Kronika náhodného vraha

Co uděláte se svým životem, když zjistíte, že se ubírá jinam, než by měl. Změníte se v monstrum?

Žít svůj sen

 

            Život. Jen jedno drobné, nepatrné slůvko. A přeci v sobě skýtá obrovský význam, který definuje celý svět. Nebýt jeho, nebylo by nic. Neexistovali by rostliny, zvířata ani lidé. Na jednu stranu by po celém světě vymizely vraždy, krádeže a jiné lidské zločiny. Na druhé straně by nám to mohlo být upřímně jedno, jelikož by nebyl nikdo, kdo by o tom přemýšlel nebo si stěžoval.

            V dnešní době je svět plný moderních výdobytků, revolučních objevů a další jiných věcí, které nám ve spoustě záležitostí usnadňují život. A přesto jsme se jistým paradoxním způsobem nedokázaly oprostit od nejstarších hříchů, které lidstvo sužovaly už od nepaměti.

            Stále mezi námi jsou ti, kteří nerespektují právo na život ostatních, ale myslí jen na sebe a své povrchní potřeby. Svým způsobem jsme vlastně takoví úplně všichni, ale jediným rozdílem, který nás od sebe rozlišuje, je to, že dokážeme své nejskrytější touhy a nutkání potlačovat. Neřídí nás jenom instinkty a emoce, ale také rozum. Tedy, jak u koho.

            Každému z nás je už v dětství vštěpováno, jak je život skvělý a plný optimismu, neuvěřitelných dobrodružství a lásky. To všechno jsou jen kecy. Ať uděláte cokoli; snažíte se, jak jen to jde, vždy vám vyjde jen jeden výsledek. Zklamání.

            Možná vám skutečně nalhávali, že všechno bude ok, že život je jen jedna velká jízda, plná skvělých věcí. Pak vám ale lhali. Svým způsobem jsme podvedeni všichni. Život totiž rozhodně není procházka růžovým sadem. O každý maličký úspěch se musíte rvát až do úplného konce a nakonec stejně můžete všechno snadno ztratit. Jedinou jistotou ve vašem životě totiž je jen smrt. Ta jediná vás nikdy nezklame a vždy se přihlásí v ten pravý čas. Všechno ostatní je jen pomíjivé a nestálé. Sny, touhy, city. Ani jedno nevydrží věčně.

            Když se nad tím pořádně zamyslíte, na mysl vám přijde jen jedno jediné slovo:

 

            „Haló, vnímáš mě?“

            Překvapeně jsem zamrkal. Trvalo to jen vteřinku, než jsem si uvědomil, že jsem to udělal znovu. Sedím tu u svého stolu, naproti mně sedí zoufalý klient, který doufá, že mu potvrdím půjčku a vkládá do mě všechny své naděje. A já? Já se opět nechávám unášet proudem svých myšlenek. Zvláštní je, že si toho zatím moc lidí ani nevšimlo. Stačilo jen vzpřímeně sedět, upřeně hledět na mluvící osobu naproti vám a občas přikyvovat. I když v mém případě to spíš bylo jen mírné klimbání hlavy, při marných pokusech udržet se v bdělém stavu.

            Po šesti dlouhých letech únavné práce v National Credit Bank si na to člověk pomalu zvykl. Zpočátku jsem se s tím snažil bojovat, ale to moc dobře nevycházelo. Stále si ještě pamatuji první rok, kdy jsem s nadšením přivítal novou práci a pociťoval jsem nutnost zapůsobit na své nadřízené. Musím uznat, že to nebyl nejlepší nápad.

            Udržet se vzhůru se každým dnem stával mnohem obtížnějším úkolem a o to složitější byl, kdykoli se v bance u jeho stolu objevil někdo, kdo žádal půjčku na opravdu nudné záležitosti. Zkuste si nespat, když do vás dvě hodiny někdo hustí problémy se svým domem, který nutně potřebuje rekonstrukci. Chvilku posloucháte, poté upadnete do stavu klinické smrti a ani nevíte, jak se z toho všeho vyvrbil rozhovor o dnešní nestydatosti mladých dívek.

            Vezměte si, že se to děje každičký den po dobu šesti let a nadšení vás velice rychle přejde. V poslední době dokonce čím dál častěji uvažuji nad dobře spáchanou sebevraždou. Koneckonců by to vyřešilo všechny moje problémy. Ale od téhle myšlenky jsem ustoupil, jelikož jsem si uvědomil, že sebevražda by mě mohla docela i bolet. Ne, nakonec přeci nemůže být poslouchání svých klientů tak těžké.

