Černé hodiny

Černé hodiny

 

I. Cizinec ve městě

 

Onehdy se na svých toulkách ocitl Kruman v malém městečku Ulk v podhůří hory Haláia. Ubytoval se v útulném hostinci a před spaním sešel do šenku, kde byl kromě staré šenkýřky už jen velmi starý muž srkající pomalu medovinu.

 

„Mohu si k vám přisednout?“ zeptal se staříka Kruman.

„Ale ano, jen si sedni, sedni si ke mně“ stařec na to.

„Děkuji.“

 

Chvíli bylo ticho, které přerušila šenkýřka tichým prozpěvováním.

 

„Co tě k nám přivádí mladý muži?“ prolomil ticho stařec.

„Jen tak se toulám tímto krajem a padající soumrak mě zahnal do vašeho města“ odpověděl popravdě Kruman.

„Aha, tak soumrak tě sem zahnal, rozumím. No, uvidíš sám, zda nebudeš litovat, že si zabloudil zrovna k nám“ řekl stařec téměř šeptem a v jeho slovech byl cítit strach a smutek.

„Co tím máte na mysli? Proč bych měl litovat?“ podivil se nad starcovými slovy Kruman.

Ale stařec mlčel a nedal ani na další mladíkovo naléhání. Dál si jen srkal svou medovinu a měl v očích zvláštní jakoby ztracený výraz.

 

Kruman nemohl v noci usnout. Z venku se ozývalo podivné hučení, které připomínalo bolestné kvílení velkého množství lidí. Kruman vstal a přešel několika kroky k oknu a pozorně se do zvuků zaposlouchal. A tu měl pocit, že skutečně slyší lidské hlasy.

 

„Hvííí, uteč odsuď, běda ti, i ty budeš pykati!“ křičely různé hlasy jeden přes druhého.

 

Kruman se otřásl strachem a vrátil se do postele. Ale hlasy jakoby se přibližovaly a teď jasně uslyšel:

 

„Uteč cizinče, dokud je čas, i my měli nohy, měli jsme ruce, měli hlas!“

 

Kruman vyskočil z postele, zapálil svíčku a oblékl se. Rozhodl se, že počká do rozbřesku a až pak se natáhne.

 

Ale brzy usnul. Nebo to nebyl sen? Ocitl se na jakési terase uprostřed města, odkud byl náramný výhled. Jeho pozornost upoutal protější dům, který neměl žádné dveře, ale zato byl plný oken ve tvaru plamene. A hle, teď se v jednom z nich cosi mihlo! A zase! Ano, byly to tváře lidí, které se tu míhaly jedna za druhou! Ale jaký měly výraz! Všechny vyjadřovaly smrtelnou hrůzu a úzkost, vytřeštěné oči zračily šílenství. Díval se dál na ten podivný dům, když tu jakoby za sebou uslyšel hlas: „To jsou Černé hodiny, Velké Černé hodiny!“ Ještě zahlédl i jiný dům v dáli, jehož průčelí se posouvalo ze strany na stranu a pak se zase otvíralo celé jako brána.

 

„Mladý pane, vaše snídaně!“ zaslechl v polospánku příjemný, ale naléhavý hlas za dveřmi. Trhl sebou a zpozoroval, že je celý zpocený. Otevřel dveře hezké děvečce a s chutí snědl snídani.

 

Původně měl v plánu pokračovat dál, ale to včerejší varování od starce, noční hlasy a sen, to všechno ho spíše naplňovalo zvědavostí, která sice měla silnou ingredienci úzkosti, ale v mladíkovi zvítězila touha poznat tajemství tohoto města a přijit na kloub tomu, před čím ho všichni tak varují.

 

Intermezzo

 

A co teď s tím? Už žije postava Krumana, už víte o městečku Ulk. Ale co asi nevíte je, že já už jsem dávno předtím napsal zápletku a nechal vzniknout úplně jiným postavám. Ale jak se k nim dostat? Je to jako byste postavili kus dálnice a teprve pak přístupové cesty. Teď má přijít zápletka, která strhne Krumana a nás s ním do příběhu. Ale jak se k ní prokousat? Je to jako najít dálnici z Hradce. Jsem na křižovatce. Říkám tomuto totiž křižovatka příběhu, i když ta klasická je vlastně opačná, totiž nejdříve dálnice a pak různé možnosti vyústění. Ale tahle? Je možné, že zkusím několik pokračování. Ale kdo to se mnou vydrží? A nechcete to zkusit taky vy?

