Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Břeclav je odporné město. Vyrostlé z ničeho vprostřed bažin a lužních lesů plných komárů. Nebýt rakousko-uherské železnice, zůstaly by zde dál snad i malebné rozsypané podlužácké vesničky, jedna kousek vedle druhé. Skutečnost je jiná, těžce poznamenaná komunismem. Rádoby město, uměle slepená aglomerace bez tváře, roztáhlá do široka. Jsou to kilometry asfaltových chodníků odnikud nikam, od dveří ke dveřím, od činžáku k paneláku. Je to město vyprázdněné, město bez naděje. Jediné, co na něm je opravdu krásné, je obloha, ta obloha umí být překrásná a slunce mezi smutečními vrbami u řeky. A boule v asfaltu. Jinak nic. Jen rovina, nádraží a hranice. Místo, kde mamuti tonuly v bažinách a staří Slované v rojích komárů. Město rozpité mlhou a kuropěním, město plné kostí, bez paměti, opuštěné duchy.
Člověku je těžko, paradoxně asi z té lehkosti, z doširoka otevřené náruči nebe a větru. Člověku dovede být až těžko z bláta a větru. Kotníky v zemi a hlavou lehce štrngat mezi mraky. Ony občas umí být opravdu na dotek.
V místech, kde po staletí rostly a hnily lesy, leží nyní pole a domy. Tam, kde nebylo nic, zůstalo nic. Město postavené na vodě. Jakoby tě volal les ven ze čtyř stěn, je to naléhavé volání dálek a po železných mostech lomozících vlaků – Vídeň, nebo Bratislava? Les je všecko, město pak jen prach z betonu a třpyt oken paneláků. Město vydupané ze země, paneláky postavené na základech vesnických chalup z vepřovic. Je to místo divoké, jako dávné bojiště, prázdné, jako vzpomínky na náhrobcích židovského hřbitova. Nezůstal už nikdo, kdo by měl na co vzpomínat. Jedny spálili v Polsku, další pak odsunuli ti druzí. Zbylí pak čtyři desetiletí dělali, že nejsou.
Pravda je, že bez Rakouska bychom nebyli, a bez Rakouska nyní nevíme, kdo jsme. Jestli je to tvrzení lež. Tak mi ukaž ty hrdé Slovany, vždyť dodnes jsme nedokázali vyhrabat ze země alespoň jejich kosti. Ne, nic o sobě nevíme, nezajímá nás naše minulost, museli bychom se totiž stydět.
Písmák