Cesta do práce

Zas do mě mlátí scvrklá babka, abych ji pustil sednout. Lidé kolem se na mě pohoršeně šklebí jako bych někoho zabil. Cejtím, že začínám rudnout, uši se mi zapalují, srdce bubnuje v rytmu techna a rozostřuje se mi vidění. Omámeně se zvedám a nechám stařenku sednout ani slovo díku neuslyším. Pomalu se začínám ukliďnovat. Zhluboka dýchám, tep se zpomaluje. Další zastávka, dav lidí se prodírá dovnitř, každej si do mě praští i když v uličce je místa pro celý Japonský sumo team. Začínám vidět rudě, nemůžu dýchat. Dnes jsem si nevzal svoje prášky na úzkost. “Rozmačkat!”. Něco mi teče do očí. Najednou sebou autobus smýkne a nabourá do protijedoucího auta. Začínám se sbírat ze země a rozhlížím se kolem. Z cestujících jsem zůstal jen já, všude se válí hromádky oblečení a autobus je vymalován do ruda. V hadrách vydím zbytky kostí. Z mého oblečení se kouří, ale jinak mě nic nebolí. Řidič na mě nevěřícně zírá, krev mu steká do otevřené pusy. Začínám se třást, beru si kufřík a utíkám pryč. Do práce to jsou jen dva bloky…