 

II. Poodkryté tajemství

 

Svět našikmo. Podlaha pokoje jakoby se svažovala k oknu. Skříň se hroutí na jednu stranu a ani pohled z okna nenarovná ten divný pocit, se kterým se Kruman dnes vzbudil. Něco se děje. Tohle znal. Nic se vlastně ještě nestalo, ale kdesi v něm se už polovina čehosi budoucího odehrála.

 

Kruman se vydal na trh, ke kterému vedlo pár spletitých uliček. Když jimi procházel, tak měl stále pocit, že ho někdo pozoruje, že se ho chce někdo dotknout. Na ulici přitom nebylo ani živáčka, ale přesto se cítil jako by byl obklopen zástupem lidí. Vzpomněl si na noční hlasy a znovu se otřásl. Tu za sebou uslyšel klapot podkov a pobízení kočího. Otočil se a uviděl šest černých koní zapřažených do lehkého černého kočáru. Kočár přímo letěl po hrubém dláždění a v mžiku se přiblížil k udivenému Krumanovi, který sotva stačil uskočit stranou. „Hergot!“ zaklel opřen o velká dřevěná vrata. A tu pocítil, že se pod jeho váhou otvírají. Doslova se do nich propadl a za nimi jej za rameno zachytila něčí ruka a postava v hnědé kápi ho spěšně vedla do jedné z místností  domu. Nebránil se, protože uvěřil naléhavosti slov toho neznámého a jejich tónu. Teď před sebou viděl starce, kterého včera potkal v šenku.

 

„To jste vy? A proč ta naléhavost? Co se děje?“ zeptal se překvapený Kruman.

„Kdyby vás Uruna spatřila, tak je s vámi konec!“ odvětil stařec.

„Uruna? Kdo je Uruna?“

„Uruna je …“ stařec se zastavil v půli věty a přiložil prst ke rtům. Pokračoval pak šeptem.

„Uruna je černá bohyně a absolutní vládkyně tohoto města.“

„Černá bohyně?“

„Ano, slyšíš dobře, není to smrtelná žena a navíc je ukrutně zlá. Nejvíce pak nesnáší mladíky, jako jsi ty. A ty navíc jako bys z oka vypadl jemu …“

„Komu? O čem to mluvíš?“

„Tak si na chvíli sedni, stejně tě nepustím  na ulici, když nic nevíš.“

 

A stařec se jal vyprávět příběh o Uruně.

 

III. Příběh o Uruně a Kasovi

 

„Kdysi žil v nedalekém království princ Kas, který byl pověstný svou ztepilostí. Ale i přes snahy mnohých žen, zůstal svobodný a nejradši si vyjížděl na svém vraníkovi do okolních království a porůznu se toulal, seznamoval se s novými lidmi, někdy někomu pomohl a to byl až doposud celý jeho život. Ale ten se navždy změnil“ stařec nalil červené víno s krásně zdobené karafy do dvou vysokých číší a pokračoval.

 

„Kas si opět takhle jednou vyjel do okolí, když tu ho schvátila náhlá únava. Ulehl pod velký strom, který čněl do daleka osamělý uprostřed luk a usnul. Ten strom byl zasvěcený bohyni Uruně, kterou místní lidé ctili coby bohyni úrody. Nosili jí sem obětní dary, aby si ji naklonili, ale zároveň i usmířili, protože ačkoli dovedla tato bohyně lidem hodně pomoci, byla známá i tím, že ve své časté zuřivosti zničila celou jejich slibně rostoucí úrodu. Proto jí také říkali Černá Uruna, z části pro tuto její vlastnost, z části pak proto, že byla spjatá se zemí, s půdou, která je v tomto kraji černá jak eben.“

 

Zde se stařec odmlčel a vypadalo to, že už dál vyprávět  nechce. Zhluboka se nadechl , až se zdálo, že vzdychá. Vyprázdnil číši několika lačnými loky a pokračoval.