            „Jistěže vás vnímám, slečno Barkleyová,“ odpověděl jsem se strojeným úsměvem.

„Slečno.“ To je jenom krutá lež, kterou si rády nalhávají staré dámy, aby se cítili mladě. Paradoxně se díky tomu já cítím blbě.

            Slečně Barkleyové je totiž přes 60 let a je to na ní vidět. Ale ona sama si to snad ani neuvědomuje. Anebo si to uvědomuje až moc dobře, ale nechce to přijmout.  Člověk by řekl, že povislá, vrásčitá kůže, propadlé tváře, zvrásněné čelo a do drdolu svázané prošedivělé vlasy vypovídají o stáří člověka. Když se k tomu navíc přičte i vyhublá postava a nepřiměřené chování, leckteří už myslí na senilitu. Slečna Barkleyová to však odmítala.

            Svým způsobem si vysloužila můj obdiv, protože i přes vysoký věk si dokázala užívat život plnými doušky. Skok padákem, bungee jumping, potápění a takhle bych mohl pokračovat celý den. Zřejmě jí bylo jedno, že podstupuje značné riziko. Hlavní pro ni byla zábava. Jenomže jedna věc na tu veškerou zábavu jí chyběla. A tím samozřejmě byly peníze. Teď nevím, jak moc naivní jste, ale doufám, že si nemyslíte, že stará vdova v důchodu dostává spoustu peněz? Jistě, dostává jich dost na to, aby vystačila, jenomže s normálním životem a věcmi, které stařenky většinou provádějí. Adrenalinové sporty mezi ně zřejmě nepatří.

            A to byl důvod začátků jejích návštěv v naší bance. Naneštěstí to bylo zrovna v době, kdy jsem nadšeně vítal každého svého nového klienta. Kdybych jen tehdy tušil, že ta milá postarší paní bude mít tendenci vyprávět mi příběhy ze svého mládí a přemlouvat mě ke skoku padákem, asi bych co nejrychleji vzal nohy na ramena.

            Jenomže jsem to netušil, a tak tu jsem a musím znovu a znovu předstírat, že hltám její historky. Opětovně jsem se na ni usmál a doufal, že jí to uchlácholí.

            „Víš, na co potřebuji ty peníze, Davide?“

            Její otázka mě zaskočila. Myšlenkami jsem byl někde jinde a neměl jsem nejmenší tušení, jak jí šetrně sdělit, že je nejspíše použije na nějakou další bláznivinu. Proto jsem raději jen zakroutil hlavou a abych dodal pocit bezradnosti, tak jsem ještě pokrčil rameny. A to jsem neměl dělat. Jakmile jsem tak učinil, ucítil jsem pronikavé bodnutí za krkem. Konečně se ozvalo několikaleté sezení v křesle za pracovním stolem.

            Naštěstí jsem však zadržel bolestné usyknutí, jelikož naproti mně seděla dáma, která se nebála skákat padákem a dělat další bláznivé věci i přes pokročilý věk. Má hrdost mi nedovolovala se před ní projevit jako rozlámaný slaboch.

            Pakliže si toho slečna Barkleyová všimla, nedávala nic najevo. Namísto toho nasadila svůj bezstarostný úsměv a pravila: „Chtěla bych si totiž pořídit bazén. Takový ten velký zahradní. Nechala bych si ho postavit na dvorku.“

            Její slova mě poněkud překvapila. „Bazén? Nevykládejte si to špatně, ale na co potřebujete bazén?“

            „Víš, někde jsem slyšela, že na bazén můžeš nachytat spoustu mužů.“

            Měl bych se opravdu vyjadřovat přesněji. Jestliže mě předcházející investice slečny Barkleyové udivovaly, tahle mi málem vyrazila dech. Byla to vlastně s ohledem na okolnosti její doposud nejnormálnější žádost, ale zároveň se stala tou nejšílenější. Hlavou mi problesklo, proč by asi tahle paní potřebovala lákat k sobě na dvorek muže? Popravdě mě jedna myšlenka napadla, ale musel jsem potřást hlavou, abych ji ihned vypudil.

