Jednou

Sedím na břehu potoka a pozoruji jeho švitořící hladinu. Stíny vln se míhají na pískem vystlaném dně, vodou jako střely poletují pstruzi, nad hlavou se pohupují staré větve mých milovaných bříz. Zhluboka se nadechuji. Vzduch je provoněný podzimní mlhou, tesknotou, bolestí a láskou. K zemi se jako konfety snášejí droboučké touhy, přání a modlitby v podobě nazlátlých březových lístků. Moudrý vítr, zpovědník, je rozsévá kolem mě. Sbírám jeden z nich a přikládám si ho k uchu. Mluví ke mně roztouženým šepotem, tlumočí mi slova vroucí modlitby, kterou kdosi právě pronáší na druhém konci světa. Děkuji mu za ta krásná upřímná slova, něžně ho líbám a házím k ostatním na vodní hladinu. Někde v tomhle lese, který jsem sám před mnoha sty lety zasadil, poletují i lístky s přáním ode mě. Přesouvám pohled opět k hladině potoka. Míří ke mně po ní malý člun z březové kůry, vešel by se mi do dlaně. Sedí v něm malý oranžový panáček nejasných rysů, na hlavě má klobouček se širokou střechou a mává na mě. Nakláním se nad potok a prstem opatrně přirážím jeho loď ke břehu. Panáček se mě pevně chytá a já ho vynáším k sobě. Druhou rukou beru z vody jeho člun. Pokládám mužíčka do trávy a lehám si k němu, tak, abychom se mohli dívat zpříma do očí a stali se rovnocennými partnery. Chvíli mě pozoruje, pak potichu, téměř šeptem začne mluvit. Musím přiložit hlavu až k němu, abych ho vůbec slyšel. Hovoří ke mně vybroušenou řečí houslových strun. Nepoužívá slova ale tóny. Chápu jejich význam. Vysvětluje mi, že sbírá přání z březových lístků, chlubí se mi dokonce malou torničkou, kde je nosí. Sobecká a nicotná prý rovnou vyhazuje, ta vznešená si pak ponechává a raduje se s nich. Svěřuji se mu, že i já rád poslouchám upřímná a láskou prosycená přání na březových lístcích, pouštím je však po vodě do světa. Odmlčuje se a dlouze, podezíravě, snad trochu stydlivě, se mi dívá do očí. Chápu, co jeho pohled znamená. Nezaslechl jsem snad i jeho vroucné přání? Nestal jsem se já snad svědkem jeho nejniternějších tužeb? Ano stal... A právě proto příjezd oranžového mužíčka už dlouho očekávám. Musím se na něj laskavě usmívat. Jeho přání znám odedávna. Skrze ně jsem ho miloval už stovky let předtím, než ke mně připlul. Touží najít bytost, jako je on sám. Znovu se usmívám a beru ho opatrně do dlaní. Sedám si opět k potoku a pokládám mužíčka vedle sebe. Ve mně tu bytost našel, ujišťuji ho jeho řečí. Chvíli se spolu díváme na hladinu potoka, pak se zakláním a beru ze země březový lístek. Poslouchám modlitbu do něj vepsanou a předávám ho svému novému příteli. Dlouze lístek zasněně poslouchá, pak si jeho přání ukládá do torničky a teskně se usmívá. Za chvíli lístek hází na vodní hladinu. Netuším, jak dlouho na tom břehu spolu sedíme. Čas od času o přáních na lístcích vášnivě diskutujeme, jindy celá desetiletí mlčky pozorujeme vodní hladinu. Před několika dny, panáček zrovna odpočíval, jsem vyslechl zvláštní přání. Na březovém lístku nebyla vepsána slova ale tóny. Chápal jsem jejich význam. Dívám se k nohám, kam jsem před staletími položil jeho loďku. Dávno se už oddala chladivé, vlhké, život vášnivě milující zemi. Při té vzpomínce se mi v očích zatřpytí slzy. Je podzim. Nadechuji se. Vzduch je provoněný podzimní mlhou, tesknotou, bolestí a láskou. Něhou a lítostí. Vstávám a přecházím k té nejkrásnější bříze v mém háji. Vytahuji z kapsy nůž a odlupuji ze stromu velký kus kůry. Po chvíli jsem se svou prací hotov. Vracím se ke břehu a něžně beru oranžového panáčka do dlaně. Daruji mu novou březovou loďku a plnou dlaň lístků s těmi nejkrásnějšími modlitbami, které jsem tajně nasbíral, když spal. Žij šťastně, vzkazuji mu v duchu, když naposledy mává z březového člunu a mizí za prvním ohybem potoka. Sedám si do trávy. Vyndávám z kapes celé hrsti březových lístků, o nichž jsem se mu nikdy nezmínil, a zahrabávám je do země. Sbíral jsem je od prvního okamžiku, kdy ke mně panáček připlul. „Nikdy mě neopouštěj,“ šeptá z nich můj hlas.

---