 

„Uruna také často prodlévala v koruně tohoto stromu, takže když se mladý princ uvelebil mezi jeho kořeny, zvědavost jí nedala a jala si ho pozorně prohlížet. Jak je krásný ! pomyslela si a poprvé ve věčnosti pocítila palčivost lásky. Musím ho mít! A vloudila se mladíkovi do snu, ve kterém se mu zjevila ve vší své kráse, nabízela se mu a slibovala mu : „Když budeš mým, tak nikdy nepoznáš, co je smrt, ba nikdy nepoznáš stáří! Budeš nejmocnější mezi lidmi a udělám tě rovným bohům!“

 

„Lákavá nabídka!“ neodpustil si poznámku Kruman.

 

„Ano, pro někoho by to byla lákavá nabídka, ale pro našeho prince nikoli. Vždyť už víš, jakou měl náturu. Takže tě ani nepřekvapí, že když se probudil a zjistil, že to nebyl jen sen, ale že bohyně před ním stojí i nadále v celé své kráse, odmítl ji, jako doposud odmítal i všechny smrtelné ženy. „Jsi věru krásná a to, co nabízíš, je lákavé, ale mě je přednější má svoboda, můj kůň a vítr ve vlasech, slunce a úsměv prostých lidí. Nepotřebuji být bohem, jsem rád člověkem!“

 

„Dobře to řekl, jen co je pravda!“ přerušil zvoláním starce Kruman.

 

„Asi tě nepřekvapí, že se Uruna strašlivě rozzuřila. „Tak ty odmítáš moji lásku? Odmítáš všechno, co ti chci dát? Tak věz, že toto je tvá černá hodina a ta potrvá navěky. Hle, v tomto domě (a máchnutím ruky stvořila dům) budeš coby mrtvá socha vykukovat na svět a na lidi jen sem tam, jak budeš procházet jeho okny.A nikdy už nebudeš součástí toho všeho, už nikdy s nikým nepromluvíš, nikdy neosedláš svého koně.Hle – to je ta tvá svoboda, pche!“

 

„A jak řekla, tak se i stalo. Princ se proměnil v malou dřevěnou sochu s ohyzdnou tváří, která neměla černé bohyni připomínat to ponížení, které zažila od tohoto mladíka. A aby byl trest ještě horší, tak hodiny ukryla na neznámém místě, kam se chodívala dívat sama, aby tak byla jedinou, kterou kdy princ uzří.“

 

„Černé hodiny!“ vykřikl v náhlém poznání Kruman „Tak tohle je tajemství Černých hodin!“

 

„Jak víš o Černých hodinách? Nic jsem ti o nich neříkal. Zapomeň na ně, zapomeň na všechno, co jsem ti povídal a raděj zmiz z tohoto zakletého města!“křičel stařec až se zajíkal.

 

„Ne, zůstanu tady a ty mě k Černým hodinám dovedeš! Právě ses prozradil, že je znáš, že skutečně existují.“

 

„Nikam tě nezavedu, ještě nikdo, kdo tyto hodiny spatřil, neodjel z tohoto města živý. A navíc se k nim jen tak někdo nedostane, tedy pokud to nedovolí samotná Uruna.“

„Jak to, myslel jsem, že jsou někde ve městě, ve snu jsem je viděl z jakési terasy.“

 

„Jsou ve městě i nejsou. Neznáš ještě celé tajemství tohoto města. Kdybys jej znal, tak bys dávno prchnul. To, co z města vidíš, je jen povrchní zdání, je to klam, který se vydává za přirozenost a pravdu. Ale když se podíváš pozorněji …“

 

„Ten pocit, že je všechno šikmé! Ten pocit z dnešního rána! Tak to byla přeci jen pravda!“ nadšeně přizvukoval princ a stařík se jen ušklíbl, protože mu začínalo být princovo nadšení protivné.

 

„Tak dobře, když tak všechno víš, tak je zbytečné, abych ti cokoli vyprávěl“ řekl naoko uraženě stařík.

 

„Tak se nezlob, jen mi začíná všechno do sebe zapadat!“ omlouval se mladík.

