Mezihra je hra na mezi 3 - O zabitých snech

„Dělej, neni čas!“ V tom hlase bylo něco, co mě vytrhlo z přemejšlení. No samozřejmě, zase jenom panikaří, nic se neděje, chvátat dneska není kam a ani proč. Od břehu řeky, no řeky, takovej větší potok to je, sem zaznívá její překvapenej smích, když se jí konečně povedlo chytit pstruha do rukou a jeho nedočkavý popohánění. Proč jsme ho ssebou vlastně brali? Proč? Protoč, protože to chtěla, protože to ze mě normálně vydyndala, taky vždycky skáču, jak zapíská…Celou cestu jsem si myslel, že je to její cápek a užíral jsem se , doufám, že dobře utajenou, žárlivostí, i když vlastně nebylo proč, nikdy jsme spolu, kromě těch cest, nic neměli. Ne, že bych nechtěl, ale nedělalo by to dobrotu a navíc jsem měl vždycky pocit, že by nechtěla ona.. Až včera z ní vypadlo, že je to bratranec. Pro mě za mě třeba teta… „Co tam, kruci pištíš?“ Civí na mě, jako bych mu rozšlapal hračky. „Ať si tam Bettka dělá, co chce, dneska už dál nemusíme.“ Lehám si do zbytků loňský trávy, koukám do mraků, jak nade mnou letí zvířata a ostrovy, hele, támhle je Tasmánie… zapaluju cigáro a je mi dobře…

Piju Bůh ví kolikáté kafe a vyhlížím naproti přes ulici, kdy konečně vylezeš ze salónu. Čert taky aby to… Budu muset do práce, vůbec se mi dneska nechce… dělám, jako by se mi včera chtělo… a předevčírem. Ale co, moc toho nemám, snad to zvládnu rychle a budu moct jít domů…domů? Divné slovo, kdysi jsem tvrdil, že doma je tam, kam si položím spacák, o něco později, že doma jsem tam, kde jsi Ty a teď? Teď už nejsem doma nikde, aspoň se tak necítím, jojo, časy se mění. Konečně se dveře otevřely a vidím Tě, jak se ještě před odchodem prohlížíš v zrcadle. No, na to, kolik jsi říkala, že to bude stát, žádná změna, ale já stejně houby poznám. Nemůžu si vybavit, jestli jsi taková bývala v době, kdy jsem Tě viděl poprvé, vůbec si na spoustu věcí nevzpomínám, nepamatuju si, že ta urousaná víla v mojí půjčené mikině, s vlasy zvlhlými deštěm, co mi prochází vzpomínkami, jsi Ty,ale ani si nepamatuju,že by to byl někdo jiný. Občas bych si přál, aby se čas vrátil o pár let zpátky, ale jen někdy, zřídka, na život v dostatku se tak strašně dobře zvyká… Rozhlížíš se po lidech okolo, nevím, jestli chceš, aby si celé Modřany všimly, jak Ti to sluší, nebo proč.

Sluší jí to, sakrapes! Betty se cachtá v rozpuštěným sněhu, protože voda se tomu, vzhledem k teplotě, řikat nedá a pokouší se o hygienu, jsem taky jako prase, ale do tý ledárny se mi vůbec nechce! Radši sedim na kameni, dělám, že se na ní nekoukám, ale ona ví, že koukám a já vim, že ví a tak je asi všechno v pořádku… „Cákej si po svojí babičce, kráčmero!“

„Dáš si něco?“ Já vím, že dáš, vždycky si něco dáš, ani nevím, proč se Tě na to ptám. Sedáš si naproti a mícháš vídeň ve skle, jako dáma. Mhouřím oči a najednou nemáš v ruce sklenku na nožičce s přetékající šlehačkou, teď je to starý plechový hrnek, očouzený od stovek ohňů. I ty přepečlivě upravené kadeře Ti zestřapatěly… Ale je to jen klam, když otevřu oči, vidí před sebou zase tu distingovanou dívku, vždy na úrovni. Ale ta chvilka, ten pohled přes mříže řas, ten stál za to…

„Víš, jak nejlíp zabiješ sen?“ Koukám na ní, jako vejr, co to zase plácá? !Tím, že si ho splníš. Pff a není…“ Sedí naproti, myšlenky jí lítaj kdo ví kde a prstama kreslí klikyháky na zamlžený okno. Krajina za oknem není vidět a vlak jede tak klidně, že se snad ani nikam nehejbem. „Jak to, zabiješ? Sny jsou od toho, aby se plnily, ne?“ Chvíli na mě zamyšleně kouká, neodpovídá. „A jsou pak taky tak barevný?“ Utírám si okno, abych viděl ven a pomalu mi dochází, že má pravdu, že vysněná skutečnost nebude mít stejný barvy, jako původní sen, že to bude pouhá skutečnost a sen pff a neni…“

„Musím do práce, ještě toho mám moc.“ „Kdy se vrátíš?“ „Až někdy v noci, promiň, ale jinak to vážně nejde.“ Platím a odcházím. Skrz výlohu ještě vidím Tvojí siluetu,něco mi ten obraz připomíná, ale nemám čas se ohlížet.