            Tentokrát jsem zřejmě úspěšný v zamaskování mých pocitů nebyl, protože se slečna Barkleyová usmála ještě víc a poté spěšně dodala: „Nemyslela jsem to zrovna pro sebe. Alespoň ne teď. Mám dceru asi ve tvém věku a ta se nedávno rozešla se svým přítelem, potom co dal přednost nějaké fuchtli. A moje Allison se teď trápí. Ani vyjít si s nikým nechce, tak jsem si řekla, že jí někoho seženu sama.“

            Původně jsem se nechtěl míchat do jejich soukromých záležitostí, ale něco hluboko ve mě bylo zvědavé. Nejspíš to byla ta dřímající drbna, která čeká jen na to správné téma na probírání.

            „Poslyšte, slečno Barkleyová,“ začal jsem a mírně jsem se předklonil, „nechci se do toho míchat, ale nemyslíte si, že by si měla spíš někoho o najít sama?“

            „Ale jistěže ano,“ odvětila bez sebemenšího náznaku uražení a poté dodala, „ale někdy ji musím trochu popostrčit.“ Když domluvila, znovu vytáhla svůj bezstarostný úsměv. Kde brala všechnu tu pohodu a dobrou náladu? A proč se na mě tak upřeně dívá?

            V jedné věci totiž slečna Barkleyová nevynikala. Nikdy se totiž nedokázala krotit a velice snadno vyřkla něco, díky čemuž se ostatní cítili velice trapně. A tuto svou schopnost potvrdila i tentokrát, když se nadechla, aby vypustila z úst nevhodnou otázku: „Máš teď nějakou přítelkyni, Davide?“

            Dobře, ne zase až tak nevhodnou, ale já nejsem zrovna šťastný, když se hovor stočí na mé soukromé záležitosti. „Ehm, zrovna teď ne. Nikoho nemám. Proč se ptáte?“

            „Protože by ses náramně hodil k mojí Allison. Vždycky jsem si říkala, že byste se měli někde potkat. Když tak nad tím přemýšlím, tak ji asi jednou vezmu sebou sem.“

            Paráda! Jen tak dál a brzo poznám celou vaši rodinu.

            „Už se nemůžu dočkat, slečno Barkleyová! Pokud je vaše dcera stejně tak krásná, jako vy.“ Po této větě jsem se strojeně usmál.

            Lichotky. Jsou to jen prázdná slova, která používáme, abychom nemuseli říkat ostatním pravdu do očí. Máme totiž klamný pocit bezpečí, když někoho pochválíme. A nějakým záhadným způsobem to funguje. I když si říkáme, že jsou lichotky zbytečné a nepotřebujeme je, slýcháme je velice rádi.

            „I ty lichotníku,“ zasmála se slečna Barkleyová a dokázala tím pravdivost mých slov. Ne, že bych se snad styděl, ale neměl jsem v tu chvíli náladu na nějaký vážný vztah. Alespoň ne tak brzy po Samanthě. Ačkoli jsem se velice těžce snažil, stejně jsem na ní nemohl zapomenout. I přesto co mi provedla, jak se mnou jednala. Řekl bych, že tak už to ale chodí. Ti, kteří nám nejvíce ubližují, jsou zároveň ty osoby, které máme nejvíce rádi.

            Vlastně ani doteď nevím, proč se na mě vykašlala. Kvůli vzhledu to snad ani být nemohlo. Na to, že mi bylo nedávno 30 let, vypadám stále nejméně na 25. Mám sportovní postavu(což je jako zázrakem při mém sedavém povolání), jsem vysoký, mám nakrátko ostříhané hnědé vlasy a zelené oči. Čelo nemám bůhvíjak široké a nos také není rozpláclý. Pravda, mám trochu víc vystouplé lícní kosti, ale to jí nikdy nevadilo, stejně jako jí nevadilo to, že jsem byl od přírody trochu víc pobledlý. Nejhůř jsem tedy nevypadal a vždycky jsem se k n snažil chovat pozorně, takže v tom to taky nebylo. Ať jsem nad tím přemýšlel sebevíc, stejně jsem na nic nepřišel.  

            Zdravý selský rozum mi napovídal, abych na ni konečně zapomněl, ale nebylo to zase tak moc jednoduché. Samantha bylo to jediné, co mi pomáhalo přežívat svůj dokonale zpackaný a bezúčelný život. A potom, stejně jako všechno ostatní v mém životě, se prostě jen vypařila jako pára nad hrncem.

            „Takže, kolik byste si představovala, slečno Barkleyová?“ zapojil jsem se znovu do hovoru.