 

„Dobře, řeknu ti i zbytek toho, co vím, ale ty pro mě na oplátku taky něco uděláš!“ řekl překvapivě stařík.

 

„Dobře, pověz co!“

 

„Přineseš mi Urunin prsten“ řekl prostě stařík.

 

„Jen to?“ ušklíbl se pro změnu princ. „A jak to mám udělat? Nejdříve mě vyháníš z města a teď chceš prsten samotné Uruny?“

 

„Opouští tě kuráž? Věřím ti, proto tě o ten prsten žádám. Ostatně beze mě ho nikdy nezískáš.“

 

„A proč si pro něj nedojdeš sám? Kdo vlastně jsi? A jak to, že tohle vše víš?“ zlobil se teď naoko pro změnu mladík.

 

„Sám nic nezmůžu, ale jestli tě to tak zajímá, tak jsem bývalý král této země. Kdysi na tomto místě nebylo nic než louky a lesy. Mé království bylo velmi malé, jen zámek a jen pár domků kolem. Nezbylo z něho vůbec nic. Na místě zámku teď stojí strašlivý Urunin hrad. A domy? Domy …“stařec se odmlčel a v jeho hlase bylo znát pohnutí.

 

„Co se stalo s těmi domy?“ ptal se netrpělivě mladík.

 

„Obyčejné domy zmizely a na jejich místě vyrostly …“ stařík se zase odmlčel a po jeho tvářích začaly stékat slzy.

„Co tu za ně vyrostlo?“

 

„Vyrostly tu domy-lidé“řekl přidušeným hlasem stařec a jeho pohled se svezl k zemi a tam také zůstal.

 

„Domy-lidé? Co to znamená? Tak už mi to řekni, řekni mi to celé!“ naléhal princ.

 

„Ano, domy-lidé“ usebral se stařec. „Jsou to zakletí lidé, jejichž těla i duše tvoří tyto domy. Černá bohyně je zaklela a použila je jako materiálu pro stavbu tohoto města.A teď už víš, proč jsem chtěl, abys odsud zmizel. Nechtěl jsem, aby tě stihnul stejný osud jako tolik lidí před tebou. Ale v tobě je něco výjimečného, něco, co mi dává naději, že zlomíš tu strašlivou kletbu, že zvítězíš nad hroznou Urunou. Musíš se ale dostat k Černým hodinám. Nikdo živý je nespatřil, protože ten, kdo je spatřil, byl vždy hned zaklet do jedné z loutek, které v nich prý kolují.“

 

„A jak to tedy víš ty?“ zeptal se Kruman.

 

„Vím to od kulhavého sluhy, co už od počátku Uruniny vlády slouží na jejím hradě.

 

„A co mám udělat, až uvidím ty Černé hodiny?“

 

„To nevím, vím jen, že v nich je ukryto tajemství zakletí a zároveň klíč k osvobození.“

 

 

IV. Urunin hrad

 

Jak smutné zdály se ulice města, když Kruman věděl, jaký osud stihnul lidi, kteří jsou zakleti ve zdech jeho domů! Co nejrychleji projel městem, nad nímž se tyčila majestátná stavba Urunina hradu. Ale jak se k němu blížil, ustoupila majestátnost ponurosti a pocitům úzkosti, který hrad vyvolával. Jeho zdi byly černo-zelenavé a vlhké, skoro to vypadalo, že jsou z jakési hrubé kůže, snad hroší.

 

Kruman neměl žádný plán. Prostě jel přímo za Urunou. Ale na poslední chvíli přeci jen zaváhal. Proč bych zrovna já měl být ušetřen toho hrozného údělu, kterým byli stiženi ti ostatní nebožáci? Vždyť kromě Kasa ji nikdo ani neodmítl, slovem neurazil! A proč bych se měl vůbec zajímat o toto městečko a jeho lidi?

Takto Kruman přemítal, ale přitom ani nezastavil. Cosi ho pohánělo dál. Cítil, že je to jeho poslání, jeho úkol tady, že dosud se jen tak náhodně potloukal po tomto světě, ale ničím nesplatil svůj dluh za své zrození.

