Pachuť

Vře to v naší rodině. Vře to, panečku!

Máma s tátou, dva sádlem namazaní obři, rvou se jak dvě psiska o půlku ovarové hlavy. Svaly se stahují, šlachy pruží coby kytarové struny; skoro je slyším znít. Komorní cé?

A nebo ne?

Vždyť je to fuk! Hlavně že boltcům lahodí ten tón! Proč tupě dumat nad marnotratnou rozepří dvou obézních lidí? Já si tu prostě jen tak sedím u večeře, u hrnku bílé kávy a u loupáku, co je cítit zatuchlinou.

To dělají večer všichni dobří synové.

 Jím a sleduji boj svých zploditelů. Máma má jasně navrch. Její mocné prsy jak dvě středověká beranidla buší do otcova těla, lámou žebra, drtí obratle. Táta se ale drží. Nohy, nikoliv nepodobné páru vápencových dórských sloupů, mu skýtají dokonalou oporu. A tak stojí. Odolává. Jen kulky v šourku mu poskakují jak kovová zrnka uvnitř rolničky.

Celé je to k smíchu.

Ale zároveň mnohem lepší  než večerníček.

Cože to dnes jede? O hajném Robátkovi?

Zavřu oči a urvu zuby kus loupáku. Žvýkám ho, mísím se slinami a než tu rozbředlost sešlu do žaludku, vnímám chvíli její pachuť.

A najednou:

 Okamžik dne!

 V tom svinstvu na mém jazyku je všechno.

Naftalín ze šatních skříní, sestřin levný parfém z vietnamské tržnice, kysané zelí, mámino zapařené podpaždí, pomerančová kůra, leštidlo na parkety, potkaní trus, zubní pasta, mušince, máta, tátovo smegma, kolínská, moč. Celá naše uprášená domácnost v tomhle jediném žvanci!

Jak dlouho ten kus pečiva musel ležet v ošatce na konferenčním stolku, to nevím.

Nejspíš odjakživa.

Ale to není podstatné!

Ten mix milionů příchutí je jako koncentrát veškerenstva, celý náš ponurý mikrosvět, všechny jeho hádky a rozbroje, slzy, zloba, neartikulované veselé skřeky, zpěv, opilost, delirium, nesplněné sny. A všechna bolest. Včetně té nelidsky pádné facky, kterou táta v opilosti doslova skolil sestru, když mu řekla, ať už ji nikdy neosahává…

Rodinné štěstí.

 A tak jím, hltám, polykám. Chci to sníst a strávit, vykálet, spláchnout do hajzlu. Zapomenout. Ale vím, že tohle nepomůže.

 Konečně je ve mně poslední drobek.

 Pomalu rozevřu víčka.

Už je dávno po boji. Táta s mámou leží na zemi. Jsou svinuti do útvaru, připomínajícího trojrozměrný jin-jang; skulpturu z masa, za kterou by se nemusel stydět ani Švankmajer.

Zvednu se ze židle, nechám je v jejich důmyslné hře na mazlící se vepřové jazyky a jdu si lehnout. Bez umytí. Koupelna je obsazená a ještě několik hodin bude.

To víte. Brácha. Náš mořský panic s věčně ztopořeným ocasem.