Název chybí

Od nejmenšího tvora na Zemi,

od slunce, bez kterého by nic na světě nemohlo být,

od domorodých obyvatel,

od vánočních svátků,

od silnic, které si vymyslel ten záhadný tvor.

Tvor nazývaný člověk.

Nebeští andělé mávali křídly,

smáli se lidem,

smáli se světu.

Lidé je neviděli,

dosud je nevidí,

nikdy je neuvidí.

Mravenčím krokem blížil se k nám.

Poznat ho, bylo už jen podle jeho dechu,

všude bylo cítit, jak se všude kolem roztahuje,

každý už o něm věděl.

Smál se.

Byl to on,

jeden z těch andělů zkázy.

Plíživým krokem

a lehkým mávnutím svým obrovitým křídlem,

byl kousek od těl,

jež bezduše ležela na zemi prohnilé zlobou.

Jak hrozný mi připadal tento svět bez duší.

Jak strašně se mi stýskalo po touze poznávat,

znovu poznávat dnes dávno poznané.

Dnešní ráno bylo jako všechna ostatní rána.

Nechápavý pohled na svět

a názor, který už nemůže změnit nic než zázrak.

Uzdravující se rána na mé paži uklidňovala mé potrhané nitro.

Zamyšlení, zaposlouchání se, snění.

Zkáza byla očekávána každým dnem,

myslím, že už to všichni tušili.

Spatření obrů, za mrakodrapy, bránící lid, ze všech svých sil,

nepomáhá žádná zbraň.

Lidstvo si za všechno může samo.

Zbraň proti zbrani.

Byl tu jeden neobjasněný začátek.

Bude tu jeho neznámý konec.

Nastaň už dobo!

Ať je ten čas, kdy nebudeme myslet!

Vyzýváme tě všichni.

V jednom jménu jsme skryti všichni.

My, prosebníci doby.

My, trpitelé, převlečení do masek spokojenosti.

Projdi se hřbitovem propadlých náhrobků!