 

U brány na konci mostku přes vodní příkop stáli dva obři, kteří měli s lidmi společné jen to, že stáli na dvou nohách. Jejich hlavy byly spíše psí než lidské a k děsivému dojmu z nich přispíval i fakt, že měli jen jedno oko uprostřed čela.

 

„Co tu chceš, mladíku?“ zeptal se jeden z nich překvapivě dobrácky.

„Jedu za Urunou“ odpověděl lakonicky Kruman.

„Tak za naší paní bys rád? Tak to radši zmiz, dokud je čas!“ řekl druhý už ne tak dobrácky.

„Ne, pusťte mě dovnitř a nebudete litovat! Až se stanu sám pánem tohoto hradu, tak se vám štědře odměním!“

„Ten si troufá!“ řekl jeden.

„Prý pánem tohoto hradu!“ řekl výsměšně druhý a oba se začali strašlivě smát.

Ale mladíkova odvaha je přeci jen přesvědčila.

„Tak jdi, ale hleď dodržet, co si slíbil!“ řekli obři jako jedním hlasem.

 

Kruman přešel velké nádvoří a pochodně ho vedly dlouhými chodbami až do sálu, kterého konec nemohl ani dohlédnout, jak byl obrovský. Když byl zhruba uprostřed této jen slabě osvětlené místnosti, ozval se hlas, jehož lahodnost ho okamžitě jala u srdce.

 

„Kdo jsi, cizinče! Co tě přivádí až ke mně!“ ptal se hlas a z přítmí se náhle vynořila i jeho majitelka krásná jako žádná z pozemských žen - černé oči, černé vlasy až po pás, dlouhé černé šaty, které dávaly jen tušit nádheru jejího těla.

 

„Jsem Kruman, tulák, co zabloudil do vašeho království“ snažil se mladík říct pevně, ale přitom se chvěl.

 

„A co chce tulák od bohyně a absolutní vládkyně království?“ zeptala se se smíchem Uruna.

 

„Přivedly mě zvěsti o tvé kráse“ zaimprovizoval Kruman, ale přitom polkl, protože byl krásou Uruny skutečně očarován.

 

 „Zvěsti o mé kráse? A nedoslechl ses také, že jsem krutá?“ zeptala se podezřívavě Uruna a přistoupila těsně ke Krumanovi.  Tu se s ní zatočil celý svět a ona pocítila přesně takový pocit, jako tehdy u Velkého stromu.Kruman byl totiž Kasovi podobný jakoby byli dvojčaty.“

 

Kruman si všiml změny jejího výrazu. Její jasné oči jakoby zvlhly a ještě se prohloubily. A ačkoli se snažily ladit s tím, co Uruna říkala, přece ji zrazovaly a vyzařovaly něhu a měkkost, která Krumana obestřela a prostoupila jako růžový mrak.

 

„Ano, zvěsti o tvé kráse mě přivádějí! Před tvojí krásou teď poklekám, protože to, co jsem slyšel, je daleko za tím, co vidím!“ a mladík před bohyní poklekl.

 

Ta se dotkla jemně jeho ramene a pokynula mu, aby vstal.

 

„Líbíš se mi. Chtěl bys se mnou zůstat a vládnout se mnou smrtelníkům a sám se stát nesmrtelným a věčně mladým jako já?“ zeptala se zpříma, jako mají bohyně ve zvyku.

 

„Ano, chci!“ řekl pevně a bez zaváhání Kruman, který v okamžiku, kdy to říkal, zapomněl na své poslání, takže jeho odpověď byla vlastně upřímná.

 

V. Kruman a Uruna

 

A tak se Kruman stal milencem a druhem nejkrásnější ženy, kterou kdy oko lidské spatřilo. Jen na sobě nijak nepocítil onu nesmrtelnost a věčné mládí. A jeho panování bylo omezené vždy tím, že cokoli chtěl, musel vždy říct Uruně, která s tím musela souhlasit a pak to svou mocí a kouzly skutečně stvořila. Brzy se začal nudit a zdi paláce mu byly těsné. Vymohl si tedy, že bude moci vyjíždět do okolí. Ale toho vždy prostoupil smutek, protože viděl domy a znal jejich strašlivé tajemství. Ale aspoň mu tyto vyjížďky připomněly jeho poslání a slib, který dal starci. Nejdříve se pokusil Urunu přesvědčit, aby zprostila městečko zakletí a osvobodila jeho lidi, ale Uruna o tom nechtěla slyšet a začala být vůči Krumanovi ostražitá. Vždyť odkud to všechno Kruman mohl vědět?