            „Prosím?“ Zdálo se, že nejsem jediný, kdo přestal dávat pozor. Musel jsem se tomu usmát, ale jenom v duchu, protože jinak by si to  mohla ta stará paní přede mnou vysvětlit tak, že se jí posmívám. A to poslední, co zrovna potřebuji, jsou problémy v práci.

            Z toho důvodu jsem svou otázku zopakoval: „V jaké výši tu půjčku chcete, slečno Barkleyová?“

            „Ach tak! Já vlastně ani sama nevím. Uvažovala jsem něco kolem deseti tisíc dolarů.“

            Mírně jsem povytáhl obočí. Díky svým netradičním aktivitám nebyla slečna Barkleyová zrovna nejbezpečnější osobou, které by banka chtěla svěřit peníze. To si velice dobře uvědomovali i ostatní a téměř s železnou pravidelností její žádosti zavrhovali. Jediný, kdo měl dostatek kuráže na vyhovění jejích požadavků, jsem byl překvapivě já. Ani nevím, jestli mi jí prostě jen bylo líto a chtěl jsem jí nechat umožnit prožít si na stará kolena své mladistvé sny, ale prostě jsem to dělal.   

            Na druhou stranu vždy všechny splátky byly zaplacené včas a bez nějakých velkých problémů. Tím pádem jsem ji shledal spolehlivou a důvěryhodnou osobou. Všechny svoje eskapády přežila a ráda to všem dokazuje. Jak jinak, než tím nejvíce pobuřujícím způsobem a to tak, že přijde s ještě větším a bláznivějším nápadem. A stejně se jí pokaždé povedlo splácet, takže můj šéf nic nenamítal.

            Navíc se za ta léta slečna Barkleyová stala mou pravidelnou klientkou. Na druhou stranu jsem si od té doby musel pokaždé vyslechnout další zajímavou historku. Přesto bylo 10 000 dolarů trochu více než obvykle. Zajímalo mě, na co potřebuje tolik peněz? Na bazén určitě ne. Zkoumavě jsem pohlédl do jejích očí a poprvé od našeho setkání jsem měl dojem, že mi lže.

            „Deset tisíc? Nechci se motat do vašich věcí, slečno Barkleyová, ale není to na bazén trochu moc?“

            Navzdory tomu, že jsem právě projevil pochybnosti o jejím úsudku, nepřestala se usmívat. „Ano já vím, ale nechci všechny ty peníze použít na bazén. Mám ještě další plány.“

            Poté se rozhostilo ticho. Tedy alespoň kolem mého stolu, jelikož od ostatních kolegů a jejich klientů v této hale se ozývaly dozvuky jejich konverzací. Obdivoval jsem, s jakoým odhodláním  všichni každý den vstupovali do práce. Vždyť většina z těchto lidí měla schopnosti k velkým věcem, ale nakonec, stejně jako ostatní, skončili zde. Obležení ostatními zoufalci, kteří sní o lepším životě, zatímco bojují s tím svým současným.

            Znovu jsem se zaměřila na svou klientku, v tom se ale zřejmě něco stalo. Nevím, jestli mi něco uniklo, ale jak jinak jsem si měl vysvětlit, že úsměv slečny Barkleyové byl pryč? Abych to uvedl na pravou míru, musím poznamenat, že něco takového bylo opravdu neobvyklé. Pravděpodobnost toho, že se slečna Barkleyová přestane usmívat je asi tak velká, že tučňáci začnou mluvit. A přesto teď naproti mně seděla osoba, která s tou veselou a usměvavou paní neměla nic společného.  

            „Stalo se něco?“ optal jsem se jí, ale jakoby mě ani nevnímala. Jen upřeně hleděla na něco za mnou a s každičkou přibývající vteřinou se tvářila mnohem více nazlobeně a dokonce jsem v jejím výrazu poznal i další element. Takový, který jsem si nemohl nikdy splést, jelikož jsem ho znal až moc dobře. Byl to náznak strachu.

            Ohlédl jsem se přes rameno, abych viděl příčinu rozrušení slečny Barkleyové. To, co jsem viděl mne nepřekvapilo. Ale zároveň jsem ihned pochopil. Zíral jsem totiž přímo na mohutnou postavu drsně vyhlížejícího plešatého muže. Byl asi o něco starší než já, hádám kolem čtyřiceti let a to nebyl jediný rozdíl mezi námi. Z rysů jeho tváře se dalo vyčíst, že on rozhodně nepatří mezi milé, usměvavé osobnosti. Ne, z jeho drsné a ošlehané tváře se dalo vyčíst něco úplně jiného. Zaprvé zřejmě nemá dostatek financí na zakoupení žiletky a strojku, aby se oholil. A zadruhé to byla nenávist. Oči měl blízko u sebe, čímž jeho krutý pohled jen vynikal. Tohle byl ten typ muže, který by vás nikdy nepozval k sobě domů na čaj a svačinu. Leda byste tou svačinou byli vy samotní.

