Ticho před bouří

Dnešní den byl výjimečný. Slavila se Památka zesnulých (Dušičky). Dnes také na naší poprvé učila paní učitelka Zombíková. Učila angličtinu. Žáci před ní seděli v lavicích a paní učitelka psala na tabuli. Žák Filip Mystický se bavil s Haindrichem Tajemným. Náhle na ně naletěly klíče. Přiletěli odnikud. Filipovi tekla krev z nosu. Ale to byl pouhý začátek.

      Gertruda von Kadaň se postavila, protože si uvědomila že nemá podložku. Paní učitelka řekla: " Co chceš? Neštvi mě s nějakou podložkou. Sedni si a piš." Gertruda se divila. "Vždyť jsem nic neřekla" Venku zezelenala mračna, paní učitelka se otočila, zrudly jí oči a kůže změnila barvu na zelenou. "Já mám oči i vzadu. Kdo to netoleruje? Já jsem teď učitelka a učím! Nikdo mě nebude rušit!" "Asi má nerva, kámo" poznamenal Haindrich. Zombíková opravdu měla oči vzadu. Právě jí vypadli. Vytáhla tesáky a napřahovala se po Jidášovy Kadilovy. Skupina utíkala ale Haindrich se zastavil. "Mě nezastaví. Já jsem Ond.. tedy Haindrich a já se koukal na Čáryfuka." Haindrich vyskočil do vzduchu a vyvolal kříž. Zombíková za nimi běžela. Haindrich vystrčil kříž a učitelka se roztekla. Všichni se radovali. Přiběhl školník. "Co se to tu děje? Vy! Vy jste jí zničily! Já jí pomstím. Byla také z rodu Ultralycanů [ultralikanů]." Školník se už nestihl proměnit. Mezi zelenými mraky prosvitlo slunce. Vyskočil oknem a utekl.

     Když Haindrich a Filip odcházeli ze školy, Obklíčil je dav Ultralycanů. "Kámo," poznamenal Filip, "mam pocit že nás toho dneska čeká ještě víc.