 

Kruman nezapomněl na slib daný starci a jednoho večera sebral z nočního stolku Urunin prsten, pečlivě jej zabalil do kůže a jako balíček jej poslal po jediném sluhovi, kterému důvěřoval. Byl to onen kulhavý sluha, o kterém mluvil stařec, jen měl vyříznutý jazyk, aby už nikomu nemohl prozradit tajemství Černých hodin.

 

To bylo těsně před tím, než spolu s Urunou zasedli k dlouhému stolu u večeře. Kruman to toho večera už  nevydržel a zeptal se : „A kde jsou vůbec ty slavné Černé hodiny? Je to jen pověst, nebo skutečně existují?“

 

„A kdopak ti řekl o Černých hodinách?“ zeptala se zlostně Uruna.

 

„Lidé v městečku si o nich povídají“ řekl Kruman, ale měl přitom jen malou dušičku.

 

„Inu dobrá, když už si o nich povídají i podaní, tak ti je ukážu, pojď za mnou!“ a nechala večeře a rychlými kroky vedla Krumana potemnělými chodbami hradu až  došli ke zdi, za kterou bylo slyšet podivné bušení.

 

„Co je to za bušení?“ zeptal se Kruman.

 

„To buší lidská srdce, která jsou zakletá v hodinách!“ odpověděla Uruna a zablesklo se jí hrozivě v očích. Pak se dotkla zdi a ta se rozestoupila. Tu Kruman uzřel to, co už tak dávno spatřil ve snu. Byla tu terasa a proti ní stál velký dům plný zvláštních oken, dům bez dveří. A – ano! – v oknech domu se postupně objevovaly různé tváře s ustrašenými výrazy svědčícími o jejich utrpení.

 

Kruman stál fascinovaný a zaražený, nevěděl, co říct. Nakonec se zeptal : „Proč to všechno? Co ti ti lidé udělali?“

 

„Byli v nesprávný čas na nesprávném místě“ odpověděla Uruna a když se na ní Kruman podíval nyní, tak tatam byla její krása. Viděl jen její nelidskou krutost a pomstychtivost. Ale mlčel, bál se. Pak si ale všiml velkého kola hodin, na kterých se zrovna minutová ručička blížila k celé. Každou vteřinou měla odbít jedna hodina. Ale co to? Sotva se minutová ručička došourala do svého cíle, hodinová ručička s cvaknutím poskočila o hodinu nazpátek, takže bylo najednou dvanáct. Kruman si vzpomněl, co mu stařec vyprávěl o prokletí Kasa. Věčná hodina! Tady bude klíč k celé záhadě!

 

Zatímco tak přemýšlel, nevšiml si, že ho Uruna pozorně sleduje.

 

„Aha, všiml sis tedy. No dobře, nemám na vybranou, musíš se stát součástí Hodin!“ a užuž se jala Krumana zaklet do jedné z loutek, když tu ji Kruman zastavil tím, že před ní padl na kolena a prosil.

 

„Má paní, má milovaná Uruno! Když už mě nemůžeš ušetřit, splň mi alespoň poslední přání!“ prosil úpěnlivě a líbal její krásné ruce.

 

„Dobrá tedy, pro lásku, kterou k tobě cítím, splním ti poslední přání!“

 

„Nech tedy hodiny jít, jak mají a dej jim přejít přes celou hodinu!“ žádal Kruman.

 

„Né, všechno pro tebe udělám, ale tohle ne, to nemohu!“

„Ale slíbilas to, je to mé poslední přání!“ řekl pevně Kruman,který neměl, co ztratit.

 

„Dobře, udělám to, ale asi víš, co tím způsobím, má lásko, budeš jediným, který …“

 

Ale pak se znovu zatvrdila, její chvilková slabost, při níž podlehla lásce a něze, kterou ke Krumanovi cítila, byla tatam a jen se dlouze zadívala do jeho očí, snad aby si je zapamatovala.

