Cesta do Rožmitálu

Na rozhraní května a června 2009 jsem zavítal do Rožmitálu pod Třemšínem. Vzduch byl teplý, slunce svítilo. Cestoval jsem od Příbrami vlakem  s vidinou volného času po několik nadcházejících dní. Udělal jsem tedy výlet ještě kus do zmíněného místa.

 Osobní vlak mě nejprve zavezl do Březnice. Tam jsem si počkal na motorák, který mě přepravoval k cíly. Nebyl jsem zde úplně poprvé , v roce 2001 jsem pracoval  na dětském táboře u vsi,která má zastávku na trati těsně před Rožmitalem. Kupě motoráku bylo téměř prázdné, cestovali se mnou jen dva další lidé. Trasu jsme urazili za 25 minut a vůz dál nepokračoval, koleje tu totiž mají konečnou. Vystoupil jsem. Osamocená situace nádraží byla čeřena hlasy rodiny, která obývala dům v sousedství zastávky. Na zahradě seděli děti, babička, dospělí a vedli čilý hovor. Dlouho jsem neotálel a zahájil postup na město. Přibližuji se k benzínové pumpě, pak po hrázi rybníka, zatočím vpravo a zde se mi otvírá pohled na střed města. Zřetelně rozeznávám, dvě štíhlé věžice  značící kostel na náměstí. Podobu chrámu znám z několika černo-bílých fotografií -  bájo – nyní uvidím, jak to je ve skutečnosti.

Nechávám za sebou lokalitu domů roztažených v zahradách a vstupuji do území,kde jsou domy nastavěné těsněji u sebe. Cesta překonává zpevněné koryto potoka po pevném kamenném mostě, jenž uprostřed na postranicích nese dva nebeské patrony země. Oba břehy potoka jsou zvýšené o zdi domů, jenž jej téměř souvisle lemují. Cesta mě přivedla na náměstí: bylo prázdné s kostelem uprostřed. Netušený pokoj mě mátl. Takový klid ve městech nebývá. No jsem v nevelké obci pod brdskými lesy?? Ale ne, to ne! Spíše se za chvíli s třeskotem zotvírají okna domů a v nich chrastící a chechtající se kostry budou klapat sanicemi, aby setřásly poslední zbytky tlejícího masa a kůže. Z kanálu náhle vyběhnou krysy a budou za sebou zanechávat dráhu krvavých otisků tlapiček. Začnu mě honit divní zajíci, jež sestoupí ze zad žlutých vepřu, které právě přivedl rozcárovaný pasák.  Pasák svým strašlivým kašlem shazuje mrtvolky holubů z římsy radnice. Jak kašle rovnou z hrudníku mu stříká krev a dělá víry v dýmu, který mu prochází z děr mezi žebry. Kouří metrovou dýmku. Dým čpí štiplavým octovým zákvsem. V tu chvíli prchám do blízké restaurace, jenže to je chyba. Lokál je úplně prázdný, ale čistý, všude naklizeno..  Akorát z pípy stále ukapávalo a někde v kuchyni se  vaří voda.  Zvuk kapání se mi  zdál hlasitější a z hlouby vycházející. Jdu blíže a sleduji lesky piva u pípy, jak je tvoří pronikavá barová světla a náhle pod sebou vidím hrubě omítnutou , válcovou jámu, ve které dole je přivázaný chlap a pivo z pípy mu kape na hlavu, je celý rozmokvalý a kašle táhlý hlen..

         Vskutku jsem přišel na náměstí v dobu, kdy bylo úplně bez aut a bez provozu a téměř bez lidí. Později jsem se dověděl že, náměstí je přes den velmi rušné a není kam zaparkovat auto.

