa pro site-specific divadlo. Pár týdnů jsme tu s rudými bratry budovali scénu, žonglovali s hřebíky a halekali vulgarity v českém jazyce.
A tak si zase všechno zapojím, ozkouším a podrbu se na zátylku. Zvuk má na letní scéně na starosti Sunny Bear Osawabine, moudrý muž a skalní fanoušek Iron Maiden. Ptám se, jak se věci mají, a Sunny odpoví: “Aah, much goodly!”
A pak proběhne představení, toho dne už třetí.
Američtí komáři jsou velcí, zákeřní a je jich nejvíc nejvíc nejvic. Občas mi po nich zbudou velké fialové skvrny, občas – když jsou pomalí – jen malé mastné skvrny.
Pak jedu domů. Na Wikwemikong Way je tma jako v pytli, na jezeře se třpytí měsíční světlo, v příkopech se mračí lišky a mývali a mě už od tý cyklistiky bolí prdel. Zlomím se doma do gauče, naleju si sklenku červenýho a otevřu Murakamiho.
Od úterka do soboty to vypadá asi takhle:
Proberu se mezi devátou a desátou ranní, postel je mi krátká a všechny deky, který jsem na sebe večer tak pracně vrstvil, se povalují na zemi a dávají tušit, že se mi zase zdálo o lovu na medvědy. Odložím imaginární oštěp, přistoupím k oknu a zahalekám bojový pokřik. Z korun stromů se vznese oblak černých ptáků a s divokým štěkotem zmizí za obzor. Je dobrým zvykem lovce oznámit své budoucí kořisti, že lov začíná. Kdo se necítí na dobrodružství, ať zůstane doma.
V nastalém tichu přeměřím pohledem oblohu a široce se zašklebím. Není pro to nejmenší důvod, ale ďábelským šklebem nic nepokazíte. Nikdy nevíte, kdo vás tajně pozoruje. Pumy mají ve zvyku svou kořist sledovat z korun stromů i několik dní.
Proto každé ráno v divočině raději zakřičte směrem vzhůru: “Vstávej, ty tlustý prase! Za deset minut vyrážíme!”
Kočky jsou namyšlené a urážky nesnesou, raději se seberou a půjdou zase lovit chromé krysy.
Když tedy naježím hřbet celé rezervaci a zavřu zobáky všemu dotěrnému ptactvu, opět navrstvím deky jednu na druhou a schoulím se pod nimi do klubíčka. V každém vlku dřímá malé chundelaté štěně, víme?
Většinou kolem poledne začne mi připadat trapné jen tak se povalovat, v téhle krajině káva sama sebe neuvaří. Klátím se ke schodům, klátím se ze schodů, klátím se pod schody... kuchyně klátí se sama, domek je celý nakřivo, ovšem takhle po ránu mi to ani nepřijde, jsem nakřivo a o pravém úhlu nechci ani slyšet. Kávu si uvařím, uvařím ji mnoho, ať jsem jako fretka! Kávovar chrchlá jak veterán z první války, z vany prchají pavouci na všechny strany a horká pára stoupá ke stropu. Pozor, můj báječný vesmíre, dnes bude den jako každý jiný!
Zprávy na internetu, e-maily, denní porce Animal Collective, káva a ponožky s dírou na palci, soukromé zátiší mladého muže na prahu bláznovství.
Někdy krátce po jedné odpolední navleču kalhoty, zvolím jednu ze tří košilí (tu čistou) a jeden ze dvou výrazů tváře (ten zasněný) a vydám se po Wellington Street dolů k jezeru. Cestou zdravím důchodce zevlující na shnilých verandách, mžourám do slunka a broukám si něco od Deerhunter.
O pět minut a dvacet refrénů “Nothing Ever Happened to Me” později zatočím doleva na dvorek De-ba-jeh-mu-jig Theatre Group Creation Centre. Pokynu všem, kteří zrovna kouří pod Smoking Tree a hlesnu: “Aanii!”
“Aanii Martin!”
“Aanii Standing Tall White Pine!”
Vyšlapu do patra, nahodím jističe, všechno jede a všechno svítí. Poopravím pár reflektorů pro lepší pocit z práce a schoulím se v koruně stromu, který roste v rohu osvětlovačské kabiny. Z kočičí perspektivy mžourám dolů, do sálu. Premiéra byla už před měsícem, všechen humor se za tu dobu unavil a tvrdě spí.
Vědomí mi skáče z větve na větev, prohání se po loukách a loví antilopy. Obraz se mihotá teplým světlem jako film z promítačky a co chvíli se zastaví – to se pak na pár vteřin vrátím, stisknu správnej knoflík, posunu ten či onen fader – a padnu pozadu zpátky, do světa promítanýho na vnitřní stranu hlavy.
