V autobuse

Při četbě je dobré vžít se do jízdy autobusem, v noci...

V autobuse

 

Neděle.

 

Dálkový autobus, trasa alfa – omega, plný lidských těl a duší

proráží stojatý letní vzduch.

 

Reflektory odolávají temným spárům hladové noci, která sesílá těžký déšť na neúnavné stěrače.

 

Nepřítomný řidič automaticky koná svou práci. Déšť představuje kapku živé vody pro jeho poslání, dávno pohřbené pod tíhou každodennosti.

 

Vůz je plný lidských údů, orgánů, kůží, věcí, myšlenek a pocitů, které tančí na sedadlech, jak pískají brzdy v zatáčkách.

 

Zpocené ruce žmoulají jízdenku, zchromlé nohy neví, kam se narvat,

uvolněné řitě neví, jak si sednout, zpocená pohlaví páchnou pižmem.

 

Tělesnost je nechutně cítit, čímž narušuje tichou bouři slov zmatečně pableskujících hlavami.

 

Tma a přizpůsobení.

 

Zavřené oči jsou mrtvé. V autobuse s námi nejedou.

 

Ty otevřené se krmí vysráženým dechem na černém podkladě okna

nebo těkají sem a tam po prsech, tvářích, šíjích a klínech.

 

Ticho s rozmanitostí vůní pronikajících zvenčí do uzavřeného prostoru nabádá vězně cestovního intervalu potopit se do rozjímání nad sebou samými, ponořit se pod hladinu instinktů, rozumu a přetvářky, k prameni skutečnosti a pravdy.

 

Vlastní cesta myšlenek do uzamknutých krajin lidské upřímnosti začíná. A bude dlouhá.

 

Autobus pohltila tma.

 

Ticho.

---