Podzim listů

Podzim listů

Nastal podzim, mlhy, chlad. Děti přestaly si venku hrát.

Dávám sbohem teplým dnům, kdy listy hleděly vstříc snům.

Kdysi dávno, když končila se zima a země oblékala jarní šat,

jako pupence hleděly si zpříma a strom byl domov, pevnost, hrad.

Rozevírajíce svou náruč paprskům slunečním, pro život stromu byly vším.

V bezvětří i přes svou netečnost, dělaly květům společnost.

Doprovod plodům byly listy, jejich osud je však jistý.

Vítr je krutý, zlý a bez milosti, teď polámal listům všechny kosti.

Opustit musely svůj strom, svůj hrad, musí se za svou pýchu kát.

Podzimní vítr větrné víry rodí, je osudem listů, tak už to chodí.

V šíleném tanci s nábojem smrti, podzimní listí kolem se vrtí.

Otázkou zůstává, je to odměna či trest, nechat se větrem do výšky vést?

Konec je stejný bez výjimky všude, každý ví, co s listy bude.

Vykonavatel smrti je vlhkost po dešti, vlhkost a déšť věští neštěstí.

Shnijí v klidu, v blátě či v jehličí, smrti se většinou žádný z nich nepříčí.

Z posledních sil ještě na sebe upozornit chtějí, hmmmm, jak voní, když u silnice tlejí.

Pak už jen usnou spánkem hlubokým. Mrtvy jsou. Díky jim.

Jejich duch však navěky se vrací, stanou se hnojivem pro příští generaci.