            Na sobě měl otrhané bílé tričko odrbané džínsy. Ten chlap si ty díry snad rovnou vyrábí sám letlampou nebo co. Jmenoval se Bobby „kobra“ Sneider. Přezdívku kobra si vysloužil především díky vytetované kobře na pravé paži. Táhla se od ramene až k jeho zápěstí a Bobby ji velice často a rád vystavoval na odiv.

            Každý v Rivershine moc dobře věděl, co je Bobby zač. Dealer, překupník, zloděj a dokonce i vrah. Nejhroší na tom všem ale bylo to, že místní policie to o něm věděla také a moc dobře. Jenomže Bobby se nějakým záhadným způsobem vykroutil ze všech svých hříchů a že jich bylo požehnaně. Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlel. Ostatně jsem se mu snažil vyhýbat stejně jako ostatní se zdravým rozumem. Pak ovšem Bobbyho kroky zamířily do naší banky a od té doby se občas stavil na kus řeči. A pokaždé vyděsil k smrti všechny přítomné. Teď se mu to podařilo i s mou klientkou.       

            „Davide?“ ozvala se otřeseným hlasem. Otočil jsem se zpět k ní a viděl jsem její nervozitu. Očima těkala sem a tam a ruce se jí mírně třásly. Abych se přiznal, tak jsem její chování nechápal. Vím sice, že Bobby je zřejmě velmi nebezpečný, ale ona byla uvnitř místnosti s tuctem dalších lidí a šance, že by se jí něco stalo byla mizivá. A i přestože si to sama musel uvědomit, stále byla rozrušená, když promluvila podruhé: „Myslím, že už bych měla raději jít.“ Musela si  všimnout mého výrazu, protože ihned dodala: „To kvůli Allison. Vždycky se o mě tak moc bojí, když jsem někde moc dlouho.“

            Bohužel pro ni jsem tomu ani trochu neuvěřil. Zvláště, když její dcera věděla o všech matčiných dobrodružstvích. Samozřejmě jsem v sobě měl dostatek slušnosti, abych to takhle slečně Barkleyové vmetl do obličeje.

            „To se ho tak moc bojíte, že raději chcete odejít?“

            Dobrá, možná ne až zas tak moc slušnosti.

            Slečna Barkleyová, která se už pomalu zvedala ze židle, se zase posadila nazpět a zadívala se mi do očí. „Jak můžeš něco takového vůbec vyslovit, Davide?“

            Trochu pozdě jsem si uvědomil mou netaktnost, ale vlastně mi to ani v nejmenším nevadilo. „Jistěže se ho bojím. Při tom všem, co udělal? Já se spíš divím, proč se ho nebojíš ty.“

            Měla pravdu. Nebál jsem se Bobbyho „kobry“. Neměl jsem k tomu pádný důvod. Cítil jsem něco úplně jiného. Nebyl to strach, ale pohrdání a odpor. Věděl jsem moc dobře, co všechno napáchal, koneckonců to věděli všichni. Zasloužil by si spravedlivý trest, ale z nějakého záhadného důvodu si může beztrestně užívat svobody.

            A vy s tím nemůžete vůbec nic dělat. To je další věc, která mě na tom štvala. Slyšel jsem o Bobbym už několikrát a vždy mě napadlo, proč s tím nikdo nic nedělá. Zvláštní shodou okolností jsem se právě v tom období necítil tak méněcenný. Dokonce jsem si myslel, že jsem v něčem platný. A to mi dodalo kuráž potřebnou k vlastnímu vyšetřování. I když slovo vyšetřování je pravděpodobně přehnané. Jen jsem se tehdy poptal pár lidí a zjistil jsem, že o Bobbyho zadržení už se někdo pokoušel. Dokonce mu to i vyšlo a Bobby byl odveden z ulice do vězení. Jenomže následujícího dne ho propustili.

