Naděje umírá poslední 2

O dva dny později

   „Mamá, máš už nějaké informace?“

   „Ano Helenko, už jsem to zjistila.“

Ach jo. Matka i sestry už dva dny nemluví o ničem jiném. Otec se toho to většinou neúčastní, ale já vím, že ve skrytu duše je na tom stejně jako ony. Mne představa plesu nahání spíše hrůzu. Za ty dva dny máti obíhala všechny její přítelkyně a vyptávala se na levné látky, švadleny, a jaké barvy se hodí a k jaké barvě vlasů a věku. Dnes měla bohužel štěstí, navštívila slečnu Warringtonovou, která na takových to plesech slouží a má tedy všechno v oku, a také vyposlechlé. „Tak dámy, nechala jsem připravit kočár, pojedeme k paní Kerové, což je velmi dobrá a prý i levná švadlena. Musíme si pospíšit, aby na nás zbyly nějaké pěkné látky.“

      Cesta ubíhala vskutku rychle, i švadlena naštěstí bydlila v Korshei a né v Londýně. „Dobrý den, paní Kerová, já a mé dcery potřebujeme ušít čtvery šaty na panský ples, musí být dokonalé, chceme dobré látky a výrazné barvy. Samozřejmě dobře zaplatíme.“ Matka s jakou si pýchou vytáhla z taštičky hrstičku mincí a natáhla se k švadleně, taková ostuda, snad si matka nemyslí, že vše zaplatí takovouhle almužnou. „Milá paní, pokud nemáte vice peněz, je mi líto, tenhle peníz nebude stačit ani na dvoje šaty natož na čtvery, navíc všechny pěkné látky a barvy jsou zadané.“ Matka se zamračila a vypadala, že každou chvíli omdlí, i Helena s Madeline měli ve tváři děs. Bohužel to matka nakonec překonala. Nebojte děvčata, já i Jane umíme trochu šít. Koupíme látky a šaty sami ušijeme.“

    „My ale chceme šaty od tebe, né od Jane!“ Volali sestry. „Dobrá tedy, troje šaty snad stihnu, ale čtvery už né, někdo se musí obětovat a mít šaty od Jane.“ Sestry se mračily, evidentně k Jane moc důvěry neměli, doufala jsem, že Jane neumí šít, a tak jsem se bez váhání stala dobrovolníkem. „Jaké máte pro nás látky?“ Tázala se matka. Po chvilce se žena přehrabovala ve vedlejší místnosti, se vrátila s pár balíky látek. „No, zbyl mi tu kousek fialové, zelená, bílá hnědá a kousek růžové.“ Bylo vidět, že matka není zrovna moc spokojená, a že je v hlubokém zamyšlení, i sestry si šeptali a hádali se. „No, nejvýraznější šaty musí mít Abigail, navrhuji ti dítě kombinaci zelené a fialové. Ty Heleno si zrzka, a proto budou nejlepší…, nevím asi jednoduché bílé, a ty Madeline si blondýnka, takže asi růžovo bílé.“ Tentokrát jsme začali protestovat všechny tři, já nechtěla výrazné šaty a Helena nechtěla bílé, Madeline se hádala jen chvíli, ale pak se se svou kombinací spokojila. Když jsme vycházeli z obchodu, ověšeny krajkami, mašlemi a samozřejmě látkami, každá byla celkem spokojená. Helena si vydobyla šaty fialovo- zelené a k mému štěstí paní Kerová našla kus žluté látky, takže na mně zbyly šaty žluto- bílé.  Pokud jsem mohla soudit, celkem nevýrazné.

       Následujících několik dní matka šila a šila, i Jane ve chvílích volna pracovala na mých šatech. Když nadešel den, kdy jsme měli ty výtvory spatřit, byly jsme velmi nervózní. Ráno přikvačila matka a dvěma balíky látek. Helena a Madeline byly ve velkém očekávání a oči měli na vrh hlavy. „Dcery, je vskutku překvapivé, jak člověk věkem zapomíná, vím, že ty šaty nejsou vůbec dokonalé, ale vy se musíte soustředit co je v nich.“ Začalo to být velmi podezřelé.

         Bylo jasné, že se matce šaty zrovna moc nevyvedly. I v očích sester se zračilo zděšení. Matka rozbalila své výtvory…

 Žádná ze sester nepromluvila a nebylo divu. Pokud jsem mohla posoudit, šaty byly vážně příšerné, vypadali opravdu velmi amatérsky. Bylo mi sester líto… „Heleno, Mad, víte, já trochu šít umím. Myslím, že bych mohla ty šaty zkusit trochu poopravit. Sestry se na mě vděčně podívaly, byla to pravda, nebyla jsem vůbec špatná v šití a věřila jsem, že pro ně můžu něco udělat. Ovšem teď sem byla zvědavá na svoje šaty. Vyběhla jsem schody a po zaklepání vstoupila do pokoje Jane…