 

Minutová ručička se už blížila k celé, ještě se na sebe naposledy podívali, pak Uruna nakreslila do vzduchu několik symbolů a hle, ručička hodin se nevrátila na dvanáctou, ale přešla celou a putovala dál. Ale to už Kruman neviděl, protože jeho tělo začalo tuhnout, oči mu potemněly a ve chvíli tu byla jen dřevěná loutka. Zato kolem hodin a v městečku bylo živo, protože tím, že se hodiny posunuly dál za věčnou hodinu, zlomilo se prokletí, které nad zakletými lidmi bylo. To bylo radosti, to bylo veselí! Smutná byla jen Uruna, která snad poprvé pocítila lítost nad tím, že musela být tak krutá. Stanul tu před ní i Kas, který se jí jen zdvořile uklonil a zmizel v davu lidí, kteří vylézali okny Černých hodin. Do toho zařehtal kůň a Uruna se jen ohlédla za kasem, který vytáhl z kopyta svého vraníka velký trn, aby nekulhal.

 

I hrad se proměnil. Zmizela podivná kůže, která ho obalovala, tatam je jeho ponurost, všude je světlo, všude lesk a nádhera. Jen v srdci Urunině je žal a temnota. Proč tedy nesejme z Krumana prokletí, které na něj sama uvalila?  Nemůže, nebyla by už sama sebou, nemůže ukázat slabost, stačí už, jak jí Kruman obelstil, zlobí se na něho a miluje ho zároveň.Ale co to, kde jej její prsten? Láska je pryč a zůstala jen zlost. „Ten zrádce!“ pohrozila Uruna směrem k černým hodinám.

 

VI. Prsten

 

Stařík si nasadil krásně jednoduchý prsten s obrovským rubínem a nahlas – ačkoli byl v místnosti sám – zvolal : „Teď budeš má, krásná Uruno! Teď budeš konečně má a s tebou si vezmu zpět i své království!“ a otočil prstenem a náhle tu stál mladík k nerozeznání podobný Krumanovi. Otočil prstenem ještě jednou a stál před Urunou.

 

„Ty? Jak si zlomil prokletí Černých hodin? Ha, máš můj prsten!“ blýskla zlostně po králi Uturanovi Urana.

 

„Ano, mám tvůj prsten a s ním i moc nad tebou. A nedám ti ho, dokud nedáš svobodu Krumanovi a nezrušíš prokletí Černých hodin! Já nejsem Kruman, jsem Uturan, král tohoto malého království, kterému si všechno vzala. Ale i přesto jsem tě nikdy nepřestal milovat!“

 

„Dobře tedy, máš mě v hrsti!“ a Uruna nakreslila prstem pár znaků do vzduchu a něco si u toho nesrozumitelně žbrblala.

 

A náhle tu stál Kruman a v Černých hodinách to zapraštělo a začaly se hroutit na jednu stranu, až z nich zbyla jen hromádka trosek.

 

„Krumane!“ vkřikla Uruna „kdyby nebylo Uturana, tak bys byl loutkou navěky, zrádče!“

 

„Nejsem zrádce, splnil jsem jen slib, co jsem dal Uturanovi. Jen díky němu jsem zde splnil své poslání a osvobodil jsem toto království od tvého prokletí, které si na ně uvalila ve své zuřivosti a zhrzenosti!“ uklonil se naposled a odcházel.

 

„Počkej!“ zavolala za ním Uruna, ale Uturan ji chytl jemně za rameno.

 

„Nech ho jít!“

 

Podívala se na něho a v jeho očích uviděla ten nepopsatelný výraz, který znají jen ti, co byli někdy milováni. Něco se v ní zlomilo, něco v ní začalo tát. Usmála se a vzala Uturana za ruku.

 

„Pojď, můj králi!“

 

A šli. A šli pak spolu životem a vládnou v tom podivuhodném malém království až dodnes.

 

A Kruman a Kas?  - Ti se spolu na svých vranících prohánějí někde po loukách a lesích. Třeba je někdy potkáš na jejich toulkách.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---