            Neměl jsem nejmenší tušení, co je vedlo k tomuto činu. Z toho, co jsem věděl, byl dokonce podezřelý z vraždy svých vlastních rodičů. Opět mu ale nic nedokázali. Zdálo se, že Bobby má nečekaný dar pokaždé se ze všeho vyvléknout. Nikomu jsem se s tím ale nechlubil. Nechtěl jsem aby o mně mí přátelé věděli, že strkám nos tam, kam bych neměl. Přirozeně by se toho totiž obávali, jelikož by si uvědomili, že to mohu jednou využít i proti nim. A já si opravdu nemohu dovolit ztratit těch pár přátel, co mi ještě zbylo. Oni byli totiž to jediné, co mi zůstalo potom, když ode mne Samantha odešla.  

            Nasadil jsem bezstarostný úsměv a odvětil slečně Barkleyové: „Nebojím se ho, protože tady jsme v bezpečí. Nic se nám nemůže stát.“

            Slečnu Barkleyovou však toto vysvětlení neuspokojilo. Naklonila se blíže ke stolu a pokynula mi, abych následoval jejího příkladu. Byl jsem slušně vychovaný, tak jsem tedy učinil to, co po mne stará dáma chtěla.

            Vážně hrozně nenápadné, když přímo před zraky všech ostatních vypadáme, jako bychom si domlouvali rande.

            Slečnu Barkleyovou to však nezajímalo. Namísto toho zašeptala: „Je to přeci vrah pro rány boží, Davide. S takovými nejsi v bezpečí nikde.“

            „Ujišťuji vás, že…“ nestačil jsem ale domluvit, protože jsem byl přerušen rázným Pššt! „Ujišťuji vás, že se neodváží nic podniknout, když je tady kolem tolik svědků,“ zopakoval jsem ale s utlumeným hlasem. „Stejně si myslím, že je to až moc přehnané. Třeba se všichni mýlí a on nic nikomu neprovedl. Já osobně jsem s ním ještě žádný spor neměl.“    

            „Co není, může být,“ pronesla významně slečna Barkleyová. Poté vrhla zlým pohledem po Bobbym. „Takové, jako je on, by měli rovnou popravit a ne nechat je škodit.“

            Bylo to vůbec poprvé, co jsem ji slyšel takhle mluvit. Nebylo pochyb o tom, že se vážně zlobí. Docela se mi i ulevilo, když se asi po pěti minutách rozhodla konečně odejít s tím, že se staví zítra, abychom doladili její půjčku.

            Vzhledem k tomu, že jsem neměl zatím žádného dalšího klienta, založil jsem ruce v týl a rozvalil jsem se v mém křesle. Musel jsem hodně bojovat s touhou pohodit si nohy na stůl, ale něco mi říkalo, že mému šéfovi by se to nelíbilo. Místo toho jsem jen tak seděl a nic nedělal. Poslední dobou jsem takové chvilky zažíval jen mimořádně a pokaždé, když se mi to poštěstilo, pokoušel jsem si je co nejvíce vychutnat.

            Prásk!

            Tolik k mojí chvilce volna.

            Neměl jsem nejmenší tušení, co mně to vyrušilo z chvilky rozjímání, ale ihned jsem to zjistil. Zdálo se, že Bobbymu se něco nelíbilo, jelikož teď stál v celé své kráse nad stolem jednoho mého vyděšeného kolegy a ječel: „JAK TO ŽE MI NEMŮŽETE DÁT PŮJČKU? VÍŠ TY VŮBEC, KDEO JÁ JSEM?“

            Můj ustrašený kolega se jen celý klepal a téměř neznatelně šeptal: „J-já se omlouvám. Vážně je mi to líto, ale tato banka vám žádné peníze půjčit nemůže.“

            V jednu chvíli to vypadlo, že „kobra“ zaútočí na svého nepřítele, ale najednou si to zřejmě rozmyslel. Rozhlédl se po všech ostatních(jejich pohledy samozřejmě spočívaly na něm), poté si nestoudně odplivl na podlahu a vyrazil směrem k východu. Když míjel můj stůl, měl jsem příležitost pohlédnout do jeho chladných očí. Pohrdání z nich přímo prýštělo. Já však pohledem neuhnul. Hrdinně jsem mu čelil na odpor, i když jenom pouhým pohledem. A víte vy co? Nakonec to byl on, kdo jím uhnul.

            My sami jsme strůjci svého vlastního štěstí. Jenom svými vlastními činy definujeme svou budoucnost a určujeme si cestu, po které se dáme. Pokud nejsme spokojeni se svým životem, měli bychom udělat vše, co je v našich silách, abychom to změnili.

            A přesně to udělám i já. Jen jsem to v ten okamžik ještě ani netušil.  

---