Karkulka v kruhu

  Bylo, nebylo… ale ne! I ty jedno dítě nezvedené! Žiješ v takovém malém, rozkošném městečku za toliko kopci a toliko skalami a sedě už na méně rozkošné zastávce špiníš jeho ulice obalem od napůl snědené margotky! Bez nejmenšího začervenání si seskočíš ze zídky a ještě přidupneš obal červenou botou, no tohle. Pusť přece tu starou paní, nemusíš být všude první a obsadit nejlepší místo úplně vzadu, kde můžeš červenou rybičkou vyrýt do sedadla před sebou slovo sedim, aniž by někdo cokoliv zpozoroval. Hlavní nádraží, vystup! Musíš se tak ploužit? Vždyť ti ujede vlak.

   „Dobrej, jednou do Varnsdorfu tam a zpátky.“  Takhle se zdraví? Co to má znamenat? Co přeješ tím dobrej? Chválíš snad svetr?! „Díky. Naskle.“ Kdo je na skle? Něco mi uteklo. Možná příliš času trávím s lidmi, kteří udělají ten krok. Poslyš, teď musíš udělat tři místo mě. U sysifa! S tebou bude práce… no nechám vyprávět tebe, koneckonců je to tvoje pohádka.

  Nechtělo se mi tam jet. Nemám to místo ráda, je jako zakleté, temné vězení. V něm jsou cely a v nich jsou lidé, kteří jsou uvězněni v dalším a ještě temnějším vězení. Tím je pro ně jejich tělo, mysl nebo obojí. A babička tam skončila. Začalo to maličkostí, VLKEM. Zašla s ním k léčiteli, který ji objevil mnohem skrytějšího a o to nebezpečnějšího vetřelce. Vetřel se jí do těla, pomalu ho požíral zevnitř a ono umíralo. Vešla jsem do vězení. Nedošla jsem ani k bachařce. Utekla jsem. Vytasila jsem svou mocnou zbraň, zapalovač. Nejdřív si dám svůj lék a potom půjdu do boje s temnotou. Jsem bůh a říkám budiž světlo! Velké ohně většinou začínají malým plamínkem, že.

  Bůh?! Mýlil jsem se, není ti pomoci. Ty jsi ten, kdo má v hlavě tmu, cápku arogantní!

  Odvážně jsem došla až k cele č. 3. Celou mě prostoupila dezinfekce, otupila mi smysly a zdálo se mi, že je téměř hmatatelná. Stačilo by sevřít ji v dlani a ona by tam zůstala ležet jako bílý, běloučký andělský prach. Ruka mi ztěžkla, byla celá odulá dezinfekcí. Klika přede mnou mrštně skákala zleva doprava, nahoru a výš, výš až ke stropu. „Není Vám špatně?“ sestřička uchopila mou odulou ruku a podívala se skrz moje oči, ale už nebyly moje, byly někoho pode mnou. „Zavolejte doktora! Haló, pomozte mi někdo!“ Stoupám za klikou výš a výš, možná uvidím babičku později. Možná mě už pozná.

  To tak, neuvidíš! Budeš valit kameny do kopce, dokud nepochopíš a nepoučíš se. A ona valila a valila a valila a valila po dlouhý čas. A až ty tu nebudeš, hádej, co bude dělat?