Klec

Jak vám je, když jste v kleci?

Dokud má otevřené dveře, několikery, a dovnitř skrz řídké mříže svítí slunce, je to zajímavé. Poučné. Objevné. Sedíte si uprostřed klece, představujete si, jaké to asi tak může být, strávit za mřížemi celý den...týden..měsíc...život... Pak si přesedíte nohu, načež se zvednete, protože přece nebudete trčet v kleci, když je to nepohodlný, seberete se a vylezete ven, do toho zářícího slunce. No jo, paráda, taková klícka, jeden je tam v bezpečí, žejo, co by se taky přes ty mříže vlámalo dovnitř, to není jako rvát se o svou existenci den co den...

Jednou, když vlezete do klece, jednou se ale něco stane. Uvolní se západka dveří, dveře spadnou a vy už je neotevřete. Jedny dveře. Jsou i jiné, že, menší, možná ústí do trní a ne na ušlapanou cestu, ale jsou.

Pak spadnou i druhé dveře.

To už není dobré, ne, kdepak, pane, to vůbec není dobré. Ale což, nějak to tu chvíli vydržíte, brzy někdo přijde a pomůže. Že ano. Sedíte a vyhlížíte ho. Občas u toho začnete přecházet sem a tam, ale to si zakážete, jste přeci civilizovaná bytost. Takže si zase sednete a pro ukrácení chvíle si recitujete Apollinaira v originále a z hlavy logaritmujete.

Pak už si nemůžete vzpomenout na další verše. A slunce – to slunce, které tak krásně hřálo, které svítilo, tak přesně tohle slunce se schovalo za obzor. Nad hlavou vám svítí studené hvězdy, a ani vlastně nesvítí, nevidíte na krok, jenom si tak poblikávaj, aby o sobě daly vědět. Sobectví, co?

Jo, sobectví, to jo...ale když se hvězdy potáhnou šedým gázem, nejdřív jedním, pak více a více, a pak z těch mraků začne lejt – tak najednou zjistíte, že i ty pitomý hvězdičky zvídí psího čumáku nebyly až tak hrozný.

Prší. Prší, no. Ale pořád máte bundu. A pevný boty. Pořád jste ještě technicky vzato v suchu. Už kašlete na tu slavnou civilizaci, lozíte kolem mříží tam a zpátky a tam a zpátky a tam a zpátky a tam a zpátky...

Něco zastudí na kůži. Jo, bunda to vzdala. Boty plný bláta.

Je vám zima, máte hlad, prší, je tma a nikde nikdo.

Vy...vy asi...tedy možná....

Pak si to řeknete nahlas – máte strach.

Jste zavření. A nikde nikdo, kdo by vám mohl pomoci.

Te´d teprve víte, jak je zvěři v kleci.