...pohádku, abys chápal

        Tak tedy panenka navlékala tuto šňůru perel, nemohla jinak. Trápilo ji velice, že není se svým milým... Ten odjel i se svým přítelem na dalekou cestu, zachránit pár životů. Na místo střetu místních lidí, kteří chtěli jen vyjádřit svůj názor (pěstmi). Ještě než odjel, vložila mu do dlaně svůj malý náprstek, jediný, který měla. Byl to dar, který měl panáčkovi vždycky připomínat princeznu. Kdykoli by na tento náprstek pohlédl, či by se jej jen dotknul, mohl si být jist princezninou nákloností.
       
        Princezna panáčka prve všemožně přemlouvala, aby zůstal, ale milý její zůstal neoblomný. A to přesto, že se mu svýralo hrdlo při pomyšlení, že  ji tu zanechá. Neměl však času na zbyt, aby otálel dlouhými úvahami, tedy ji k sobě přivinul a už ujížděl po boku svého dobrého přítele vstříc rozvášněným davům.

       Rok uplynul a panenka téměř celou šňůru perel si vyplakala, když tu jí zvuky z příjezdové cesty přinášely radostnou zvěst. Milý se jí vrátil... Ach jaké radosti bylo ze shledání. Opravdové pozdvižení. Když s princeznou osamněli, panáček vytáhl z náprsní kapsy její náprstek. To aby ji ujistil, že jej stále nosil s sebou, jako i myšlenku na ni. Ve chvíli přesycené věrností a oddaností, políbil jí ručku na důkaz pravdivosti svých slov. Když tu se podivil jejím rozpíchaným prstíčkům. Už ji chtěl nadobro zakázat jakékoli šití. Ale pricezna jeho obavy zcela rozptýlila, neboť nad její šťastnou tváři v domě nebylo.

       Ale přiliš dlouho se neradovali ze společné blízkosti, neboť panáček se musel vrátit za svým věrným druhem. Ten bděl nad lidmi jemu věrnými. Nebylo zbytí... Princezna zničena už jen z pomyšlení na další odloučení, se srdcem ztěžklým kameny, které žal se nazývaly, jej nerada pouštěla ze své blízkosti... Milý její, vložil ji do dlaně při loučení drobounký dar. Malinké pozlacené nůžky. To aby ji i ve své nepřítomnosti ochránil před tou zpropadenou šňůrou Perel. Ale to už naskočil na svého oře, prach se zvířil a po panáčkovi nebylo vidu ani slechu.

         Panenka tedy znovu usedla za svůj kůlatý stůl. Nedokážíc odporovat té temné síle, znovu se dala do navlékání. Jednu šňůru perel už přestřihla, ale novou navlékala. Lokajové i služky nad jejím chování kroutili hlavami, ale nedokážíce princezně pomoci, alespoň ji občas rozptýlili buďto řečí nebou hrou. Ale jak neměla princezna co činiti, uchopila mezi prsty tenounkou jehlu a navlékala smrtonosný šperk, dokud jí neumdlévaly prsty. Ale věděla, že i kdyby se jí znovu podařilo dokončit další šňůru perel, může ji přestřihnout.

        Mezi tím Panáček ze všech sil bojoval se vzbouřeným lidem, který se dal na stranu pana výběrčího daní, který jim nasliboval nesplnitelné. Jeho baret se skvěl v odpoledním slunci, jehož lesk barvily stopy rudé krve a potu promýchaných se zeminou... Panáček neohroženě velel bitvě. Jen jednou utrčil ránu na hrudi. Ta byla sice hluboká, ale naštěstí nepodlehl v horečkách tomu snu o zubaté a z rány se uzdravil. A že by tato událost jeho šance na vítěztví oslabila? Naopak. Jeho udatnost strhla lid, bojující mu po bohu, ještě k odvážnějším kouskům, díky kterým pak zvítězili.
Jen jedna skutečnost mohla býti neštěstím... V náprsní kapse své vesty nosil panáček princeznin náprstek. Ten se při ráně dýkou vykutálel někam do bahna bojiště. Neměl možnost nad touto ztrátou příliš přemýšlet. Až po bitvě... když si toužil vzpomenout na láskyplnou, oddanou přízeň své milé, nenalezl náprstek, jenž by mu ji připomněl.

Už rok uplynulo do poslední návštěvy. Už si ani nedokál vzpomenout, jestli mu (vůbec) přála mnoho zdaru. Už ani trochu netušil, jestli k němu chovala vášnivou věrnost.

        Jsi zvědavý čtenáři, jak tento příběh dopadne?
Už si zjistil, co s Panáčkem se dělo, vraťme se tedy k princezně. Ta už mělá hotovou téměř celou třetí šňůru. Když tu si vzpomněla na zlaté nůžky od svého milého. Ale kam si je jen poklidila? Odložila šití a počala hledati svůj tolik drahocenný poklad. Vždyť jí je dal, aby se neztrápila, aby byla šťastná, neboť to pak bylo i jeho štěstím. Ale najednou byly pryč. Jako by se po nich zem slehla. Tu ještě horlivěji navlékala náhrdelník, perličky se sypaly všude kolem stolu. Značné množství jich bylo. Už jen malinko stačí k dokončení, ale princezna jako v agónii, zapomněla na varovná starostlivá slova milého a jen šila a šila.

       Jak tato pohádka zkončí?
Snad si milý její vzpomene na svou předrahou princeznu i bez náprstku. Snad se za ni vydá v horečnatém spěchu. A strhne ji v poslední chviličce z hrdla ten proklatý náhrdelník.
Snad zase ona nalezne jeho dar. Kéž by se postavila prokletí náhrdelníku. Snads uvěří si vzájemně. Kéžby... Ale o tom až příště.

Hezké sny




      Ještě jedna skutečnost se vyskytla, ale to už není pro uši dětí. Ty snad už byly poslány spát.
Tedy nesou se zvěsti, že Panáček nezapomněl cestu k místu, kde s princeznou bydlívali. Vydal se po výtězném boji i s přítelem zpátky za princeznou. Už si nepamatoval ani její tvář, ale věděl, že si ji pamatuje jeho přítel.

      Když vjel na nádvoří, shledal se s dívkou bledou. Chladnou. Nepřívětivou. Že by to byla jeho princezna? Ani přítele nepozdravila! To se sluší a patří?! Rozkazem otočil svého koně a byl ten tam.
Ani netušil, že to náhrdelník na jejím krku, ušitý za dlouhých bezesných večerů, obepíná její hrdlo, jež je nutné k mluvení, ba i k dýchání. Proto ta bledost. Proto ta tichost. Proto ani panáčkova přítele nepozdravila. Jeho s nadšením nevýtala.

Je na cestách a ona stojí a bledne.