Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNocturno
02. 11. 2009
4
3
361
Autor
liber liber
Ležím na louce a pozoruji hvězdy. Krajinu mám před sebou jak na dlani. Možná jsem na chvíli usnul, a když se probouzím, vidím, jak na noční oblohu vylétá sto bílých plachetnic. Plují nedaleko a mně se zdá, jako bych slyšel třepotání plachet ve větru. Na obzoru vychází temně modré noční slunce, jehož paprsky se odrážejí od blyštivých povrchů hvězd. Nadechuji se. Noční tráva voní po jasmínu a po moři. Sedám si, trhám stéblo a strkám si ho mezi zuby. Noční tráva chutná po rose a po pláči. Vzdychám a zaposlouchávám se do zvuků bělostné flotily. Noční tráva zní jak vzrušený šepot krásné dívky, říkám si a znovu do ní ulehám. Přijímám její výzvu. Zavírám oči a oddávám se jejím polibkům. Představuji si sebe sama jako kapitána na jedné z těch lodí. Plout tak tiše nocí a sledovat černou dálku před sebou. Mířit ke klidné hladině nočního slunce, poslouchat vzduch a nemluvit. Proboha jen nemluvit! Vznášet se bezhlesně nad zhasnutými domy. Mávat na ostatní kapitány. Rozumíme si. Hladím dlaní louku po tváři ve snaze najít další stéblo. Noční tráva na dotyk připomíná Dvořákovu serenádu. Otevírám oči a pozoruji plachetnice. Za tu chvilku se ke mně přiblížily. Nyní jasně vidím, jak příděmi rozrážejí provoněný vzduch a kymácejí se v jeho vlnách. Plachty se plní jemnou rosou. Slyším, jak se jejich plátno pod tlakem napíná, jak praskají provazy spletené z mlhy. Váhavě mávám majestátu těch hvězdných plavidel, na těle mi vyskakuje husí kůže. Zdá se mi, jako by jedna z plachetnic mířila ke mně. Vzrušeně se předkláním. Její matná záře už osvětluje louku pode mnou. S úžasem sleduji, jak spouští kotvu a vyklápí můstek do orosené trávy. Vstávám a nejistým krokem mířím k plachetnici tiše se vznášící v nočním vzduchu. Opatrně vstupuji na můstek, pak pokračuji na palubu. Snová plachetnice nemá žádnou posádku, jsem na ní zcela sám. Jen kapitáni ostatních lodí na mě povzbudivě mávají. „Ahoj,“ šeptám užasle. Mezitím loď pozvolna stoupá vzhůru. Přecházím k boku a dívám se na louku, kde jsem ještě před chvílí stál. Noční tráva vypadá jako odjezd do daleka, dochází mi konečně.