Jsou skoro čtyři odpoledne, shodím jističe a zakručí mi v břiše. Ulici přejdu poslepu, neodvážím se otevřít oči. Tam nahoře na ně číhá slunko, stejně hladový jako já. Vyklovlo by mi do obličeje dvě černý díry a byl bych dědkům pro legraci. Servírky z Musky Widow o mně vědí všechno včetně díry na ponožce, já si přitom ani nepamatuju jejich jména. Objednám si nějakej mastnej oběd a zázvorovou limonádu a poslouchám starce, jak nadávají na blahobyt. Jeden z nich má bílý vlasy na ježka, húlku a mečivej hlas plnej zášti. Každé odpoledne má jiný problém. Jednu mu tu hůlku vezmu a zlomím mu ji o záda.
Do vesnice Wikwemikong, centra stejnojmenné rezervace, je to z Manitowaningu sotva patnáct kilometrů. Na kole tak čtyřicet minut, zvolíte-li rekreační tempo. S větrem a medvědy v zádech hravě pod půl hodiny. Nejdřív objedu celou zátoku až k odbočce na Kaboni, pokouším se synchronizovat šlapání do pedálů s Daft Punk, až mi jde od huby pěna, proletím zatáčkou u Two O'Clock, až nakonec skončím dole pod Buzwah Hill. Dřív jsem se škrábával do toho šílenýho kopce, jen abych ho na druhé straně sesvištěl dolů, zpocený a nasraný. Neb nám tu nejde o výkon, ale o radost ze života, vezmu to doleva po opuštěné, nepoužívané Lakeshore Road. Tahle silnička se kroutí kolem severního okraje rezervace, kousek od břehu Huronskýho jezera, a pomalu stoupá na Monument Hill. Žádný auta, jen veverky, mývali a medvědi. Idylka kanadské divočiny.
Dolů z Monument Hillu se spustím s rozpřaženýma rukama, s hubou plnou větru si zpívám něco od Jefferson Airplane a otylé indiánské squaw si na mě ukazují prstem. Ano, dámy, takoví jsme tam u nás všichni.
Vesnice Wikwemikong sestává z pár set dřevených domků (stejných jako všude jinde v Kanadě) od těch nových, naleštěných, až po ty vyhořelé. K tomu škola, obchoďák Andy's (s parádním řeznictvím), pošta, Tribal Police a všechny ty základní záležitosti. Občas nějakej ten stánek se smaženejma věcma. A samozřejmě Aréna – hnusná velká hala, kde se každou sobotu pod rozličnými záminkami koná diskotéka.
Pravá indiánská diskotéka, duchem zcela identická s archetypální českou venkovskou diskotékou. Ožralí indiáni od osmnácti do sedmdesáti, hnusný pivo v plastovám kelímku, před vchodem rvačky, za zatáčkou čtyři policejní hlídky a v příkopech nablito. Občas se ukáže i ten dvoumetrovej klátivej běloch, co vždycky pije Bacardi & Coke a pak tančí originální choreografie na téma epilepsie. V jednu ráno se zavírá a všichni se rozprchnou na soukromý večírky, kde se pokračuje v rozhovorech a příslušných rvačkách až do nedělní noci. Víkend v rezervaci má v sobě nádech čehosi strašidelného.
Vyškrábu se nad vesnici ke kostelu a hned za ním to střihnu doleva. V polovině devatenáctého století tu jezuité postavili školu, na místní poměry impozantní budovu, a v té pak katolizovali malé indiány hlava nehlava. Co se tu tenkrát dělo, nebudu vyprávět, protože to není pěkné. Dnes tu stojí jen obvodové zdi, geniální kulisa pro site-specific divadlo. Pár týdnů jsme tu s rudými bratry budovali scénu, žonglovali s hřebíky a halekali vulgarity v českém jazyce.
A tak si zase všechno zapojím, ozkouším a podrbu se na zátylku. Zvuk má na letní scéně na starosti Sunny Bear Osawabine, moudrý muž a skalní fanoušek Iron Maiden. Ptám se, jak se věci mají, a Sunny odpoví: “Aah, much goodly!”
A pak proběhne představení, toho dne už třetí.
Američtí komáři jsou velcí, zákeřní a je jich nejvíc nejvíc nejvic. Občas mi po nich zbudou velké fialové skvrny, občas – když jsou pomalí – jen malé mastné skvrny.
Pak jedu domů. Na Wikwemikong Way je tma jako v pytli, na jezeře se třpytí měsíční světlo, v příkopech se mračí lišky a mývali a mě už od tý cyklistiky bolí prdel. Zlomím se doma do gauče, naleju si sklenku červenýho a otevřu Murakamiho.