Jen ráno

Srdce leželo v trávě

a nikdo ani kouskem duše

netušil

zde jsou to krůpěje vyplakané, či zrozené smíchem

takové kouzlo neprohlédnutého rána

Milovat v tom dni

znělo jak dotyk

rozevléto závěsu fantazie

se struhlou zdí skutečnosti

   -pak tunel-

zněli ním rány a výkřiky

zvuky na dlaních sluchu duše

mučily představy

báli se vlastníha obrazu

jak opět překročí hranici krutosti

    -jen les

    -jen část nějakého lesa

    -naprosto obyčejného lesa

Všemi škvýrami mě svíral

vytékající bezvýchodností

utíkal jsem

další

zavál jsem rukama

jen dlaně a prsty od zápěstí

přes sebe

cítil jsem které hrajou živé

sahali mi do obličeje

nutili mi marnost ke rtům

aby se prorvala na jazyk

a skrz něj do kloubů hlavy

až utopicky jsem doufal

jo

duše měla ještě sílu

bála se slabej skořápky

zaječela v křeči

a

sen se snášl dnem

jablka kvetla v horoucím dnu

jak je možné cítit pírko

tak zněl můj polibek letícímu závěsu

a já miloval jen jej.

-hovno

jen to zní

protože to znít má

je to v hajzlu

kýč, sračka, lež

jen aby to bolele co nejmíň