Metafora

Jsem list bílého papíru, který chrpa položila na stůl. Několika slovy na mě napsala, že se rozchází se svým přítelem. Vzkaz psala ve vzteku, místy do mě surovou propiskou vyryla hluboké rýhy. Její přítel si mě přečetl a odhodil na zem, pak odešel. Od té doby už uplynulo několik dní a já stále ležím na tvrdé, parketami pokryté podlaze. Pořád mě bolí rány, které mi svou krutou rukou způsobila chrpa. Přesto nemohu zapomenout na dotyky bříšek jejích prstů. Červenám se při představě, že mě hladila a dlouze se na mě dívala. Při pohledu na mě dokonce několikrát vzdychla. Stále před sebou vidím její ztrápenou tvář, cítím pořád její vůni, která na mně ulpěla. Zamiloval jsem se do ní zkrátka láskou tak hlubokou a vášnivou, jaké je jen list papíru schopen. Vzdychám. Co mám vlastně dělat? Vím, jak nesmyslné by byly úvahy, zda mou lásku opětuje. Společnost mi dělá jen průvan, který proudí místnosti. Pobízí mě k činu. Z výšky se mi vysmívá. To už si víc rozumím s podlahou. Vypráví mi často, jak i ona za dob svého mládí milovala. Zadívala se prý do podlaháře, který ji s láskou hladil po tvářích, když na zem kladl jednotlivé parkety. Ležím v jejím objetí, spolu vzdycháme nad nespravedlivostí osudu. Nečekaně vtrhne do místnosti průvan a říká: „Seber se hochu, chrpa přichází.“ Střílí si zas ze mě? přemýšlím, když se skutečně otevírají dveře a vchází do nich ta, na kterou už tak dlouho myslím. V ruce nese velkou kabelu, vrátila se zřejmě pro své věci. Všímá si mě. Já pochopitelně předstírám, že ji nevidím. Pokleká ke mně a bere mě do ruky. Dlouho se mi dívá přímo do očí. Nikdy jsem snad nebyl šťastnější. Nakonec ode mě však znovu odpírá zrak, pokládá mě na stůl, hází do kabely nějaké věci a místnost zase opouští. Přitáčí se ke mně vítr a šeptá mi do ucha: „To ses teda vyznamenal, hrdino.“ Zoufalstvím a smutkem blednu. To už ji nikdy neuvidím? Už ani podlaha mi nepřináší útěchu a stůj je strašný morous. Dostávám bláznivý nápad. S vypětím všech sil přikládám pravý bok nalevo. Když po několika minutách oddychuji únavou, jsem už dokonale přehnutý. Pokračuj, teď to nesmíš vzdát, povzbuzuji se. Druhý den ráno jsem konečně hotov. Tam, kde ještě včera ležel nevzhledný počmáraný papír, stojí nyní překrásná vlaštovka připravena k odletu. Teď už potřebuji jen popostrčit. Ještě celý zpocený a udýchaný přemlouvám průvan a ten mě vynáší oknem na ulici. Jako správný kamarád mi ještě ukazuje, jakým směrem chrpa odešla. A je pryč, už ho nikdy neuvidím, posteskla si propiska na stole, která se do bílého papíru zamilovala. Propiska, která měla tu čest mírnit jeho rány, které do něj chrpa chtěla vrýt.

---