Prošel jsem opatrně ke kostelu, abych se podíval na průčelí. Jak se přibližuji, slyším zvuk varhan. Uvnitř právě probíhaly zbožné zpěvy mše. Stavba to není veliká, patří spíše k  menším. Dvojice štíhlých zvonic ji však dává výrazný charakter. Po chvíli nenápadného přešlapování jdu k restauraci, pozdravím, usednu a po cestě si dávám pivo. Opouštím restauraci, přecházím na druhý konec náměstí. Prohlížím také rozcestník turistických tras a čtu cíle v okolí. Samo sebou tam patří vrch Třemšín – dominanta jihozápadních Brd. Ulice z náměstí mě dovedla k zastávkám autobusu.  V těsné blízkosti autobusového nádraží je hráz rybníka, který lemuje město, řekl bych, ze západní strany. Není to žádné plivátko, táhne se do kilometrové dálky. Kráčím po hrázi, zpět k centru. U lávky stavidla mají tábor hnědě divoké kachny a barevní kačeři. Sedí s nohama staženýma pod tělem a kejhají, ale neutíkají. Vycházím na silnici, která objíždí Rožmitálskou tvrz. Zde možná říkají  ´zámek´. Působí nepřístupně a park v úvalu u něho temně, jak celý prostor stíní vzrostlé stromy: duby a habry. Z druhé strany park lemuje potok, který charakteru místa ještě přidává svůj vodní zpěv.  Neklidný badatel musí prozkoumat téměř vše, tak po zacházce k polím se mi nevyhýbá přeskakování potoka  po několika málo kamenech, které ční nad hladinu (potok  není hluboký).

Vracím se na náměstí. Začíná se smrákat. Shánět spoj zpět, dnes už nemá cenu. Procházím ještě uličky kolem náměstí: tu a tam potkám lidi: jednoho, dvojici mlaďasů, jak jdou na pivo.

Po setmění se vydávám na noční procházku směr Březnice. Že bych tam přes noc došel a zítra měl cestu kratší. Pouliční lampy svítí. Volím cestu dle silničního ukazatele. Dlouho procházím mezi domy roztaženými kolem cesty, nijak výstavní čtvrť. Taky stanice policie je tu v jednom, řeklo by se, rodinném domě.

Stín noci chladí oproti žáru dne. Ticho, které snad miluje,  přijde na tu kratičkou chvíli několika hodin. Jistě se mi vybavují  upomínky duchovních učitelů k vidění, nebo nevidění.   Dávám očím odpočinek, jen obrysy stromů, keřů v dálce, a meze, vše je nějak namačkaná hmota, tu nebo tam.     Jen  za Rožmitálem je silnice rovná jako přímka a v dálce svítí tečky lamp menší vesnice. Řídce projíždějícím autům ustupuji do příkopu, později auta projíždějí velmi zřídka.

 Prošel jsem tou vesnicí a nastoupil les. Tu a tam mýtiny střídal lesní tunel. Také nějaká hájovna se štěkajícím psem. Pročpak to vyprávím? Jestli jsem se bál, nebo ne?! Ano bál jsem se. Třeba u té hájovny: Pes štěká hlasitě do tmy. A co domácí, ví kdo je venku? Možná tu měl minulé noci s někým  problémy. Hajný má jistě brokovnici. Co když ho chytne rapl a dá si ránu – prásk na silnici?  Schytám broky a ty mě pěkně načechrají kůži a žebra..   No nic, dál tím lesem.  A ejhle:  mocně zářící trojúhelník vlevo nad špicemi smrků. A co ?, budu se tam dívat, ani nápad!  Pěkně přímo hleď.  Jak to bylo v seriálu akta X?  nešťastný výmysl asi.  Asi se stává jasným, ano výmysl ! , když opouštím stromový porost a nad krajinou se ukazuje sytě oranžové zářící luna.  A mě do svého lůna přijala zastávka autobusu v blízké vesnici. Také tam zjišťuji, že jsem šel opačným směrem: ne na Březnici, ale na Nepomuk.

 Ráno za mírného deště nastupuji do autobusu a prohlížím si ujitou trasu z pohodlí sedadla tohoto výdobytku současnosti.