po večerech

vykecávka pro wendy.

obrousím se do špičky,

do černo-bíla,

a jazykem si setřu

nesplněná očekávání z dásní,

dnes se oblékám do smutečního,

truchlím

za padlé prince

a oběti hloupých nehod

a slupky z mandarinek

a čajové sáčky,

ale je toho tolik mrtvého na světě.

marním čas, doriane?

okenní rámy mě přepadávají,

nečekaně, podle, zezadu,

a ukazují mi vůně mého žití.

(maminčin parfém se časem změnil na marihuanu.)

a ačkoliv jsem nechutně upřímný

ke všem námořníkům,

které potkám,

i tak mám občas takové to bolení

těsně pod levou klíční kostí,

říká se mu vina

a jako

oči africké masky

na mě zírají

světla tramvají

dlažební kostky

i těch pár slunečnicových semínek

na stole.

cítím se sám

a

jen tak napůl živý.

slyším tě

a, jo, pláču.

protože to dělá každý,

po večerech,

když předstírá, že už dávno usnul,

ale ve skutečnosti myslí na takový ty

patetický věci

jako

první plyšáci

nebo pusy nebo papíry

nebo básně

a je mu z toho šíleně moc smutno

a chtěl by být

Petrem Panem.

---